USA očekávaly, že ISIS obsadí Damašek v říjnu

V článku v britských novinách ruský velvyslanec v Británii odhaluje, že Rusům bylo západními mocnostmi řečeno, že po vyhlášení bezletové zóny USA se ISIS zmocní Damašku.

Aleksander Jakovenko, ruský velvyslanec v Británii, přišel v pondělí prakticky s bombou, i když prošla zcela bez povšimnutí.

V článku v tištěné verzi londýnského Evening Standard na obranu ruské politiky v Sýrii přišel s následujícím mimořádným odhalením:

„V létě nám bylo řečeno našimi západními partnery, že v říjnu Damašek padne do rukou IS (Islámského státu).

Co plánovali dále nevíme. Pravděpodobně by přelakovali extremisty na bílo a přijali je jako sunitský stát rozprostírající se v Iráku a Sýrii.“

Léto – kdy tyto rozhovory mezi západními mocnostmi a Rusy údajně probíhaly – byl čas, kdy USA probíraly s Tureckem a Jordánskem zřízení bezletové zóny a bezpečných útočišť v Sýrii.

V tomto článku jsem probíral, jak je dnes „bezletové zóna“ prostě jen eufemismem pro americké bombardování.

Jakovenko proto v podstatě říká, že USA plánovaly v létě zahájit bombardování a svržení syrské vlády za vědomí, že to v říjnu povede k vítězství Islámského státu a jeho obsazení Damašku.

Russia Insider již dříve vysvětlil, že důvodem ruského zásahu v Sýrii bylo zamezit USA vyhlásit bezletovou zónu, tj. zahájit bombardování s cílem svrhnout syrskou vládu.

Fakt, kdy Jakovenko říká, že USA Rusům řekly, že to povede k obsazení Damašku Islámským státem v říjnu, vysvětluje, proč Rusové pocítili potřebu jednat tak, jak učinili.

Říká však Jakovenko pravdu?

První věcí je, že britská a americká vláda nepopřely to, co říká.

To však není průkazné. Není těžké vidět, proč by si britská a americká vláda mohly myslet, že ve světle zápalné povahy toho, co Jakovenko říká, by popření poskytlo jeho komentářům více publicity, a že mlčet je lepší.

Je-li tomu tak, tak fakt, že Jakovenkovy komentáře prošly téměř zcela bez povšimnutí, ukazuje, že tento přístup zafungoval.

Je však Jakovenko dostatečně vysoce postaveným, aby znal podrobnosti rozhovorů, které probíhaly v létě mezi Rusy a západními mocnostmi, jak říká?

Odpověď na tuto otázku je téměř jistě ano.

Ačkoliv Londýn již není nejdůležitějším místem pro ruské diplomatické komentáře v západní Evropě, zůstává důležitým místem a jakýkoliv představitel jmenovaný ruským velvyslancem v Británii je z definice vysokým představitelem, u kterého Moskva zajistí, že je dobře informován.

Pokud probíhaly rozhovory toho druhu, jak Jakovenko říká, byl by o nich téměř jistě plně informován.

To, co Jakovenko říká, je také konzistentní s věcmi, které známe.

V létě – když se právě zmocnil Palmyry – byl Islámský stát na postupu, což činilo pravděpodobným, že by se do podzimu mohl dostat do Damašku.

Syrská armáda mezitím utrpěla řadu těžkých ztrát a byla nucena se stáhnout z provincie Idlib.

Ve světle toho všeho, v kontextu amerického bombardování, není nepravděpodobné, že USA řekly v létě Rusům, že Islámský stát se zmocní Damašku v říjnu.

Co se týká amerických rozhovorů o zřízení bezletové zóny a bezpečných útočišť, na tom nebylo nic tajného a veřejně se to vědělo.

Proč však by USA říkaly Rusům, že očekávají, že Islámský stát se zmocní Damašku v říjnu?

Na to není těžké odpovědět.

Nikdo si začátkem léta nemyslel, že je vůbec pravděpodobné, že by Rusové zasáhli v Sýrii vojensky. USA si pravděpodobně myslely, že nic neriskují, když Moskvě řeknou o svých vojenských plánech a o jejich pravděpodobných důsledcích.

USA pravděpodobně očekávaly, že hrozba bombardováním vedoucím k obsazení Damašku Islámským státem Moskvu vyděsí a přesvědčí Rusy, aby donutili Assada odstoupit, což bylo americkým cílem celou dobu.

V tomto případě USA vážně podcenily odhodlání Rusů a jejich ochotu jednat, aby zabránili naplnění toho, čím USA vyhrožovaly.

Celkově dává Jakovenkovo odhalení smysl a je proto pravděpodobně pravdivým.

Ukazuje to, jak nezodpovědnou se americká syrská politika stala.

Ve stejné době, kdy USA předstíraly, že bojují s Islámským státem, ve skutečnosti připravovaly kroky, o kterých věděly, že usnadní jeho vítězství.

Dokonce i kdyby to bylo zamýšleno jen jako diplomatická hra, bylo to něco mimořádného.

Rodiny amerických obětí dřihádistického teroru by se jistě cítily zrazeny, pokud by to někdy zjistily, přičemž není obtížné si představit konsternaci a vzájemné obviňování ve Washingtonu, když Rusové neočekávaně zabránili realizaci americké strategie tím, že zasáhli tak, jak zasáhli.

Co se týká lidí v Damašku – ušetřených nejen amerického bombardování, ale i vlády Islámského státu – a lidí v Evropě – kteří by čelili mnohem větší záplavě uprchlíků, pokud by se to, co Washington řekl Rusům, naplnilo – v obou případech mají důvody být vděční Rusům za to, že zajistili, že se věci odvíjely jinak.