Původ džihádismu (II)

Předchozí část

Takže: „Wahhabové“, kteří byli muslimskou verzí či zrcadlovým obrazem středověkých křesťanských křížových výprav proti muslimům a židům, byli poraženi osmanskými Turky, kteří byli liberální odnoží islámu. Zde je pokyn, který zakladatel Osmanské říše, Osman, dal svému synovi; a sotva by to mohlo být vzdálenější krutému učení Wahhaba:

Tento důraz na „laskavost“ a „boha“ poskytujícího pomoc jedincům, kteří „si to nezaslouží“, a na „odstranění krutosti“ atd. se vůbec nepodobá učením Wahhaba, ale jsou mnohem bližší učení sv. Pavla o jinak kruté boží milosti (např. Galatincům 2:21: „Odmítám odmítat boží milosrdnost. Pokud se člověk řídí bohem tím, že dodržuje „tvrdé“ zákony boha, pak Kristus zemřel nadarmo!“) coby samotnému základu křesťanství. Právě to změkčilo tvrdost židovského boha, boha v tóře, prvních pěti knihách křesťanské bible. Bohužel Pavel a jeho následovníci, kteří napsali a zkompilovali nový zákon, zavedl také antisemitismus, zatracování židů a ne jejich strašlivých posvátných textů: např. Pavlovo vlastí Soluňští 2:14-15 – „Židé zabili pána Ježíše a proroky a pronásledovali nás. Uráželi boha a jsou nepřáteli všech.“ Pavlistická obvinění, že židé zabili boha, byla základem pogromů a dalších diskriminací židů, což jen sloužilo k posilování vlastní židovské kmenové mafie. Všechna náboženství vybízí k fanatismu; a v našem stále vysoce nábožném světě (kdy se věří dokonce i pomatené biblické „historii“, že Země je stará pouhých 6,000 let, což je vědecky absurdní, ale je to součástí mýtu o stvoření) aristokracie a náboženství zůstávají, dokonce i dnes, prokletím lidstva, a obzvláště ve fundamentalistických sunitských zemích, jako Saúdská Arábie, která je dokonalým modelem země, která je jak aristokratická, tak teokratická – což je ta nejnebezpečnější ze všech možných kombinací pro jakoukoliv zemi.

Jak Wikipedia dále uvádí:

Aliance mezi stoupenci (Muhammada) ibn Abd al Wahhaba a stoupenci Muhammada ibn Sauda (domu Saudů) se ukázala být dosti trvanlivou aliancí. Dům ibn Sauda nadále udržoval svoji politicko-náboženskou alianci s wahhabistickou sektou prostřednictvím navyšovaní a zmenšovaní vlastního politického kapitálu v posledních 150 letech (ale ve skutečnosti spíše 300 letech, neboť to začalo v r. 1744, kdy Saud a Wahhab si vzájemně přísahali, a pokračovalo až do současnosti, a tak to v r. 2044 bude 300 let), až do konečného vyhlášení království Saúdské Arábie v r. 1932, a pak až do moderních časů. Dnes je učení Mohammeda ibn Abd al Wahhaba státem sponzorované a je to oficiální forma sunitského islámu v Saúdské Arábii 21. století…

Díky financování z vývozu ropy (a dalším faktorům) prodělalo hnutí od počátku 70. let „explozivní růst“ a dnes má celosvětový vliv.

Dnešní džihádismus je prostě ropou a plynem financovaný wahhabismus, který se v zemích nevedených wahhabisty-salafisty vymkl kontrole. Během roku 1973 americký prezident Richard Nixon dedolarizoval zlato a ropa se rychle stala dolarizovanou (globální komoditní bází pro měny). Saúdská Arábie měla více nového zlata, než jakákoliv jiná země. A celý muslimský svět se již klaněl k saúdské Mekce; takže měli jak Mekku, tak ropu. A Saudové, jako většina lidí bohatých na ropu, se nyní stali vládci Arábie, kdy pod sebou měli krále ostatních velkých arabských sunitských ropných šejchanátů – či, jak jsem poznamenal dříve: Řídícími entitami stojícími za americkou zahraniční politikou minimálně od konce 70. let byly saúdská rodina a Saudům podřízené arabské aristokracie, tvořené Katarem (al-Thani), Kuvajtem (al-Sabah), Tureckem (Erdogan, nová šlechta) a UAE (šest královských rodin: hlavní al-Nahyan v Abu Dhabi; zbývajících pět: al-Maktoum v Dubaji, al-Qasim v Sharjah, al-Nuaimi v Ajman, al-Muallai, v Quwainu a al-Sharqi ve Fujairah). Dalšími Saudy ovládanými zeměmi – ačkoliv nejsou bohaté na ropu (v tomto ohledu spíše jako Turecko) – jsou Pákistán a Afghánistán.

