Rozhovor s Lenkou Procházkovou

 Jak hodnotíte výsledky slovenských parlamentních voleb? Nejsilnějším tématem pro média nejen na Slovensku je úspěch Kotlebovy strany. Hovoří se o nástupu fašistů, o Tisových pohrobcích. Otázkou je, kdo je za úspěch Kotlebovy strany zodpovědný? Větší část komentátorů z toho viní Roberta Fica a jeho protimigrační rétoriku, naopak prezident Zeman viní právě slovenské novináře, kteří prý svoji štvavou kampaní proti Ficovi nahnali voliče do náruče fašisty Kotleby…

Samozřejmě, že média mají podíl na výsledku (každých) voleb. Co se týče těch nedávných slovenských, domnívám se, že úspěch Ľudové strany Naše Slovensko by byl ještě zřetelnější, kdyby mnohé Kotlebovy soukmenovce neodradily zveřejňované předvolební průzkumy. Ty nedávaly ĽSNS šanci dostat se do parlamentu, a proto někteří voliči nechtěli riskovat, že jejich hlasy propadnou a „hodili“ to třeba SNS. Usuzuju tak i z debat Slováků na internetu. Kromě zřejmě „cinknutých“ mediálních průzkumů ovlivňovaly rozhodování voličů další faktory. Třeba načasovaná stávka učitelů a hromadné výpovědi nemocničních sester. Tyto akce měly za cíl snížit popularitu premiéra Fica a jeho Smeru. Jeden z organizátorů, Ľudovít Sebelédi, se dal slyšet, že „Ak Smer klesme o päť percent, štrajk bude úspešný“. Ovšem ten „úspěch“ se stávkujících nedotkl, jejich požadavky na lepší platy nemohly být vyslyšeny, takže se pokořeně vrátili do práce. Obohatili se pouze trpkou zkušeností, že jejich oprávněná nespokojenost byla zneužita a usměrněna pro „vyšší“ cíle. Ale ani těch naštěstí dosaženo nebylo. Ve zdánlivě patové povolební situaci, kdy média věštila úřednickou vládu, kterou by podle připraveného taháku s chutí najmenoval prezident (a filantrop) Kiska, zabodoval premiér Robert Fico svým nečekaně rychlým a efektivním vyjednáváním.

Kdo trochu sleduje slovenskou politickou scénu, však musí žasnout nad tím, že Andrej Danko (SNS) a Béla Bugár (Most-Híd) dokázali přikývnout na účast svých vzájemně antagonistických stran v jedné koalici. Oba předsedové tím nepochybně riskují znechucení jak voličů, tak i některých svých poslanců. Tyto jejich obavy musely být v průběhu vyjednávání s Ficem překryty nějakým řádově silnějším strachem, tedy hrozbou jiné kategorie. Slovenský premiér se už dlouho pohybuje v realističtějším informačním poli, než oba pěšáci, které teď nutně potřebuje do nesourodé party, takže jim musel něco závažného odtajnit. Můžeme si jen vyvozovat, jakého druhu jeho apel asi byl, když i elegán Béla Bugár, který na předvolebnich shromážděních ujišťoval, že do koalice se Smerem nikdy nepůjde a kritizoval krom jiného Ficův nevstřícný postoj k migrantům, nyní spáchal veřejné harakiri, jak lze číst z rozhořčených komentářů na sociálních sítích. Poslední v plánovaném koaličním čtyřlístku, politický turista Radoslav Procházka, jehož nové straně Sieť médiální „machři“ chtěli zajistit dvouciferný výsledek, což nevyšlo, byl zřejmě pro Fica nejsnadnějším oříškem. Podnikatel Procházka se totiž v průběhu volební kampaně zadlužil až po uši...

Někteří komentátoři slovenských voleb tvrdí, že prohráli všichni. Vy to zřejmě vidíte jinak.

Prohráli ti, kteří si od voleb slibovali odchod Roberta Fica do opozice. Jejich soustředěnost na tento společný cíl však měla rozličné motivy. Někteří si od pádu premiéra slibovali vlastní politický vzestup, jiní přesměrování toků peněz a dalším (filantropům) šlo o změnu zahraniční politiky SR a v důsledku toho o oslabení V4, nebo dokonce o její rozpad. Výsledky voleb však potvrdily platnost pořekadla, že příliš mnoho kuchařů pokazí polévku.

