A teď si vás, holoubkové, podám, že vás vlastní máma nepozná

Pokus o puč v Turecku začal kolem 22 hodiny v noci z pátku na sobotu. Část turecké armády povstala proti vládě prezidenta Erdogana. Vojáci ovládli televizi, ohlásili zákaz vycházení. Velení turecké 1. armády (jedné ze čtyř formací této úrovně) uvedlo, že se povstalci rekrutují z části jednotek právě 1. armády, zodpovídající za severozápad Turecka včetně Istanbulu. Prezident Erdogan byl v době útoku v přímořském letovisku Marmaris na jihozápadě země. Už těsně po půlnoci hlásila Reuters, že síly loajální režimu získávají iniciativu a potlačují vzbouřence.

Celý slavný puč trval několik hodin. Ráno média hlásila, že povstání bylo potlačeno. Při střelbě v ulicích a jiných násilnostech zahynulo 265 lidí, několik tisíc bylo zraněno.

Ale ta pravá řež přišla až v sobotu.

Ještě dopoledne bylo odvoláno 2 745 soudců a státních zástupců, dále bylo odvoláno pět členů Vysoké rady soudců a státních zástupců (HYSK), která má mimo jiné vliv na složení části kasačního soudu. Jakže? Soudců? Vzbouřili se snad vojáci, ne soudci. A jak v sobotu ráno už Erdogan věděl, kdo přesně patřil k povstalcům? Kdyby to bylo pět lidí, budiž, ale 2 745 soudců? To je všechny stačil vyslechnout a rozhodnout? Mezi snídaním a obědem? To tedy klobouk dolů před takovým výkonem.

Zadrženo bylo rovněž deset členů Státní rady, což je tamní obdoba Nejvyššího správního soudu, a vysoce postavený soudce ústavního soudu Alparslan Altan. Do oběda bylo dále zadrženo více než 50 vojenských velitelů a do nedělního večera zatkly turecké úřady kolem 6 000 lidí. Od začátku povstání ještě neuběhlo 24 hodin.

V neděli večer bylo téměř hotovo. Nepochybuji, že se bude ještě zatýkat dále, ale ti hlavní už jsou za katrem. Nezávidím jim jejich budoucnost. Hlas lidu požaduje obnovení trestu smrti, píšou noviny. Stejně jako „lid“ žádal smrt pro zrádce v padesátých letech u nás. Erdogan slíbil, že to uváží. Nebude-li to smrt, zcela určitě to bude mučeníčko, jak je v této moderní evropské zemi tradičně zvykem.

Jak si všimla Tereza Spencerová, to povstání bylo vůbec zvláštní. Nemělo vůdce. A chyběla podpora ze zahraničí. Dále – zdá se, že veřejnost stála na straně Erdogana a proti povstalcům. Zkrátka byl to neuvěřitelně zpackaný vojenský puč. Povstalci snad ukořistili jen několik tanků a jeden vrtulník, který byl údajně sestřelen, jen co se vznesl. Dostali se sice do televize, ale už ne do Erdoganova sídla, snad ani nevěděli, kde Erdogan je.

A teď si vklouzněte do trepek Recepa Tayyipa Erdogana, posaďte se do jeho křesla a vraťte se v čase tak půl roku, rok zpátky. A přemýšlejte jeho hlavou. Máte nepřátele kam se podíváte. Sýrie, Kurdové, ISIS, Izrael, Amerika, Evropská unie, Rusko – všichni vás svorně nenávidí a mají vás plné zuby. Ne nadarmo se vám říká mistr v znepřátelení každého. Za hranice se pomalu bojíte vystrčit nos. Nikdo vám nevěří, lidi v Evropě si z vás dělají posměšky. A co je horšího, sílí nespokojenost uvnitř. Ve vaší vlastní vládě, ve vnitřním kruhu, v armádě, v justici... Ještě to není na hraně, ale vaši špiclové, kterých máte prozíravě nastrčeno všude dost, vám nosí zlé zprávy. Cítíte nepřátelské pohledy od lidí, kteří by vám měli sloužit, na které byste se měl spolehnout. Víte, že zemi, ve které vládnete, není o nějakou tu vojenskou vzpouru nouze. Správně cítíte, že musíte něco udělat. Musíte nespokojence odstavit od koryt a zneutralizovat dřív, než budou dostatečně silní. Ale odvolat z funkcí nestačí. Musíte je také příkladným způsobem potrestat a navždy umlčet. Ale jak, když ta zatracená Evropská unie pořád remcá o lidských právech a kritizovala i zatčení několika novinářů. A my tady uvažujeme o několika tisících nepřátel a o příkladném potrestání. Jak to udělat, abych si upevnil moc, nastolil chalifát a zavřel kritikům lidských práv hubu?

A už se začínáte usmívat. No ano, vždyť je to tak jednoduché. Já jim k té vzpouře tak trošku pomohu. Dodám jim doutnáky, ale ne nálože, obrazně řečeno, pěkně si pohlídám, aby mi to nepřerostlo přes hlavu. Špiclů, provokatérů a poskoků stále ještě nakloněných mé osobě mám dost. A začnete jednat. Zatímco jedna skupina mých věrných podněcuje, chystá a plánuje vzpouru, druhá pracuje na seznamech, za diktátora Sully se jím říkalo proskribce - seznamy nepřátel.

Když udeří den D a hodina H, je hotovo. Pokus o vzpouru proběhne hladce a skončí dřív, než dopijete kafe. A seznamy proskribovaných už jsou namnoženy a zatýkání může začít. Pěst, která dopadne na viníky, je drtivá. A slavná Evropská unie i Amerika mlčí. Mlčí! Žádné kecy o lidských právech.

V neděli večer, méně než 48 hodin od začátku vzpoury, jste pevně v sedle, mocnější než kdykoliv v minulosti a Turecko i svět vám leží u nohou. Opozice zmizela navždy. S ní i ti, kteří se nemodlí pětkrát denně. Stal jste se absolutistickým vládcem státu, který ma nakročeno stát se plně muslimským. Evropa se vás bojí. Amerika si není jistá, kde udělali soudruzi z Pentagonu chybu.

Je to samozřejmě čirá spekulace, nevím, zda to opravdu tak proběhlo, ale je to logický krok a odpovídá naturelu toho megalomního šílence, který vládne v této důležité zemi. A bude bohužel vládnout ještě dlouho. Ve své úvaze jsem kvůli jednoduchosti zcela přehlédl kroky Erdoganovy diplomacie směřující vůči ostatním zemím, i když ty jsou neméně důležité a zapadají do obrazu nového sultána Erdogana, protože posiluji jeho pozice. V krátkosti: Usmířil se s Ruskem, dohodl se s Izraelem, přestal pomáhat ISIS, dokonce snad proti nim tu a tam zahrozil pěstičkou, v každém případě omezil nebo zcela zastavil nákup ISIS kradené ropy, přestal plivat po Asadovi... Jako kdyby mu někdo začal radit: S vnější opozici jednej, slibuj, dělej ústupky, dokud je nemůžeš porazit. Vnitřní opozici rozdrť. A budeš nejmocnější sultán Osmánské říše.