Turecko je zvláštní případ: je členem nejen 28-členné aliance Ameriky NATO, ale také nové saudsko-arabské 34-členné sunitsko-islámské globální vojenské aliance. V r. 1922 turecký nesektářský generál Kemal Atatürk ukončil liberální islámskou nadvládu, která byla dříve nastolena pod Osmanem I, a místo toho zřídil nenáboženskou zemi Turecko, která v posledních desetiletích slábla za narůstajícího pronikání salafistů či džihádistů (tj. wahhabistického-salafistického islámu) do Turecka: majících za cíl kalifát či fundamentalistickou islámskou říši, nikoliv takovou jako před r. 1922 – nikoliv jako liberální islámskou Osmanskou říši – ale kalifát (fundamentalistickou islámskou říši).

Tento „kalifát“ má být zřízen potomkem samotného Muhammada, zakladatele islámu. Pouze takový potomek může založit či zahájit kalifát – má být nejen bohem schválený národní vůdce, ale má se stát bohem schváleným vůdcem světa. Například zakladatel ISIS (zvaného také IS, ISIL a Daesh), Abu Bakr al-Baghdadi, tvrdí, že je potomkem Muhammada.

To lze správně pochopit jen v rámci kontextu chápání kmenového systému všech afrických kultur, včetně arabských (jakož i židovských a dalších kmenových náboženství). Kmenový systém je totéž, co aristokracie, až na to, že jde o další stránku tohoto fenoménu: masovou stránku, místo elitní (tj. aristokratické). Obě strany znamenají víru, že předci – či, v arabštině, „salafové“ – určují statut osoby nebo míru autority. Aristokracie a kmenovost jdou ruku v ruce, jsou jako rub a líc stejné mince.

Když Muhammad ibn Saud a Muhammad ibn Wahhab v r. 1744 vytvořili to, co se stalo Saúdskou Arábií, bylo to na základě dvou věcí, které tvoří kořeny jakéhokoliv konzervatismu: kmenovosti a náboženství. Vůdci kmene jsou jeho aristokracií a vůdci náboženství jsou jeho duchovenstvem. V důsledku toho se Saúdská Arábie může jevit dokonalou konzervativní zemí: aristokracie (potomci Muhammada ibn Sauda) a duchovenstvo (duchovní wahhabismu) se sjednotili a ovládají zemi. Nicméně v saudsko-wahhabistické zemi je jedna vada: aristokratický prvek, rodina Saudů, není potomkem Muhammada. Sunitským ideálem je sjednocení církve a státu; ale v šíitském islámu není takovéto sjednocení nezbytné.

Tudíž pouze psychopatie saudsko-arabské aristokracie a duchovenstva může udržet jejich vládu v kmenově-náboženské kultuře, která porušuje základní konzervativní princip rodové linie Proroka, který sám byl dobyvatelem. (Muhammad, jak jako hlava státu, tak jako hlava církve, je sunitským ideálem. Šíitský islám tento ideál narušil, takže k němu není tak silně vázán.).

Protože Abu Bakr al-Baghdadi tvrdí, že je jak hlavou státu, tak hlavou sekty, představuje ISIS hrozbu pro Saudy, jakou dokonce ani Al-Kajda (ze které ISIS vzešel) nepředstavovala: Osama bin Laden netvrdil, že je potomkem Muhammada. Saúdské náboženství nic takového nepožaduje, stejně jako to nepožadovalo v případě Muhammada ibn Sauda. Ale 100% fundamentalisté to požadují – a ISIS je 100%.

Proto Islámský stát (ISIS, ISIL, Daesh) ohrožuje Saudy způsobem, jakým Al-Kajda ne. IS je dokonce ještě fundamentalističtější, než wahhabismus-salafismus. Je to ryzí islám, jako Muhammadův legendární (a pravděpodobně také historický) vlastní originál.

Nicméně hlavním rozdílem mezi wahhabismem a ISIS je hrozba, kterou IS představuje pro rodinu Saudů. Jinak je saúdské království islámské.

Například, stejně jako v bibli – jak ve starém, tak novém zákoně – veškerý fundamentalistický islám schvaluje otroctví (stejně jako fundamentalistický judaismus a fundamentalistické křesťanství); a takto se to projevuje v koránské zemi Saúdská Arábie:

Oficiální saúdská Informační agentura vydala 7. listopadu 2003 zprávu: „Autor saudských náboženských osnov obhajuje otroctví“, kde se uvádělo: „Hlavní autor saudský náboženských osnov vyjádřil svoji jednoznačnou podporu legalizaci otroctví v jedné ze svých přednášek zaznamenaných na kazetu, kterou obdržela ISA News. Přední vládní duchovní šejk Saleh al-Fawzan je autorem náboženských knih, používaných v současnosti k výuce 5 milionů saúdských studentů… Al-Fawzan je členem Vysoké rady duchovních, nejvyšší saudsko-arabské náboženské instituce… Podle saúdského liberálního autora a učence šejka Hassana al-Maliki mu al-Fawzan vyhrožoval useknutím hlavy, pokud bude nadále kritizovat extremistickou wahhabistickou interpretaci islámu.“

To je pozoruhodně upřímné informování na to, že je to o vlastní zemi. Ale v méně fundamentalistickém západním světě není předpoklad, že otroctví by mělo být vynucováno, místo potlačováno, obecně akceptován. Pokud existuje „kulturní válka“, je to starodávné proti modernímu: nábožensko-aristokratický model na jedné straně a sekulárně-demokratický na druhé.

