Epizoda 12. Proč si Británie a Spojené státy nepřály zabránit druhé světové válce? (4)

Aby přeměnil svoji zemi na silného agresora, musel Hitler nejdříve opětovně získat to, co bylo tak nedávno jeho zemi odebráno. V tom mu napomáhali Britové, Francouzi a Američané, kteří Německu dali kapky a osolili ho ve Versailles.

Sárský region byl prvním územím, které Führer vrátil do lůna Třetí říše. Jako bývalá součást Německa byla tato oblast řízena mandátem Ligy národů od r. 1919, a kontrola nad jeho uhelnými doly byla dána Francouzům, jako součást reparací. Obyvatelé Sárska žili pod tímto režimem 16 let a nikdy se nikdo nezajímal o jejich názor na situaci. A pak náhle byli požádáni, aby se rozhodli, jestli se chtějí připojit k nacistickému Německu, demokratické Francii, nebo zůstat pod správou Ligy národů.

Na první pohled se zdá, že na tom není nic sporného. Jen drobné detaily, pár maličkostí budí podezření. Nacistické Německo rozjelo zuřivou propagandistickou kampaň mezi populací regionu a dokonce i v samotné Francii. Ale z Paříže žádná agitace vidět nebyla. Ba co víc, francouzský ministr zahraničí, Pierre Laval, dva dny před referendem tvrdil, že „Francii jeho výsledek nezajímá“. Není těžké si představit, jaký dojem to muselo mít na skupiny obyvatel Sárska, kteří vedli boj za připojení k Francii. Britští diplomaté přispěli svoji troškou do mlýna též. Zaujali velmi „podivný“ postoj tím, že se silně stavěli proti myšlence, aby Sársko zůstalo pod správou Ligy národů. Britové tvrdili, že to pro předchůdce dnešní OSN je přílišná zátěž. Tudíž výsledek referenda z 13. ledna 1935 byla předem rozhodnutá záležitost. Nakonec hlasovalo pro sjednocení s Německem 90% lidí.

Krátce předtím francouzský ministr zahraničí, Louis Barthou, který, ke zděšení Velké Británie, vyzýval ke striktnímu zadržování Hitlera, byl záhadně zavražděn v Paříži. Politika Louise Barthou, kterému bylo přiděleno portfolio zahraničních věcí v únoru 1934, byla přípravou na novou světovou válku. Například informoval předsedu Ženevské konference pro odzbrojení, Brita Arthura Hendersona, o tom, že Německo neakceptuje „paritu“ ve výzbroji. V dubnu 1934 navštívil Varšavu a Prahu. Zatímco Polsko a Československo byly připraveny udeřit na Německo zezadu, mohla Paříž spát dobře. Po svém návratu Barthou prosadil myšlenku známou jako „Východní pakt“, který zaručoval bezpečnost nejen západní, ale také východní Evropy. V důsledku toho, na příkaz Francouzů, byl Sovětský svaz pozván připojit se k Lize národů, 15. září 1934. Při všem co dělal, pracoval Louis Barthou na zmaření posílení nacistického Německa. Na konci září téhož roku vytvořil návrh komplexní smlouvy, podle které Francie, Itálie, Jugoslávie, Československo a Rumunsko společně zajišťovaly nezávislost Rakouska. V důsledku toho byl, 9. října 1934, Barthou „náhodně“ zabit, když byl zavražděn jugoslávský král Alexander chorvatským teroristou při návštěvě Francie.

Mohl být Hitler zastaven? Ano. K tomu stačilo, aby francouzská a britská vláda zablokovaly sárské referendum v lednu 1935. Německo by bylo bezmocné, aby mohlo něco namítat, protože nemělo žádné tanky, letadla nebo vojáky. Avšak všichni bažili po tom hrát na Hitlerově straně. Skutečně, byl to první velmi důležitý úspěch nacistů, kteří pak zaznamenávali jeden triumf za druhým.

Poznamenejme jeden zjevný fakt: Adolf Hitler byl „skvělý politik“, dokud jeho západní protějšky byly ochotny hrát na slepou bábu, zatímco pózovali, vraštili obočí a vztekali se.

18. června 1935 „mimořádný a zplnomocněný velvyslanec Německa“ Joachim von Ribbentrop podepsal anglo-německou námořní dohodu v Londýně s britským ministrem zahraničí Samuelem Hoare (1), podle které mohlo nyní Německo legálně stavět válečné lodě, za předpokladu, že „celková tonáž německé flotily nikdy nepřesáhne 35% celkové tonáže námořních sil, jak je definováno smlouvou, členských zemí britského Commonwealthu“. Podle Versailleské smlouvy měli Němci zakázáno vlastnit ponorky. Nyní bylo Němcům dáno právo stavět ponorky až do 45% tonáže britské ponorkové flotily. Pokud Německo chtělo tento limit překročit, muselo informovat o svém rozhodnutí britskou vládu. To vedlo k velmi provokativní situaci, ve které Němci dostali konečný souhlas s výrobou nových německých ponorek nikoliv v Berlíně, ale v Londýně!

Když vycítil smířlivý postoj Západu, začal se Hitler chovat drzeji a „Hanfstaenglové“ obklopující Führera ho ujišťovali, že může nadále jednat s naprostou beztrestností. 7. března 1936 poslal německé jednotky do demilitarizovaného Porýní. Žádná mocnost neměla právo mít jednotky v této oblasti, která byla oddělena od Německa, aby se vytvořila nárazníková zóna mezi touto zemí a Francií. A přesto Hitler bezostyšně porušoval mezinárodní dohody. Proč si byl tak jistý, že mu nehrozí odplata?

