Sedmdesát let pronásledování politické vrchnosti a lidí v Evropě

Na rozdíl od zdání nemá rozhodnutí Spojených států vyšetřovat možnou ruskou pomoc proti-evropským stranám chránit Evropany před zahraničním zasahováním. Právě naopak. Po 70 let Washington řídí západoevropskou politiku a zakazuje všechny formy skutečné demokracie.

Podle „senzačního“ článku v Telegraph americký ředitel Národní rozvědky dostal nedávno od kongresu pokyn „provést podrobný průzkum tajného ruského financování evropských stran v posledních deseti letech“. Toto odhalení – klasický „řízený únik“ – má varovat neposlušné, avšak populární politické subjekty v celé Evropě, aby utlumily své ambice rebalancovat roli a váhu svých zemí v Evropské unii. Maďarský Jobbik, řecký Zlatý úsvit, italská Liga severu a francouzská Národní fronta jsou na „seznamu varovaných“ uvedeny výslovně, zatímco ostatním nejmenovaným „stranám“ v Rakousku, České republice a Holandsku je sdělováno, že jsou „pod americkým bezpečnostním dozorem“. Dokonce i nový britský labouristický vůdce, Jeremy Corbyn, je podezřelý, že flirtuje s Rusy. Takže podle patrona článku v Telegraph je jakýkoliv evropský politik, který se opováží zpochybňovat expanzi NATO na východ, politiku protiruských sankcí, nebo současný evropský postoj k ukrajinskému konfliktu, v podstatě vědomým nebo nevědomým nástrojem „hybridní války Ruska“.

No, bylo by to legrační, kdyby to nebylo tak nebezpečné. Vlastně jakýkoliv nezúčastněný pozorovatel by položil prostou otázku: Proč se k čertu americké tajné služby starají o výzvy vnitřní bezpečnosti Evropy? Nejsou to snad stejní agenti, kteří financují, najímají a řídí bezpočet politických organizací, jedinců a médií na evropském kontinentu? Proč tak drze odhalují svoji nadvládu nad Evropou?

Politicky korektní zpochybňovač by tvrdil, že Spojené státy zachránily Evropu před „komunistickou hrozbou“ po skončení druhé světové války, usnadnily její rychlé ekonomické zotavení a stále stráží kontinent pomocí svého jaderného deštníku. Možná. Ale pohled na historické pozadí by neměl začínat Marshallovým plánem. Především, ten byl zahájen v dubnu 1948. Protože nacisté kapitulovali v květnu 1945, desinformovaný čtenář by mohl vydedukovat, že Spojené státy připravovaly masivní investiční program pro Evropu celé tři roky a… mýlil by se. Na druhé Quebecké konferenci „Osmiúhelníku“ v září 1944 prezident Roosevelt a americký ministr financí Henry Morgenthau ml. předložili britskému premiérovi Winstonu Churchillovi Program pro Německo po kapitulaci. Tento přísně tajný dokument předjímal rozdělení a naprosté odprůmyslnění Německa. Podle tohoto plánu mělo být Německo rozděleno do dvou nezávislých států. Jeho centra těžby a průmyslu, včetně protektorátu Sársko, Porúří a Horního Slezska, měla být internacionalizována nebo anektována Francií a Polskem. Následuje pár výňatků:

• (Americké) vojenské síly po vstupu do (německých) průmyslových oblastí musí zničit všechny továrny a vybavení, které nelze okamžitě odvést.
• Ne déle než 6 měsíců po ukončení nepřátelských akcí musí být všechny továrny a vybavení nezničené vojenskými akcemi buď zcela demontovány a odvezeny nebo zcela zničeny.
• Všem lidem v oblasti má být dáno na srozuměnou, že tato oblast nebude mít dovoleno stát se průmyslovou oblastí. V souladu s tím všichni lidé a jejich rodiny v této oblasti, mající zvláštní dovednosti nebo technickou kvalifikaci, by se měli natrvalo odstěhovat z oblasti a měli by být rozptýleni co možná nejvíce.
• Všechny německé rádiové stanice a noviny, časopisy, týdeníky atd. budou pozastaveny, dokud nebude zavedena odpovídající kontrola a vytvořen patřičný program.

To byl oficiální poválečný program zotavení pro Německo, známý jako Morgenthauův plán. Nechvalně známá směrnice generálního štábu 1067 (JCS 1067) adresovaná hlavnímu veliteli amerických okupačních sil v Německu, která byla oficiálně vydána v dubnu 1945, byla plně v souladu s tímto dokumentem.

