Budeme na fotoaparáty brzy potřebovat zbrojní pas (a právníka k ruce)?

Bylo mi tehdy asi patnáct a vášnivě rád jsem fotografoval. Byl jsem hrdý na své záběry, které se tvářily umělecky tím, že na nich nebyli členové mé vlastní rodiny ve strnulých pózách.

Jednou jsem z mostu fotografoval seřadiště vagónů. Zaujala mne hra slunce na kolejích. Bylo to v období hluboké totality. Z ničeho nic u mne zastavila služební volha ostrahy železnic, či jak se tomu tenkrát říkalo. "Co děláš?", ptal se chlápek v uniformě. "Fotím." "A co fotíš?" "Koleje." "Proč?" "Baví mě to, je to můj koníček." "Tak si nastup," vyzval mě muž. V kanceláři se mnou sepsali protokol. Nepamatuji si už, zda mi tenkrát zabavili film, ale myslím, že ano. Nakonec se to vysvětlilo, ze školy mne nevyhodili, otce nezavřeli. Nechali to být. Nějak poznali, že nejsem špión.

Deja vú

Když jsem dospěl, opustil jsem Československo v naději, že jsem za sebou nechal i muže (plurál) ve služebních volhách. Ve "svobodné"Kanadě, kam jsem se uchýlil, se přeci nic takového nemůže stát. Konečně, existuje tady dokument bolného půvabu, říká se mu Charter of Rights, a ačkoliv jsem dávno nevěřil v jeho dodržování, přeci jen jsem si říkal, že základní svobody ještě platí.

Rozhodl jsem se napsat článek do Zvědavce o kanadské architektuře. Měl to být docela neutrální a apolitický článek, kterým jsem chtěl lidem doma přiblížit, jak Kanaďané žijí.

Věděl jsem o hezké vilové čtvrti v jednom z míst, kam někdy chodíme na procházku se psy. Vybaven fotoaparátem jsem se dnes ráno vydal na lov. Udělal jsem obrázky asi pěti domů, které mě zaujaly, a protože jsem tímto považoval svou misi za skončenou, chystal jsem se zabočit do parku, když jsem za sebou zaslechl volání.

Sympatická drobná dívka stála ve vratech posledního fotografovaného domu a mávala na mě. Vrátil jsem se. Domníval jsem se, že mě zahlédla a zve mne - polichocena mým zájmem -, abych si udělal obrázky i zevnitř. Jak jsem byl naivní... Odehrál se následující dialog:

"Promiňte, ale fotografoval jste náš dům?"

"Ano."

"Proč?"

"Píšu článek o kanadské architektuře a váš dům se mi líbil. Proto jsem si ho vyfotografoval."

"Ptal jste se o dovolení, zda můžete?"

"Ne, neptal. "

"Nemůžete fotografovat náš dům bez dovolení. Co to je za článek? Chtěla bych ho vidět."

"Nejsem profesionál, nemám z toho žádný zisk. Dělám to jako amatér, protože si myslím, že lidi v Evropě může zajímat, jak hezky bydlí Kanaďané."

"To je jedno, jestli jste amatér nebo ne. Já bych taky nefotografovala vás nebo vašeho psa, aniž byste mi to prvně dovolil."

"To klidně můžete. Nejsem na to citlivý. A vaše přirovnání je něco jiného. Nefotografuji osoby, ani nic zahanbujícího, kompromitujícího nebo pro vás nebezpečného. Kdybych dělal obrázky například vaší milostné schůzky, nebo situace pro vás nepříjemné, asi byste právem vyžadovala po mě svůj souhlas. Ale takhle..."

"Tady jsme v Kanadě. Máme na to zákon. Nesmíte fotografovat žádný soukromý majetek bez dovolení. Máte vizitku?"

"Mám, ale nejsem ochotný vám ji dát. "

"Toto je soukromý pozemek", (stáli jsme na veřejné cestě) "můžete fotografovat jen veřejné objekty. Proč nejdete fotit do parku?"

"Tam fotografuji také. Ale pro článek, který chystám, se mi to nehodí. "

"Můžete fotografovat jen veřejné objekty. Když chcete fotit něčí osobní vlastnictví, musíte mít k tomu jeho svolení. Na to je zákon."

(Tatáž věta zazněla před chvíli. Opakuji ji tady záměrně, abych přiblížil určitou komičnost našeho "rozhovoru". V celém našem dialogu, který trval víc, jak půl hodiny, jsme oba po prvních pěti minutách pořád opakovali každý své argumenty, aniž by je ten druhý slyšel.)