Pokud premiér Fico zrealizuje ohlášenou koalici se zmíněnými třemi stranami, zřejmě pro SMĚR-SD udrží ministerstvo vnitra, financí, zahraničí a další čtyři křesla. Národovec Andrej Danko si asi bude pro svou osobu nárokovat post předsedy Národní rady a pro svou stranu ministerstvo obrany. To má jistou aktuální logiku, a ostatní umístěnky už z krátkodobého hlediska nejsou tak klíčové. Jestli se toto podaří a koalice získá v parlamentu důvěru, troufám si říct, že Robert Fico vybojuje nejtěžší bitvu svého života. Zatím! To, co jej dále čeká, v období, kdy Slovensko bude předsedat rozklížené EU, nelze totiž vůbec odhadnout. Člověka, který na sebe bere takové břímě odpovědnosti – a to nejen za svou zem! – lze už teď litovat, ale současně jeho rozhodnutí vzbuzuje respekt a snad i naději.

Co se týče Mariana Kotleby, pokud nebudou předčasné volby, kterým chce Fico zabránit za každou cenu, není to nebezpečí zatím akutní. Říká se ale, že třetina hlasů, které M.K. získal, byly od prvovoličů. Pokud tito mladí lidé nabírají své „znalosti“ historie z Kotlebových projevů, pak by měla budoucí slovenská vláda opravdu věnovat velikou pozornost resortu školství. Investice do kvalitního vzdělání se však bohužel zúročují jen pozvolna, zatímco dračí sémě vzklíčí vždy překotně, neboť nesouvisí se schopností kriticky myslet. To se samozřejmě netýká jen Slovenska, i u nás je školství dlouhodobě taky v úpadku. Internet je sice hbitý pomocník při hledání informací, ale poslání pedagogů je a bude pořád nezastupitelné.

Když jsme u toho internetu, nedávno se v naší Poslanecké sněmovně konal seminář, který varoval před dopadem ruské propagandy údajně šířené na mnoha webech. Seminář zaštítila poslankyně Helena Langšádlová. Domníváte se, že by bylo v zájmu bezpečnosti ČR tyto tzv. proruské weby zakázat či blokovat?

Informaci o průběhu zmíněného semináře uspořádaného na parlamentní půdě a o následné debatě na stejné téma v Knihovně Václava Havla jsem samozřejmě zaznamenala. Paní Langšádlová a další hlavní řečníci na té akci zřejmě zapomněli, že demokracie je založena na diskusi a nikoliv na cenzurování. Možná kvůli ochraně své jediné pravdy dospějí naši inkvizitoři až k tomu, že budou iniciovat založení sněmovního vyšetřovacího výboru pro neamerickou činnost.

Našla jsem si i zveřejněný seznam oněch „proruských“ webů. Do některých svými články a komentáři přispívám i já. Takže až dostanu obsílku s modrým pruhem, a uvnitř bude předvolání k podání vysvětlení, psychicky omládnu. Budu se zase cítit jako v dobách normalizace. Tehdejší strážci jediné pravdy měli k dispozici celý aparát dohlížitelů, kteří mohli zabavovat samizdatové knihy, časopisy a dokonce i psací stroje. Jejich dnešní následovníci to mají jednodušší, stačí jim prosadit blokování „závadných“ zpravodajských serverů. Takže i chytré mobily se rázem stanou dementními? Tyto nápady jsou nejen zpozdilé, ale doslova opožděné.

Lidé v celé Evropě, a dokonce i v USA, už se probouzejí z letargie a z uhranutí mainstreamem a začínají přemýšlet samostatně. Takže věřím, že každý pokus o uzákonění cenzury by narazil na masový odpor. Otázka ovšem je, zda by obránci svobody slova nebyli zchlazováni proudy studené vody a oslepováni slzným plynem, jak se nedávno stalo v Ankaře. Turecké metody, nesoucí jasné znaky fašismu, zatím Evropa mlčky toleruje, aby pana Erdogana nepopudila a udržela s ním tzv. partnerské vztahy. Jenže od ignorování chorobných příznaků u partnera je už jen krůček k vlastní nákaze totalitním morem.

Ministr zahraničí Zaorálek učinil poměrně ostré výroky ohledně Ruska. Jednak podle něho Rusové posílají do Evropy uprchlíky a přiživují migrační krizi. Za další podle něho Rusko zůstává nevypočitatelné, hraje podle jiných pravidel, proto si neumí představit návrat do běžných vztahů. Ostatně je dle Zaorálka Česká republika připravena podpořit nové sankce vůči Rusku kvůli případu zadržované ukrajinské pilotky Savčenkové, podle ministra je to odporný, vyprefabrikovaný případ. Co k jednotlivým bodům říci?