Proč si byl Hitler tak jistý, že Francouzi se budou chovat v rozporu se svým nejzákladnějším pudem sebezáchovy? Proč se rozhodl dát v sázku vše? Nakonec přestřelka s jedinou francouzskou švadronou by ho donutila stáhnout své jednotky, což by vedlo ke ztrátě tváře a jeho možnému sesazení. Odpověď lze najít v knize Raymonda Cartiera, vydané ihned po válce v r. 1948. Hitler věřil, že Francie ztratila svoji nezávislost a stala se podřízenou mocností. „Führer“ tvrdil Goering „často říkal, že Francie nepodnikne nic bez souhlasu Anglie a že Paříž se stala diplomatickou pobočkou Londýna. Takže stačí urovnat věci s Anglií a vše bude na Západě v pořádku.“ (2)

Hitler věděl, že Francie neudělá nic. Hitler používal tajné kanály, aby probral všechny své „drzé“ kroky předem s britskou vládou, než uvedl věci do pohybu – to byla v kostce jeho „genialita“.

Mohl být Hitler zastaven? Ano. Vyžadovalo by si to dohody, které by mu daly ultimáta, a uštípnout nacismus už v poupěti. Pak by na Londýn nebo Paříž nepadla jediná bomba, miliony lidí by zůstaly mimo koncentrační tábory, a židé a cikáni Evropy by nebyli vystaveni masovému vyhlazování. Ale pokud by západní demokracie zaujaly tvrdý postoj, Hitler by nebyl schopen zahájit útok na Rusko, jeho hlavní cíl.

A aby mu byla dána příležitost dosáhnout tohoto cíle, „pokrokové lidstvo“ té doby ignorovalo nacistické zločiny a bylo hluché k důkazům o přístupu nacistů k lidskému životu. A koncem r. 1935 bylo takových důkazů spousta. V září toho roku přijalo nacistické Německo Norimberské zákony, což je název, kteří historici dali dvěma zákonům: „Říšskému zákonu o občanství“ a „Zákonu o ochraně německé krve a německé cti“, které byly oznámeny na shromáždění NSDAP a pak jednohlasně přijaty Reichstagem. Ty jednou pro vždy odhalily rasistické jádro nacistické filosofie. Podle druhého zákona, „Říšského zákona o občanství“, mohl mít občanství jen ten, kdo měl „německou nebo příbuznou krev, a svým chováním dokázal, že je ochoten a schopen věrně sloužit německému lidu a Říši“. Takže škrtem pera byli všichni němečtí židé (a bylo jich v zemi přes půl milionu) okamžitě připraveni o německé občanství.

Žádné z těchto šílených nacistických nařízení nebylo před globální veřejností zatajováno. Byly to zcela oficiální zákony německého státu. Jejich dodržování bylo sledováno a porušování bylo trestáno pokutou nebo vězením. A jak mezinárodní společenství reagovalo na toto barbarství? Protesty? Bojkoty a přerušením diplomatických vztahů?

Politická elita té doby reagovala celkem podivně.

Bylo to vyjádření podpory a pokračování záměrného hraní na čekanou s Führerem. Pravidla tohoto falešného zápasu byla velmi jednoduchá: Hitler měl dělat to, co po něm bylo požadováno (přezbrojit a připravit se na válku se Sovětským svazem) a byly mu poskytnuty peníze, navrácena ztracená území a politická prestiž.

Oplátkou se nebude mluvit ani o útlaku židů, ani o šílených rasových zákonech. Taková byla politika. A dnes často pozorujeme cynický a dosti nestoudný obrázek „aktivistů za lidská práva“, kteří si všímají jen toho, co je momentálně prospěšné pro jejich finanční podporovatele, zatímco ignorují vše, co nemají vidět…

A tak se olympiáda konala! Vlajky s hákovým křížem se třepetaly na stadionech a německá srdce byla plná hrdosti na svoji zemi a respektu a vděčnosti Adolfu Hitlerovi. Když se objevil na zahajovacím ceremoniálu, celý stadion povstal. Pravé ruce vystřelily do vzduchu v nacistickém pozdravu. Vedle Hitlera stáli členové Mezinárodního olympijského výboru ve svých černých oblecích a se zlatými řetězy kolem krku. Zdi se otřásly hromovým „Sieg Heil!“

A nacistické Německo vstoupilo sebevědomě na mezinárodní scénu.

(1) Samuel John Gurney Hoare, vikomt z Templewood, byl pozoruhodný jedinec. V r. 1917 byl šéfem britské tajné služby v Rusku a velmi rozsáhle přispěl k událostem v Petrohradě v únoru a říjnu toho roku. V r. 1935 splnil nový úkol pro svoji rodnou zemi tím, že pomohl Adolfu Hitlerovi rychle obnovit vojenskou sílu Německa. V r. 1939 se stal britským velvyslancem ve Španělsku, v zemi, přes kterou nacisté udržovali kontakty se západním světem. Samuel Hoare hrál klíčovou roli ve všech těchto událostech.

(2) Cartier, Raymond. Les secrets de la guerre devoilés par Nurenberg. Str. 43-44

(3) V letech 1929 až 1933 spadla produkce uhlí v USA o 42%, produkce surového železa o 79%, oceli o 79% a automobilů o 80%. Z 297 vysokých pecí bylo v provozu pouhých 46 (3). Během těchto let krize ve Spojených státech byl zlikvidován obrovský počet podniků a společností, 135,747. Stejně jako americký průmysl a finanční trhy i zemědělský sektor brzy upadl do hluboké krize – americké vývozy pšenice poklesly o 82%. Došlo také k prudkému propadu u cen zemědělských produktů, a v důsledku toho poklesly zemědělské příjmy o 50%. Během pěti let krize bylo prodáno v aukci 18,2% všech farem v USA, přes jeden milion.