Konflikt v Náhorním Karabachu eskaloval

Náhlé zhoršení situace v Náhorním Karabachu má spoustu závažných následků. Válčící strany, stejně jako OSCE (Organizace bezpečnosti a spolupráce v Evropě) a Minská skupina musí pochopit, že situace se může vymknout z ruky a vést k nevratným následkům, proti vůli válčících stran.

První náměstek arménského ministra obrany David Tonoyan v neděli (3. dubna) na schůzce se zahraničními vojenskými atašé uvedl, že Arménie je připravena na jakýkoliv scénář, dle vývoje událostí, „včetně přímé vojenské pomoci k zajištění bezpečnosti republiky Náhorní Karabach“.

Tento výrok naznačuje, že věci již nikdy nebudou jako dřív, obzvláště poté, co Turecko, Pákistán a některé další země vyjádřily podporu Ázerbájdžánu. Jakmile jsou uveřejněny, nelze výroky vzít zpět. Vývoj událostí naznačuje, že některé síly prosazují skrytou agendu, ve snaze rozmrazit konflikt v Náhorním Karabachu a učinit eskalaci nezvratnou.

V posledních letech se situace v Náhorním Karabachu občas zhoršila, ale nikdy nevyeskalovala do velké operace, do které bylo zapojeno letectvo a těžké zbraně. Navíc rozhodnutí zahájit bojové akce nelze učinit v nepřítomnost státních vůdců. Ázerbájdžánský prezident Ilham Alijev a arménský prezident Serž Sargsyjan byli ve Washingtonu, když situace přes noc 2. dubna eskalovala.

Vnější faktory pravděpodobně hrají mnohem větší roli, než se na první pohled může zdát.

Evidentně některé země, jako například Rusko, nemají zájem na eskalaci konfliktu na Kavkaze. Moskva hraje přední roli ve snahách krizi zvládnout. Vždy usilovala o rozvoj vzájemně prospěšných vztahů jak s Arménií, tak s Ázerbájdžánem.

Zhoršení konfliktu vytváří problém pro CSTO. Na rozdíl od Ázerbájdžánu je Arménie členem CSTO, která ho bude muset bránit, bude-li napaden. Ale tato organizace nemá žádný závazek bránit samozvanou republiku Náhorní Karabach. Článek 4 Smlouvy uvádí: „Pokud je spáchána agrese vůči jednomu z členských států jakýmkoliv státem nebo skupinou států, bude to považováno za agresi vůči všem členským státům této Smlouvy. V případě aktu agrese spáchaného vůči jakémukoliv členskému státu všechny ostatní členské státy poskytnou nezbytnou pomoc, včetně vojenské, jakož i poskytnou podporu pomocí disponibilních prostředků prostřednictvím uplatnění práva na kolektivní obranu v souladu s článkem 51 Charty OSN.“

Konflikt v Náhorním Karabachu není smlouvou pokryt, ale široká interpretace tohoto textu může vést k neporozumění v CSTO mezi Ruskem a Arménií na jedné straně a Kazachstánem, Kyrgyzstánem a Tádžikistánem na straně druhé.

Je evidentní, že toto krveprolití nezapadá do zájmů Arménie a Ázerbájdžánu. Nicméně vnější síly využily „okno příležitosti“, aby poštvaly Baku.

A nyní, kdo získá v důsledku zapojení Ázerbájdžánu do konfliktu? Existují nejméně tři strany, které by z toho měly prospěch.

Turecko je na prvním místě. Poté, co utrpělo porážku v Sýrii a čelí rostoucímu dopadu kurdského faktoru, mohl by Erdogan zajít až tak daleko, že by zažehl kavkazské ohnisko, aby způsobil problémy Rusku. Součástí jeho plánů může být vyprovokování konfrontace mezi Ruskou federací a NATO. Je-li tomu tak, mohl dát jistá ujištění a záruky ázerbájdžánskému prezidentovi Alijevovi během jeho návštěvy Turecka 15. března.

Ředitel americké Národní rozvědky James Clapper varoval před možnou eskalací konfliktu v únoru.

Tato informace byla potvrzena faktem, že letectva Ázerbájdžánu a Turecka pořádaly 7-25. března společné vojenské cvičení TurAz Shahini-2016 v turecké provincii Konya, jako součást programu vojenské spolupráce TurAz Qartali. Cvičení bylo pořádáno v souladu s ročním plánem společných výcvikových událostí, který byl spuštěn vloni v září.

Spojené státy, či přesněji kruhy ve Washingtonu mající zájem na udržování napětí ve vztazích s Moskvou, jsou druhou stranou, která má želízka v rozdmýchání konfliktu. Cílem je oslabit Organizaci kolektivní bezpečnosti (CSTO) a vytvořit překážky na cestě integrace post-sovětského prostoru. Zažehnutí konfliktu v Náhorním Karabachu je k tomu nejlepší způsob.

Třetí stranou mající zájem na konfliktu je Rada spolupráce arabských států Zálivu, obzvláště Katar. Tato země má úzké vztahy s Tureckem. Snaží se stát vůdcem organizace místo Saúdské Arábie. Mimo to panuje zvýšené napětí mezi členy Rady spolupráce Zálivu (GCC) a Íránem. Íránští Ázerbájdžánci tvoří 15-16% populace země. Teherán má dobré vztahy s Jerevanem již od počátku 90. let m.s. Stejně jako Rusko nemá zájem na rozdmýchání konfliktu v Náhorním Karabachu. Katar a Turecko se těší zvláštnímu vztahu. Jsou známy svoji tichou podporou Muslimského bratrstva. Bylo by logické se domnívat, že obě země koordinují svoji politiku ve sporu o Náhorní Karabach.

Ázerbájdžán a odtrženecký region Náhorní Karabach 5. dubna uvedly, že zastavují nepřátelské akce po čtyřech dnech intenzivních bojů.

Světové společenství vkládá velké naděje do schopnosti OSCE zabránit nejhoršímu.