Můj brácha má príma bráchu...

Článek na Zvědavci (https://zvedavec.news)

URL adresa článku:
https://zvedavec.news/kultura/2000/09/68-muj-bracha-ma-prima-brachu.htm

Věra Kohoutová

A to nejsou drby

Možná by naše čtenáře zajímaly některé zaručené pravdy ze života Václava Neckáře. Jestliže jste dychtiví si je přečíst, pak jsou k mání.

  • Václav se narodil 23. října 1943 v Praze na Žižkově V jeho třech letech se však rodiče přestěhovali do Ústí nad Labem, kde jeho matka byla později v Opeře provozní ředitelkou
  • Vašek měl možnost se již od útlého věku pohybovat po prknech, jež znamenají svět a byl obsazován do růsných dětských rolí
  • Pokoušel dostat se na DAMU, ale ani přes čtyři pokusy se mu to nepodařilo Nevzdal se a pokusil se tedy do elévské školy při Divadle pracujících, kde mu to vyšlo
  • Jeho první angažmá bylo v divadle Alfa v Plzni a svou první roli odehrál v Aškenazyho hře Ukradený měsíc. Jenže v divadle vzal na sebe povinnosti i zpívat, takže nakonec stejně více zpíval nežli hrál
  • Svůj první snímek natočil také v Plzni v dubnu 1964, písnička se jmenovala Jen tak. Napsali ji Bohuslav Ondráček a Jan Schneider, kteří se stali později jeho hlavní zásobitelé písniček
  • Jeho pravidelná spolupráce s Čs. Rozhlasem a TV se datuje rokem 1965
  • Svou první gramodesku natočil v květnu 1965 Z tohoto období se také datuje jeho nejznámější písnička Tu kytaru jsem koupil kvůli Tobě, která se stala šlágrem téměř pres noc
  • Režisér Jiří Menzl obsadil Václava do role eléva Hrmy ve filmu Ostře sledované vlaky, podle stejnojmenné novely Bohumila Hrabala. Snímek získal v roce 1968 Oskara, ale akt předávání se odehrál bez Václava. V této souvislosti zpěvák a herec na pátečním setkání s krajany řekl, že se přece jen, i když s třicetiletým zpožděním, do Ameriky dostal...
  • Václav má za sebou již pětatřicet let zpívání a za tu dobu, jak sám mohl pouze odhadnout, nazpíval na 500 písniček, natočil přes 20 LP desek a hrál ve 13 filmech
  • První duet s Helenou Vondáčkovou se jmenoval Hříbě, druhým byl Stín katedrál, třetí Čtyřlístek a čvrtý Hezkej den
  • Jedniný duet s Pavlem Novákem se jmenoval Copy
  • Václav sám potvrdil, že je spíše na dovádění, takže je na bráchovi, aby jej uhlídal a tzv. podržel při zemi a zachoval "naprogramovanou" trasu programu. Nakonec, jak jste si mohli také všimnout, Jan se zdá být umírněnější a na dění kolem se dívá s přehledem a je připraven kdykoliv zasáhnout improvizací.
Hostům tohto večera zajisté neušel pro Václava Neckáře tak charakteristický a osobitý projev klukovské rozpustilosti, svěžesti a mladistvého opitimismu. Takže mu popřejeme, aby mu to všechno ještě dlouho sloužilo ve prospěch radosti, kterou lidem umí rozdávat.
[Václav Neckář] Dva bratři Václav a Jan nám připravili v sále Junction Gardens Restaurant, jednodušeji u Marušky na Dundase v Torontě, velice krásný večer. Na setkání s rodáky, jak svoje zastavení na několika místech nejen v Kanadě, ale i v Americe mile nazvali, si společně zavzpomínají na časy minulé, ne prosím zašlé. Protože krásné písničky, i když si už člověk nevzpomene na jejich slova, nikdy nezajdou. Můj brácha má príma bráchu zazpíval na úvod první z nich, starší Václav (ročník 1943), který je mnohomluvnější, doslova a do písmene dovádivější a jak se projevilo, rád se nechá strhnout radostnou atmosférou. Zpíval o Janovi, který je, jak se zdálo, opakem svého o šest let staršího bráchy. Společně však tvoří nádherně muzikálně a pěvecky sehranou dvojici. A jestli jste nyní vyřkli jméno NECKÁŘOVI, pak jste se trefili do černého. Ten večer, kterého jsem opravdu nelitovala, se odehrál, odezpíval a odtancoval v pátek 22. září.