Morgenthauův plán se velmi rychle ukázal být strategickou chybou. Spojené státy podcenily ideologický a kulturní dopad, který by sověti měli na evropskou společnost. Ponecháni svému úsudku američtí stratégové nepochopili přitažlivost, kterou měl socialistický systém pro většinu populace osvobozených zemí. Rozsáhlé spektrum pro-socialistických a pro-komunistických politiků začalo vyhrávat demokratické volby a získávat politický vliv nejen ve východní Evropě, ale také v Řecku, Itálii, Francii a dalších evropských státech (Palmiro Togliatti a Maurice Thorez je jen pár lidí, které lze zde vyjmenovat). Tudíž Washington pochopil, že jeho násilná deindustrializace Evropy by mohla vést v reindustrializace sovětského stylu a konečnému ruskému ovládnutí kontinentu… Proto musely USA rychle nahradit Morgenthauův plán jiným, pojmenovaným po ministru zahraničí Georgi Marshallovi… Během čtyř let poskytl Evropě 12 miliard dolarů úvěrů, darů, pronájmů atd., aby bylo možné nakoupit… americké stroje a další zboží. Ačkoliv tento plán bezpochyby oživil ekonomiky v Evropě, největší pozitivní dopad měl na … samotnou americkou ekonomiku! Zároveň s tím byla v celé Evropě zahájena vlna politických represí, obzvláště v Německu (viz operace Gladio – p.p.)

Média dávno zapomněla na sovětskou iniciativu, navrženou v r. 1950, na stažení se z NDR a sjednocení neutrálního, demilitarizovaného Německa do jednoho roku od uzavření mírové smlouvy. Vlastně rezoluce přijatá na pražském setkání ministrů zahraničí sovětského bloku 21. října 1950 navrhla zřízení Celoněmecké volební rady, se stejným zastoupením z východního a západního Německa, aby se připravilo vytvoření „celoněmecké, suverénní, demokratické a mírumilovné provizorní vlády“. Netřeba říkat, že americká vláda a správa západního Německa v Bonnu byly silně proti této iniciativě. Zatímco referendum o otázce „Jste proti opětovné militarizaci Německa a pro uzavření mírové smlouvy v r. 1951“ bylo oznámeno v obou polovinách rozděleného státu, toto referendum se konalo a bylo oficiálně uznáno pouze ve východním Německu (kdy 96% hlasovalo „ano“).

Úřady v USA ovládaném západním Německu nedokázaly odpovědět skutečně demokratickým způsobem. Odmítly uznat předběžné výsledky referenda, které se konalo od února 1951 (z 6,2 milionů spolkových občanů, kteří se ho v červnu 1951 zúčastnili, hlasovalo 94,4% také „ano“) a schválily drakonickou prozíravou změnu trestního zákona (Blitzgesetz 1951), 11. července. Podle tohoto zákona kdokoliv dovážel zakázanou literaturu, kritizoval vládu nebo měl nenahlášené kontakty s představiteli NDR atd. se dopustil „státní zrady“, která byla trestána 5 až 15 lety vězení. Následně, v letech 1951 až 1968, bylo podle tohoto zákona vzneseno 200,000 obvinění proti 500,000 členům komunistické strany a dalších levicových skupin v Německu. 10,000 lidí bylo posláno do vězení, a většina z těch, kteří byli „zproštěni“ obvinění, se ke svým politickým aktivitám nikdy nevrátila. Další právní měny v r. 1953 v podstatě zrušily právo na volné shromažďování a demonstrování, a v r. 1956 byla Komunistická strana Německa zakázána. (Více podrobností lze najít v dokumentu Daniela Burkholze „Verboten – Verfolgt – Vergessen“ (Zakázáno-pronásledováno-zapomenuto. Půl milionu nepřátel veřejnosti), který je na YouTube překvapivě nedostupný.)

Politické represe, ke kterým docházelo v Německu od 50. do 80. let, jsou v porovnání s podobnými událostmi v ostatních evropských zemích během stejného období silně tabu. Operaci Gladio v Itálii, zločinům režimu Černých plukovníků v Řecku a kontroverzním vraždám realistických evropských politiků, kteří otevřeně obhajovali historický kompromis se sovětským blokem – jako italský premiér Aldo Moro (1978) a švédský premiér Olof Palme (1986) – se dostalo mediální pozornosti. Odhalení, se kterými přišel bývalý korespondent Frankfurter Allgemeine Zeitung, Udo Ulfkotte, ve své knize Gekaufte Journalisten (Koupení novináři) o mechanismu kontroly médií v Německu (vzpomínáte na Morgenthauův plán?) představují jen špičku ledovce. Téměř naprostá absence reakce Berlína po odhalení Edwarda Snowdena týkajícího se plošné elektronické špionáže běžně prováděné NSA u německých vůdců znamená, že ve skutečnosti Německo uznalo ztrátu své suverenity nad vlastní zemí, a tudíž nemá co ztratit.

Takže když vezmete v úvahu tato fakta a znovu si přečtete článek v Telegraph, jste si opravdu stále tak jistí, že Spojené státy jsou skutečně strážci evropské suverenity? Není pravděpodobnější, že za použití údajné „ruské hrozby“ pro ovládnutí a pronásledování politické vrchnosti a občanské společnosti v Evropě Washington prosazuje svůj jednoduchý a primitivní cíl – a to udržet své ovce ve stádu?