Nerozumím tomu, jaký návrat do běžných vztahů měl pan ministr na mysli. Období po rozpadu SSSR, kdy Jelcin Rusko rozkrádal a vyprodával a Západ mu nadšeně aplaudoval? Ve srovnání s oním „blahým“ obdobím se samozřejmě dnešní realistická politika Ruska musí panu Zaorálkovi jevit jako „nevypočitatelná“. Prezident Putin je skutečně jiný „hráč“ než Jelcin, když dokázal Rusko, ležící na lopatkách, pozvednout a napřímit. Takže místo nostalgických vzpomínek na „běžné vztahy“ za starých dobrých časů by si náš pan ministr zahraničí měl srovnat hodinky. A přestat věřit strašidelným pohádkám, které se vyprávějí na Tržišti (název ulice, kde je sídlo ambasády USA, pozn. red.)

Co se týče nejnovějších strachů pana Zaorálka, které s ním sdílí i pan Stropnický, z toho, že Rusko podporuje transport migrantů přes své území do Evropy, aby ji rozvrátilo, myslím, že v této disciplíně je jasným favoritem paní kancléřka Merkelová. Rusko přijalo téměř milon běženců z Ukrajiny, kteří utekli před banderovskou demokracií, kterou na Majdanu opěvoval i pan Zaorálek. Že by nevypočitatelný Putin přiměl tyto ruskojazyčné azylanty, kteří už získali byty, práci a mnohdy i možnost studovat, k další pouti, aby Evropu rozvraceli ze severu? Nebo snad vyslal své agenty, aby v rolích převaděčů odklonili běžence ze zablokované balkánské trasy na výhodnou „zkratku“ směřující přes Turecko, Černé moře, Ukrajinu, Bělorusko, Rusko a Finsko? Ale třeba má pan Zaorálek pro svá tvrzení satelitní důkazy. Podobné těm, na jejichž základě ihned rozeznal, že malajsijské civilní letadlo sestřelili nad Ukrajinou Rusové, a proto s přesvědčením spravedlivého zvedl ruku pro sankce.

O nevině něžné ukrajinské bojovnice Naděždy Savčenkové má zřejmě též dokonalý přehled podložený fakty, takže nepotřebuje čekat na soudní verdikt a hodlá v sankcích proti Rusku přitvrdit. Na mnohé normální občany, kteří si každou informaci šířenou veřejnoprávní televizí už uvykli pracně ověřovat a doplňovat z jiných zdrojů, však bojovnice z pluku Ajdar nepůsobí jako oběť politické zvůle. Po zhlédnutí videozáznamu ze soudní síně jsem ale usoudila, že obžalovaná musí být vskutku neobyčejná žena, obdařená nadlidskou energií, když po hladovce trvající řadu týdnů a k posledku i bez pití dokázala svižně vyskočit na lavici a vyhrožovat rozpoutáním „majdanu“ v Moskvě. Kdysi za mlada jsem také držela protestní hladovku, jednadvacet dní jsem pila pouze vodu. Ke konci už jsem sotva vyšla schody...

Německo má za sebou regionální volby ve třech spolkových zemích. CDU kancléřky Merkelová ztratila ve všech, přičemž vyhrála pouze v Sasku-Anhaltsku. Výrazně naopak získala protiimigrační a euroskeptická Alternativa pro Německo (AfD). Je to začátek konce „merkelismu“, jak někteří tvrdí už delší dobu, anebo pod tlakem kancléřka změní politiku a po čase odejde ze scény se ctí a puncem velkého státníka?

Poměrně nedávno jsem zaslechla vyjádření nějakého televizního „odborníka“, který tvrdil, že politici nemají sloužit veřejnému mínění, ale mají je formovat. Paní Merkelová to loni zkusila a řadu měsíců se jí to za pomoci médií i dařilo. Němci mají trochu jinou mentalitu než třeba my, vyhovuje jim silný autoritativní hlas, který zadává jasné kolektivní úkoly. Mají samozřejmě i odlišnou historii, což je, sedmdesát let po konci prohrané války, činí vnímavějšími k neštěstí bližních a štědřejšími k jejich potřebám. Hrubě řečeno, mají tendenci stále dokazovat, sobě i světu, že „převýchova“, denacifikace, se perfektně povedla.

