Co je NATO – skutečně?

Když bylo NATO založeno, bylo to učiněno v širším kontextu amerického Marshallova plánu a celé americké operace s cílem sjednotit vyspělé atlantické země severní Ameriky a Evropy pro nadcházející studenou válku, údajně proti komunismu, ale ve skutečnosti proti Rusku – jádrové zemi nejen SSSR, ale také východní Evropy (oblastí, kterých se Stalinovy síly zmocnily a přebraly je Hitlerovým silám).

NATO bylo založeno Severoatlantickou smlouvou, ve Washingtonu DC, 4. dubna 1949, a jeho slavným jádrem je:

„Článek 5: Strany souhlasí, že ozbrojený útok na jednu nebo více stran v Evropě či severní Americe bude považován za útok na všechny strany, a následně souhlasí, že, pokud k takovémuto ozbrojenému útoku dojde, každá z nich, v rámci realizace práva na individuální či kolektivní sebeobranu, uznaného článkem 51 Charty OSN, pomůže napadené straně či stranám a podnikne, individuálně nebo v koordinaci s ostatními stranami, takovou akci, kterou považuje za nezbytnou, včetně použití ozbrojené síly, k obnovení a udržení bezpečnosti severoatlantické oblasti.“

Nicméně široce ignorováno je to, že preambule smlouvy uvádí:

„Strany této smlouvy potvrzují svoji víru v účel a principy Charty OSN a své přání žít v míru se všemi lidmi a všemi vládami. Jsou odhodlány střežit svobodu, společné dědictví a civilizaci svých lidí, založenou na principech demokracie, svobodách jednotlivce a vládě práva. Budou usilovat o prosazování stability a blahobytu v severoatlantické oblasti. Jsou odhodlány sjednotit své úsilí pro kolektivní obranu a zachování míru a bezpečnosti. Proto souhlasí s touto Severoatlantickou smlouvou.“

Následně tedy vše, co by bylo jasným porušením „účelu a principů Charty OSN a jejich přání žít v míru se všemi lidmi a všemi vládami“, či „vlády práva“, by bylo zjevným porušením Smlouvy, bez ohledu na to, co by kdo tvrdil jiného. (Co se týká „principů demokracie“, to je praktická věc, která by mohla být zajištěna, v konkrétním případě, průzkumem mínění veřejnosti, aby se zjistilo, co veřejnost dané země chce; a co se týká „svobod jednotlivce“, tou je často myšlena svoboda jedné frakce a mizící svoboda některé jiné (jiných), a tak to nemá reálný význam a je to propagandistické, nikoliv věcné. Dokonce i „vláda zákona“ je věcí debaty, ale aspoň lze pak debatu vést veřejně v OSN, takže to není tak amorfní. Navíc co se týká „svobod jednotlivce“, Sovětský svaz byl zakládajícím členem OSN a jeho Rady bezpečnosti, s právem veta, jehož součástí je „svoboda jednotlivce“, avšak ne jejím základem; takže ať již OSN zastupovala jakoukoliv „vládu zákona“, neobsahovalo to „svobody jednotlivce“; a protože preambule podřídila celý dokument smlouvy o NATO „principům a účelu Charty OSN“, není výraz „svobody jednotlivce“ ve smlouvě o NATO jen propagandistický – ale skutečně prázdný.

Smlouva NATO je proto, od svého počátku, smlouvou proti Rusku. Opravdu to není – a nikdy nebyla – smlouva proti komunismu. Ideologická výmluva aliance neobstojí a nikdy to nebylo nic víc, než propaganda vojenské aliance Ameriky a jejích spojenců proti Rusku a jeho spojencům. Následně musela být vytvořena Varšavská smlouva, 14. května 1955, jako skutečné obranné opatření Ruska a jeho spojenců. Nemělo to nic společného s ideologií. Ideologie byla a je jen záminkou pro válku – v tomto případě pro studenou válku. Například neskutečně upřímný dokument byl v r. 1992 odvysílán BBC a bylo v něm, že americká OSS-CIA začala válku Ameriky proti „komunismu“ již v okamžiku, kdy druhá světová válka v r. 1945 skončila, tím, že verbovala v Evropě „bývalé“ stoupence Hitlera a Mussoliniho, kteří organizovali ve svých zemích teroristické útoky „pod falešnou vlajkou“ (kdy vina měla být svalena na nepřítele), které úspěšně vyděsily Evropany a poštvaly je proti „komunismu“ (tj. proti Rusku a jeho spojencům). Jak poznamenal jeden člověk na videu (v 6:45): „V r. 1945 skončila druhá světová válka a začala třetí světová válka.“ „Bývalí“ fašisté se chopili boje proti „komunismu“, ale ve skutečnosti proti Rusku; nebyla to demokracie proti komunismu; bylo to o tom, že fašisté pokračovali – ale nyní pod vlajkou „demokracie“ – ve své válce proti Rusku. O této operaci téměř všichni představitelé demokraticky zvolených vlád až do r. 1990 nevěděli. Klíčový mozek za tím vším, chytrý dvojitý agent Allen Dulles, dokázal, že byl oficiálně jmenován americkým prezidentem Eisenhowerem v r. 1953 šéfem CIA. Původně tento protidemokratický rozvratný element v CIA byl pouze malou frakcí. Dulles se nebál infiltrovat do své operace čisté nacisty, a jeho operace postupně vedla k převzetí nejen USA, ale i jejich spojenců. Jeho klíčovým mužem v této protidemokratické operaci byl James Angleton – zuřivý nenávidějící rusobijec, který byl stejně psychopatickým agentem americké aristokracie, jako samotný Dulles. Ale CIA byla pouze jedním z mnoha chapadel operace, další byla vytvořena brzy, jako skupina Bilderberg. Pak CIA financovala nastartování Evropské unie, která byla silně podporována Bilderbergiány. Bylo to vydáváno za demokratický globalismus, ve skutečnosti však fašistický globalismus, který je diktátorský mnohem inteligentnějším způsobem, než jaký se Hitler a Mussolini pokoušeli vnutit pouze vojenskou silou. Mnohem více se spoléhá na sílu podvodu a klamu – sílu proti mysli, místo proti tělu.

Michail Gorbačov tento fakt ohledně NATO (jeho ve skutečnosti nikoliv ideologickou, ale čistě dobyvatelskou orientaci) nedokázal v r. 1990 seznat, když souhlasil ukončit a zavázal se rozpustit Ruskem etablovaný systém aliancí, aniž by došlo k nějakému zrcadlovému ukončení systému aliancí Ameriky – včetně NATO. Nebyl vůbec strategickým myslitelem, jen se pokoušel reagovat slušným způsobem na krátkodobé požadavky jemu kladené – jako okamžitá demokracie. Byl to hluboce dobrý člověk, a také odvážný, ale bohužel méně inteligentní, než jeho protivník v klíčový okamžik v r. 1990, George Herbert Walker Bush, který byl stejně psychopatický, jako Gorbačov zásadový.