Extáze

Lidský život je plný hloupých chyb. Některé projdou a některé mohou mít strašlivé následky. Viní se z toho. Ale stalo by se to, kdyby s ní mluvil?

"Vezmi si"

"Nechci, já z toho mám strach"

"Neblázni, pro jednou ti to nic neudělá..."

Držela v ruce malou pilulku s logem MTV a váhala.

"Podívej, na ně" řekl a ukázal směrem k parketu.

Poslechla a podívala se. Svíjející se spocená lidská těla, šťastně se tvářící mladí lidé, otevření, spokojení.

"Víš co? Já si vezmu ještě jednu zkusím to jindy. Už musím stejně jít."

"Jasně, jsou tvoje" při polibku jí strčil jazyk do pusy.

"Nech toho?.."

Smál se. "Nebuď pořád tak stará......"

Vyšla na ulici. Měla spoustu času a nechuť na lidi. Procházela se podél řeky a sledovala blikající světla města. Opřela se o zábradlí. Vytáhla cigaretu a podívala se do dlaně.

Po tom, co slyšela, by se toho mělo hodně změnit. Nebo by spolu aspoň měli být schopní spolu mluvit. Uvidíme.

Pomalu otočila klíč v zámku. Pořád nevěděla, jestli to chce udělat. Byl to podraz. Ale byla to taky šance.

-Ahoj miláčku- zavrkala do obýváku.

-Hm- ozvala se odpověď

-Dáš si něco k pití?- zeptala se mile.

-To je nějaká starost, máš špatný svědomí? Kde jsi byla doteď? Zase s nějakýma feťákama?-

Vojtěch byl hrozně prudérní. Neměl rád její přátele, neměl rád hudbu, neměl rád sám sebe a mnohokrát vůbec nechápala, proč s ním vlastně je.

-Ne, byla jsem v práci. Tak dáš si ten drink?-

-Jenom vodu- neslo se naštvaně z pokoje, však víš, že nepiju.

Vojtěch nepil, nekouřil, nesmál se, nezpíval, nežil...

Nalila dvě sklenice vody. Vytáhla tabletky a ještě chvíli váhala. Pak jednu polkla a druhou rozdrtila do sklenice s vodou.

-Tady máš, vypij to-

-Co bych s tím asi tak jinýho dělal?- zeptal se podrážděně. Pomalu srkal a ona ho napjatě pozorovala. Zatím necítila vůbec nic.

-Co bylo v práci?- zeptala se jako každý večer.

-Co by bylo? Nic nebylo. Šéf zase dělá chytrýho a Vaníček mu leze do prdele. Co by bylo jinýho. -

- Nepojedeme někam na víkend?- zkusila změnit téma.

- Co furt máš? Co se ti tady nelíbí? Proč chceš pořád někam jezdit? Půjdu na ryby. -

Ucítila nával blaha. Zhluboka dýchala. Panenky se jí rozšiřovaly a každý nádech přinášel do jejích žil nové a nové vlny štěstí. V ústech jí vysychalo. Nechtělo se jí mluvit, jen si užasle prohlížela svoje ruce. Zlehka se dotýkala konečky prstů své kůže a dělalo jí to obrovskou radost.

Nevnímala jeho přítomnost. Pomalu šla k zrcadlu a dívala se na sebe. Byla krásná. Snad poprvé v životě si připadala opravdu krásná. Oči jí zářily, ústa byla šťavnatá a pleť sametová. Dotýkala se celého svého těla - nebylo to erotické. Jen pouhý letmý dotek jí působil neskutečnou radost. Cítila štěstí. Ničím nezkalené, intenzivní štěstí. Jako když byla poprvé bláznivě zamilovaná.

Ztratila pojem o čase Vlastní pocity ji uchvacovaly a naplňovaly. Svět kolem modře světélkoval. Všechno zářilo a barvy byly intenzivní. Všechno bylo krásné a plné a šťavnaté. Dotýkala se nábytku, ohmatávala tvary a vnímala snad i prachové částečky každým kouskem svého těla. Tekoucí voda jako by se jí sypala mezi prsty. Světélkovala a byla mechově měkká. Chtělo se jí zpívat a někoho objímat.

Protančila se až do obýváku. Vojtěch seděl bez hnutí a na tváři měl nepřítomný výraz.

-Miláčku, slyšíš, lásko, jak je ti?- ptala se a mezi slova jej líbala, ochutnávala jazykem jeho pokožku a strašně si přála, aby byl šťastný jako ona. Něžně se dotýkala jeho vlasů, tváří, líbala ho na oči, velice jemně přikládala své rty k jeho. Obtáčela ho, proplouvala jím, pnula se po něm.

Vojtěch se nehýbal.

-Lásko, miláčku, trápí mě, že se trápíš. Vojtíšku.- Tak mu neřekla už několik měsíců. Vychutnávala každé slovo. Písmena převalovala na jazyku, okouzlena jejich zvukem.

Žertovně do Vojtěcha žduchla. Jeho tělo se neslyšně svezlo na pohovku.

- Vojtíšku, lásko, nezlob mě. Můj můj můj. Jsi můj. Miluju tě-opakovala zpěvavě do nekonečna.

Žádná odezva. Dostala divný pocit, že je v bytě sama. Vojtěch měl otevřené oči a z úst mu stékaly sliny.

- Vojtěchu, slyšíš? Vojtěchu prosím tě promluv! - rozkoš se změnila na děs.

Klečela na něm a vší silou jím třásla. -Vojtěchu, Vojtěchu prosím tě, promluv -

Po příjezdu záchranky konstatoval lékař smrt. Vojtěchovi selhaly ledviny. Jak se později dozvěděla, měl je Vojtěch již delší dobu vážně poškozeny a hrozila mu operace a život s dialýzou. Neřekl jí o tom. Pouze se jí snažil od sebe odehnat. Miloval ji a nechtěl, aby zbytek života trávila s "mrzákem". Nevěděl, že je schopná udělat jakoukoliv hloupost, aby bylo všechno jako dřív.

Autorka má vlastní BLOG na adrese www.blondyna.cz.