Migrační krize je však o něčem jiném než o vyrovnávání se s vlastní minulostí. Po necelém roce už i mnozí Němci poznali, že tady a teď jde o budoucnost. Nejen Německa ale celé Evropy. A že ten autoritativní hlas kancléřky se buď „sekl“ v odhadu situace, nebo, v horším případě, že tlumočí příkazy z vyššího rozhodovacího „levelu“. K prozření přispěla i „veselá“ silvestrovská noc, „střílečka“ v Paříži a další ukázky toho, že ti, kdož do Evropy přicházejí, nejsou jen oběti hodné soucitu, ale i grázlové a zabijáci.

Vzestup AfD (Alternativy pro Německo) je reakcí rozhněvaných lidí a předpokládám, že i v dalších zemských volbách bude CDU daleko od oslnivých vítězství, na jaká byla zvyklá v minulosti. Paní kancléřka však působí až strojově tvrdohlavě, takže je obtížné si představit, že by náhle začala reflektovat veřejné mínění a změnila politiku, případně se dobrovolně stáhla demisí.

Ústupky Erdoganovi jsou u této hlasatelky demokracie a lidských práv nepochopitelné. Diplomat Jan Koukal vyslovil v rozhovoru o migrační krizi úvahu: „To, že jsme civilizačně vyhráli, nám vytváří povinnost si tu civilizaci chránit.“ Erdoganův nápad o „vratných lahvích“, tedy výměně neztotožněných migrantů za běžence onálepkované etiketou, mi ale nepřipadá jako bezpečné řešení pro Evropu.

Na rozdíl od Matky Terezy, jejíž svatořečení se vleče už téměř dvacet let od její smrti, se Mutti Merkelová zřejmě dočká ocenění svých „milosrdných“ činů už zaživa. Rčení „Po nás potopa!“ pro paní kancléřku a její skvadru zřejmě platit nebude. Ta vyprojektovaná „potopa“ už žije vlastním životem a rytmem. Jednání o bezvízovém vstupu do EU pro osmdesát miliónů Turků asi také k regulaci té „velké vody“ nepřispěje.

Samozřejmě, že bych si moc a moc přála, aby naši vnukové mohli číst v budoucích učebnicích dějepisu oslavnou kapitolu uvedenou slovy: Nebezpečný pokus kancléřky Merklové o Německý zázrak č. 2 byl odvrácen zásluhou Visegrádské skupiny... Nebo něco v podobném duchu. Za zázraky se však nestačí jen modlit se, lidé jim musí vyjít vstříc. Sedět u televize a čekat na lepší zprávy, zatímco čas nevyužitě plyne, nás nepřetvoří v občany, ale spíš ve společenství přátel žehu...

Velvyslanec USA pan Schapiro navštívit nedávno brněnskou mešitu a setkal se s předsedou Muslimských obcí v ČR. Debatovali o potřebě tolerance, inkluze a budování vzájemného porozumění mezi náboženskými komunitami. Prý budou dělat vše, co je v jejich silách, aby porazili předsudky o islámu a hledali mír a dobrou vůli. Co si o tom myslíte?

Kdoví, o čem ti dva skutečně jednali? Možná pan Schapiro přinesl panu předsedovi do mešity v rámci budování mostů vzájemného porozumění pozvánku na příští Gay Pride v Praze. Sluníčkáři by jistě uvítali, kdyby v čele duhového průvodu kráčel tolerantní muslimský předák ruku v ruce s přítelem Schapirem. Mimochodem, ta přezdívka „sluníčkáři“ je nevýstižná, mělo by se jim říkat „náměsíčníci“, když je tak přitahuje půlměsíc...

Islám prochází, na rozdíl od zestárlého křesťanství, teprve pubertou. Ale je riskantní, aby dospíval zrovna na našem území. Na rozdíl od paní Merkelové nevěřím, že integrace muslimů do evropské kultury je možná a že ti, kterým otevřela dveře, budou ochotni zametat nevěřícím psům ulice. Mnohé z muslimských běženců přilákal do Evropy virtuální svět, který odezřeli z telenovel a reklam. Ale nečekali, že se k němu budou muset brodit blátem. Takže jejich sen o lepším životě se kvapem vytrácí. Na uprázdněné místo se hrne hněv. Evropští politici však místo ostrahy hranic dál promýšlejí nové a nové sankce proti Rusku! A naši trpaslíčci jim sekundují, neboť je pro ně pohodlnější mýlit se s Bruselem a Washingtonem, než mít pravdu se Zemanem.