Pánové byli přesní a začali v hodinu, kterou si k začátku zvolili, což nebývá tak častý jev zejména u hostujících umělců. A to i přesto, že necelých čtyřiadvacet hodin před setkáním z České republiky přicestovali, takže ještě nemohli mít srovnán onen pověstný šestihodinový časový posun, který s člověkem umí pořádně zamávat, a v době, když se přítomní Toronťané a návštěvníci z blízkého okolí dostávali do varu, bratři Neckářové by měli nárok být dávno v posteli. Ale nebylo tomu tak. Naopak, jakoby měli v sobě hnací motor příjemně naladěného obecenstva, jeho chuť zpívat společně nové a nové písničky a při nich si také zadovádět na parketu. A to i s Václavem, který se nebál v tomto směru obdivuhodně šarmantně improvizovat. Oba pražští umělci odvedli vynikající práci. Po všech stránkách, a to i za okolnosti, že - jak se, podle mě zbytečně, omlouval Václav -, přijeli s premiérovým programem, který neměli možnost si nikde vyzkoušet. Program totiž neměl chybu. Pokud si mohu dovolit vyjádřit vlastní názor, pak toto show patří mezi to nejlepší, co Josef Mára se svou paní Růženou prostřednictvím vlastní firmy Video El Canada, Ltd., v tomto žánru za posledních deset let přivezli. A tak jsem si společně zazpívali Václavovy oblíbené balady např. Dítě snů, Píseň pro Joriku, Nautillus, Stále šťastné údolí autora Petra Jandy a Zdeňka Borovce, či velice známé písně Halo Mademoiselle, Tu kytaru jsem koupil kvůli Tobě, Messechussets, Lékořice, Čaroděj Dobroděj, Stín katedrál, Hříbě a mnohé, mnohé další.

"Protože jsme tady byli nedávno, přesně v květnu 1999, nechtěli jsme s Janem přivézt totéž, s čím jsme se na setkání tehdy představili. Přivezli jsme písně a historky, které jsme sestavili pro druhé setkání s krajany," řekl Václav. A dodal: "Na lidech za oceánem obdivuji jejich osudy, zkušenosti a fakt, že se nikde ve světě prostě neztratili. Bydlíme u známých, a kdekoliv jsme byli ubytováni, všude jsme se cítili být členy rodiny. Samozřejmě se s bráchou snažíme všechny ty laskavosti lidem oplatit - ovšem pokud tu možnost máme... Navázali jsme nová přátelství a věříme, že budou trvalá."

Na přátelských setkáních s krajany se nebrání Václav Neckář, otec 25letého syna, a jeho bratr Jan, otec dvou dcer a tříletého syna, zavzpomínat si na historky, které se udály v souvislosti s jejich vystupováním či v souvislosti jejich tvorbou. Obecenstvo si rádo vyslechlo, že s chlapci již od malička zpívávala jejich maminka a že oni si rádi preludovali nové písně zejména v koupelně, kde se to pěkně rozléhalo. Prvním hudebním nástrojem Jana byl akordeon, který měl ten večer s sebou a na němž přehrál píseň, která byla v jeho dětství písní číslo jedna - Sulika. Samozřejmě, postupem času, kdy začal hudební rozum brát, se repertoár a schopnosti hrát na další hudební nástroje rozšiřovaly a přirozeně i měnily. Jeho hlavním hudebním nástrojem je violoncelo,"... ale dejte mu do ruky co chcete, se vším si poradí", pronesl jakoby mimochodem Václav.

Ty, kteří nestihli být "při tom", mohu ujistit, že tu příležitost neztratili docela, protože se s bratry Neckářovými mohou setkat ještě na dalších místech v Kanadě i v Americe: v září - 23. byl na programu London, 24. Detroit, 26. Kingston, 27. Ottawa, 28. Montreal, 30. Boston, v říjnu - 1. St. Catharines, 6.a 8. Chicago (kde je účast Čechů největší, jak potvrdil pan Mára), 10. Kitchener, a konečně poslední vystoupení se uskuteční 11. října na Masaryktownu v Torontě. Pak se s bratry Neckářovými rozloučíme. Na jak dlouho, o tom si vlastně rozhodneme sami...

Článek byl publikován 24.9.2000


© 2024-1999 Vladimír Stwora
Článek je možno dále šířit podle licence Creative Common.