Trnitá cesta do EU

Pokaždé, když cestuji z Toronta do Prahy, zažívám nepříjemné pocity při vstupu do Evropské unie. Ty neplynou z nějakého mého vlastního duševního schizmatu, ale z faktu, že vstoupit do EU z venkovního státu je jako vstoupit do obležené pevnosti; je to mnohem nepříjemnější než vstup do socialistického Československa, blahé paměti. Znamená to nechat se šacovat a otravovat pohůnky v uniformách bezpečnostních složek na evropských letištích. Letadla totiž z Toronta nelétají do Prahy přímo, ale s mezipřistáním v některém demokratickém státu na západ od Aše.

Vypadá to zhruba takto: V Torontu projdete bezpečnostní prohlídkou před vstupem do odbavených prostor celkem snadno. Nepamatuji si, že bych tam měl někdy problém. Kontrola bývá rychlá. Nastoupíte do letadla a přistanete v některém západním městě, např. v Amsterodamu nebo v Paříži. Po vystoupení se pohybujete pouze v tranzitních prostorách, tedy v místě, kde jsou pouze odbavení cestující a je malá pravděpodobnost, že u sebe mají například nůžky na manikuru nebo jinou strašnou zbraň, tu by jim zabavili už při první prohlídce.

V určitém místě tranzitních prostor všech evropských letišť je najednou překážka. V Palestině a ve vojenském žargonu se tomu říká check-point. Vstupujete do Evropské unie, hlásá nápis. Ukážete pas, fajn, to je očekávané. Ale následuje druhá prohlídka, jako byste přišli z ulice. Znovu musíte odložit svršky, zout boty, sundat pásek, vyprázdnit obsah kapes, nechat si zavazadlo projet rentgenem a projít bezpečnostním rámem.

Míra buzerace je různá, podle toho, v které jste zemi. Nejagilnější sekuriťáci jsou na britském Heathrow, zdatně jim sekundují Holanďané v Amsterodamu a Francouzi v Paříži. Na všech třech letištích vás nutí projít svlíkacím skenerem, pokud odmítnete (což zatím ještě můžete), musíte na sobě strpět pracky poskoků v modrých latexových rukavicích. Je to odporné, ale co byste nechtěli, vstupujete přeci do svobodné a demokratické EU, kde vládne pořádek a bezpečnost, tak mlčte.

Poměrně dobrou zkušenost jsem míval na menších německých letištích: Frankfurt, Hamburk. Tam se chovali němečtí sekuriťáci celkem slušně, navíc tam býval kuřácký koutek, kde jsem stačil dát kouř před nástupem do dalšího letadla.

Poslední cesta absolvována předevčírem poopravila mé mínění o menších německých letištích jako o místech, kde nejsou tak hrrr.

Přiletěli jsme z Toronta do Frankfurtu s hodinovým zpožděním. Vzhledem k tomu, že na přestup jsem měl podle nezpožděného plánu pouze hodinu a čtyřicet minut, zbývalo mi čtyřicet minut. Proběhl jsem koridory letištních hal jako ten pověstný vítr.

A už je tady můj milý check-point. Muži do kukaně jsem podal kanadský pas. Podíval se na obrazovku a řekl: „Vy máte také český pas, že?“ „Mám, jak to víte?“ „Magic - kouzlo,“ křenil se na mě. Ale pustil mě dál s úsměvem.

A už je tady bezpečnostní prohlídka. Svlékám kabát, vyprazdňuji obsah kapes, vytahuji z brašny notebook, vše pokládám na pás pro rentgenovou kontrolu a chystám se projít rámem. „Moment, ještě opasek a boty,“ říká mi sekuriťák. Neochotně vyhovuji a procházím rámem. Vše v pořádku, poplach se nespouští. Ale sekuriťáka zaujalo něco v krabici s obsahem mých kapes. Vytahuje zapalovač. Cvakne, plamínek vyskočí. „To je zakázáno,“ říká mi. „To nesmíš mít.“ „Jak nesmíš mít, vždyť jsem s ním přiletěl z Toronta a tam to kontrole nevadilo.“ Pokrčil rameny.

Začínal jsem vidět rudě. Do odletu letadla do Prahy zbývalo 20 minut. Zvýšil jsem hlas. Vysvětluji, že spěchám. Že ten zapalovač je dárek od syna. To byla pravda, přivezl mi ho z Londýna, byl to klasický benzínový zapalovač s emblémem londýnského mostu. Měl jsem ho rád, byl spolehlivý. Sekuriťák se radil s kolegou, pak s druhým. Za mnou začala narůstat fronta nervózních cestujících, každý spěchal. Znovu jsem se pokoušel vysvětlit, že jsem s tím zapalovačem v kapse přeletěl oceán a nikomu to nevadilo. Řekl, že mě s tím zapalovačem nepustí. Začínal jsem být hysterický, zvýšil jsem hlas. To zaujalo blízko stojícího policistu a dalšího sekuriťáka. V jednu chvíli u mě stáli tři. „Vám se tady v Německu pohybuje přes milion lidí bez dokladů nebo s falešnými doklady,“ křičel jsem, „nikoho z nich jste na hranicích neprohlíželi, mohli s sebou přinést cokoliv, a vy obtěžujete cestující s platným pasem pro takovou blbost.“ (Použil jsem výrazy „harass“ a „abuse of power“, ale byli hluší na jakékoliv argumenty. Zkrátka se zapalovačem do EU nesmím.

„Tak co mohu dělat?“ ptám se. „Jestli si ho chceš nechat, tak musí být prázdný.“ „Jak prázdný?“ ptám se. Otevřel jej a ukazoval na šroubek, který drží pružinku s křesacím kamínkem. „Tohle musíš otevřít a vyndat ven. A tohle – vatičku s benzínem – také.“ Začal jsem vatu vydloubávat klíčem. „Tady to nemůžeš dělat,“ říká. „A kde?“ „Tam,“ ukázal zpátky, kde už stála řada snad deseti lidí. „A to mám znovu čekat, až na mě dojde řada?“ „Pokrčil rameny.“

„Nech si ho! Ukradli jste mi ho!“ ječel jsem. „My jsme ho neukradli.“ „Ukradli!“ Popadl jsem svršky a chtěl jít. „Moment,“ říká sekuriťák. Šel ke stolu, přišel s nějakou kartičkou a začal jí objíždět mé věci. Důkladně. Pomalu. Došlo mi, že je to test na drogy. Když kartičkou prošmejdil všechny záhyby mého zavazadla, strčil ji do stroje a chvíli sledoval displej. Dobrý. Konečně mi dovolil sbalit si své věci a vstoupit do Evropské unie. Běžel jsem tryskem k bráně, odkud startovalo letadlo do Prahy. Naštěstí mělo také zpoždění.

O zapalovač jsem tedy přišel. Nevím, jaké idiotské nařízení zakazuje na palubě letadla zapalovač. Ale jedno vím jistě. Čím více selhávají Němci v ochraně svých hranic co se týče profesionálních migrantů ze zemí Třetího světa, tím více se snaží řešit svůj Minderwertigkeitsgefühl z tohoto selhání buzerováním neškodných a bezbranných. Chtějí mít pocit, že „u nich to ještě funguje“, ale dovolují si jenom tam, kde jim nehrozí nařčení z rasismu či xenofobie či jiného novodobého zločinu. Být černý, jsem si jistý, že by si to ke mně nedovolili. Hořký pocit naprosto zbytečné buzerace zůstal. Rozhodl jsem se, že až se v létě vrátím do Kanady, zůstanu tam hodně dlouho.