Český ministr obrany už si sice po dvou letech ve funkci všiml, že de facto nemáme armádu, ale tím, že do ní chce teď narychlo povolat sedřené Magdony propuštěné z dolů, obranyschopnost země nevyřeší. Abych však nebyla k panu Stropnickému nespravedlivá, musím dodat, že naše armáda v dohledné minulosti nikdy nesměla bránit vlastní zemi, takže udržovat ji v odpovídající síle se politikům jeví jako zbytečný přepych.

Jsme ale členem NATO. Takže obrana našeho území je smluvně garantována.

To, že jsme členem Aliance, bych okomentovala stručně: bohužel. V několika předchozích rozhovorech a komentářích pro PL jsem podrobněji rozebírala skutečnost, že členství ČR v tomto „obranném“ spolku z nás fakticky dělá spoluviníky agresí, kterými USA, prostřednictvím NATO, uskutečňují své mocenské a ekonomické cíle. Nejen, že jsme si tím členstvím zničili dost jedinečný a s mravností související charakter naší historie, ale podle zákona akce a reakce je nyní ohrožena i naše budoucí bezpečnost. Spoléhat se na účinnou ochranu od spolku, jehož silným členem je i fašizující se Turecko, mi připadá hodně odvážné.

Ještě dotaz z jiného „koše“, který se vás však jako spisovatelky a novinářky jistě týká takříkajíc profesně. Jaký máte názor na dosavadní průběh kauzy „Peroutka“?

Zdá se, že paní Terezie Kaslová se příliš podrobně neseznámila se spisy svého slavného předka. Tu opožděnou možnost nedostala ani u soudu, kde bylo právnímu zástupci žalované strany odepřeno předložit Peroutkovy články z let 1938-39, z nichž je patrný autorův mylný odhad politické situace a jistý obdiv k tzv. Vůdci atd. V pozdějších vzpomínkových článcích, které Peroutka psal už v exilu a v nichž se ohlížel na předválečné období, je už zaznamenán jeho odpor k nacismu a popis jeho tehdejších obav o osud Československa. Reflexe vlastní tvorby z oné kritické doby však i tam chybí. Peroutka byl hrdý člověk a zřejmě pokládal svou následnou statečnost během výslechů na gestapu a věznění v koncentráku za dostatečnou daň za krátkodobé intelektuální selhání v několika politických textech. Prezident Zeman má ale taky svou hrdost, což vedlo k tomu, že včas nedokázal připustit, že se možná zmýlil v názvu Peroutkova komentáře, jehož obsah mu utkvěl v paměti.

Svým způsobem je to patová situace, kterou soud nemůže vyřešit spravedlivě. Paní Kaslová už zřejmě pochopila, že je zneužívána k dehonestaci prezidenta. Nicméně i ona má svou hrdost, a tak dál předstírá dobrovolnost „aktu“ a svou potěchu z jeho průběhu.

Nechtěným vedlejším účinkem kauzy je to, že mnozí Peroutkovi zastánci, kteří jej zprvu hájili spontánně a z hlubokého vnitřního přesvědčení, se po dodatečném studiu jeho díla dostali na obtížnou křižovatku. Nezávidím jim jejich dilema. Ze zkušenosti však vím, že dokud je člověk ochoten a schopen přijmout i hořkou pravdu, je stále ve vývoji. Bez ohledu na to, jak bude znít konečný soudní verdikt, má už dnes kauza mnohem hlubší smysl a širší dopad, než rádci žalujíci strany mohli tušit a než si plánovali. Dá-li se však o nějakém varování ze záhrobí říct, že přichází v pravý čas, pak je to právě případ Ferdinanda Peroutky. Naše současná novinářská elita ale bohužel vzkaz nedokáže rozluštit.

Za několik dní budete mít křest knihy „Nejsou to bohové!“ Některé v ní obsažené texty vycházely formou rozhovorů a komentářů i na PL. Co byste chtěla vzkázat čtenářům sbírky?

Knížka vyšla koncem minulého ruku už v elektronické podobě. Křest její tištěné verze se bude konat na Zelený čtvrtek v 16 hodin v Paláci knih Luxor. Velikonoční načasování jsem zvolila schválně, jako připomínku evropských duchovních hodnot, o jejichž ohrožení se politici stále častěji obávají, aniž by svému strachu čelili odpovídajícími skutky. Pochopitelně, že ani slova obsažená v knize ještě nejsou činem. Ale mlčet, nebo dokonce lhát o současné situaci v Evropě, by bylo zločinem.