"Slečno, kdyby každý, kdo fotografuje, byl odkázán jen a jedině na veřejné objekty, nebylo by za chvíli co fotografovat" (také není, napadlo mě a ve zlomku vteřiny jsem pochopil, proč ze všech amatérských fotografických soutěží se v posledních patnácti letech zcela vytratily momentky z ulice, tváře náhodných chodců, babek z trhu, hrajících si dětí (kromě vlastních, of course), apod.) "Není téměř možné udělat obrázek, aby se do záběru nedostal něčí soukromý majetek. Skoro všechno někomu patří. Chcete říct, že když fotografuji ulici nebo pohled na město, musím žádat každého majitele nemovitosti, která se dostane na obrázek o povolení? To přeci není ani technicky možné."

"Moc ráda bych měla vaši vizitku. A taky bych chtěla vidět ten článek, než ho publikujete."

"Ten článek bude česky. Kdo vám ho přeloží? Já to nebudu, nemám na to čas ani prostředky. Znovu opakuji, že to bude obecný článek o kanadské architektuře. Píšu pro lidi z Evropy."

"Vy nejste odsud?"

"Ne, jsem z Evropy a tam nic takového nepožadují."

"Možná se to u vás tak nebere, ale tady je Kanada a máme na to zákony."

"To, co po mně chcete, je paranoidní."

"Ne, to není paranoidní. Jsme ve svobodné zemi."

"Já si myslím, že žijete v policejním státě, ale vy to nepoznáte. Jste příliš naivní."

"Jak to můžete říct?"

"Já jsem žil ve společnosti, která byla policejním státem, a poznám to."

"Kanada je nejsvobodnější země světa. Líbí se vám tady?"

"Ne, nepovažuji se tady za svobodného."

"Tak proč tu jste?"

Nechtěl jsem zabřednout do široce pojaté diskuze. Začínalo mi být jasné, že slečna hraje o čas.

"To by bylo dlouhé vysvětlování."

"Dáte mi tu vizitku?"

"Nedám."

"Proč?"

"Protože jste schopna volat svého právníka a chtít po mě poplatek za povolení uveřejnit obrázek vašeho domu. A na to jednak nemám, jednak nejsem ochotný platit, protože nejsem profesionál a nemám z toho zisk."

"Tady je soukromá cesta, hlídá tady policie. Kdyby vás tady našli, jak fotografujete domy kolem, měl byste oplétačky."

Slečna se rozhlédla kolem. Viditelně hledala někoho, kdo by jí pomohl, kdo by mě zadržel (a popř. prohledal). Sama by se mě nedotkla ani klacíkem. Co kdybych ji ještě navíc začal harašit, že? Ale ulice byla beznadějně prázdná. Blížila se pouze nějaká starší dáma s kočárkem.

"Promiňte, prosím, můžete sem na chvíli?", obrátila se dívka na dámu s kočárkem. Paní přišla a dívka jí začala vysvětlovat můj zločin. Řekl jsem něco v tom smyslu, že vidím, že to nemá cenu, a obě dámy jsem opustil. Čekal jsem, že se za mnou rozběhnou, ale neudělaly to.

Ačkoliv to v této chvíli nevím, dovoluji si odhadnout pokračování této trapné události. Ta slečna nejspíše zmobilizuje sousedy a kdoví, možná i policii. Až se tam vrátím, a já se tam vrátím, protože do těch míst rád chodím na procházku, budou tam mě čekat v počtu víc než hojném.

Přemýšlel jsem, jak bych se sám zachoval, kdybych uviděl třeba z okna, že někdo fotografuje můj dům. Nebylo by mi to milé. Asi bych v první fázi udělal totéž, co ta dívka. Vyběhl bych před dům a chtěl bych po dotyčném nějaké vysvětlení. Ano, na to má majitel do jisté míry právo. A kdyby se mi dostalo vysvětlení, jaké jsem já podal té dívce, odmávl bych to rukou a dále se tím nezabýval.

Je také možné, že mi slečna prostě nevěřila. Vždyť kdo by dnes ve společnosti, kde se profit skloňuje v každém pádu (berte to jako nadsázku, angličtina nemá pády) a v každé větě, ještě něco dělal jen tak - bez nároku na zisk? Možná jsem se v jejích očích stal tím vysvětlením ještě podezřelejší.