Saudi Arab News přišly 27. března 2006 s titulkem „Proč existuje tolik nenávisti v nás?“ a publicista Abdullah al-Mutairi se divil, „proč mladí Saudové nenávidí zahraniční dělníky, obzvláště Indy, Pákistánce a Bangladéšany“. Dokonce se pozastavoval: „Dodržujeme my, dospělí Saudové, kteří platí a zaměstnávají cizince, podmínky svých kontraktů – které jsme podepsaly obě strany – my i oni? Kolik služek nedostane den volna? Vzpomínám si na pracovníka ve škole, kde jsem pracoval, který byl v práci každý den a který nedostal plat šest měsíců. Vzpomínám na dalšího neplaceného pracovníka, který slušně a pokorně požádal o nedoplatek mzdy a nedostalo se mu ničeho, než kleteb a facek.“ Vlastně považovat závislé lidi za odpad je považováno za normální. Závazky jsou jen jednostranné a to je základní princip jakékoliv aristokratické kultury.

Saúdské Gazette 29. listopadu 2013 přišly s titulkem „Co se stane, když umožníte svým zaměstnancům nechat si své identifikační dokumenty“ a uvedly, že „Sireen Jamal, vlastník salonu krásy, řekla, že její řidič (otrok) unikl… s jejím autem“, protože měl identifikační dokumenty a mohl se proto dostat ze země. „Dr. Suhaila Zain al-Abideen, lidsko-právní aktivistka a členka Rady Shoura, se stavěla proti názoru dávat emigrantským pracovníkům jejich identifikační dokumenty. „Kdykoli má emigrantský pracovník u sebe dokumenty, nemusí se zdráhat uniknout, kdykoliv k tomu má příležitost, řekla.“ A to je dr. Al-Abideen „lidsko-právní aktivistkou“.

A, samozřejmě, Saudové neplatí jen řezače hlav z ISIS, ale také své vlastní. Jsou to spojenci Ameriky, ale jsou to wahhabisté-salafisté. S nimi USA mohou být v alianci, ale ne s Ruskem. Americká aristokracie trvá na ovládnutí ruských přírodních zdrojů.

Takže: ačkoliv tato ropná království kupují více zbraní od Spojených států, než mnoho dalších zemí (a Saúdská Arábie je vůbec největším zahraničním kupcem amerických zbraní), jejich etický systém je uzamčen v letech, kdy žil Muhammad. Byl to v podstatě stejný etický systém, který existoval v době Ježíše, a dokonce i Mojžíše (pokud vůbec někdy Mojžíš existoval). Ale zatímco Spojené státy a další západní země jsou v rozpacích z barbarismu jejich „posvátných textů“, Saúdská Arábie a další fundamentalistické sunitské země prostě berou za dané, že barbarismus je tím, jak by věci měly být, a dokonce (jako v ISIS) jako to, čím se věci musí stát.

A aristokracie a vláda Spojených států jsou s tím ve svazku, ale ze všech sil se snaží předstírat, že jsou proti. To také znamená, že Spojené státy podporují džihádisty s cílem svrhnout sekulární šíitskou vládu Bashara a-Assada v Sýrii. Amerika je skutečným přítelem extremismu. Není pro džihádismus tak důležitou, jako Saudové, ale téměř tak důležitou. Americko-saúdská aliance je něco jako aristokraticko-teokratická aliance. Vzájemně na sobě závisí.

A oba prvky chtějí ochromit druhou největší světovou ropnou velmoc, Rusko, a ovládnout ho, což znamená nejdříve svrhnout k Rusku přátelské vůdce, jako Saddam Hussein, Muammar Kaddáfí, Viktor Janukovič a Bashar al-Assad.

Takže: to je původ džihádismu. Verzi Al-Kajdy lze označit za „umírněný“ extremismus; ISIS je „extrémní“ extremismus (něco jako Barryho Goldwatterův „extremismus v obraně… není zlořád“, a pokud toto je svoboda, pak útěky z vězení nejsou zlořádem). Nakonec jak jinak by mohla aristokracie a duchovenstvo oblbovat veřejnost, v „demokracii“? Veřejnost si musí myslet, že systém pracuje pro ni, a že jejich nepřátelé jsou především v zahraničí, a ne především příslušníci stejného národa, a možná i stejného náboženství, jako oni.

Mnoho lidí, narozených jako muslimové, si je vědomo hrozby, kterou jejich náboženství představuje. Ale uniknout z něj je vyjímečně obtížné, obzvláště proto, že nejvíce na ropu bohaté země světa jsou také baštou: největším prosazovatelem a zdrojem financování džihádismu.

Na islámu a tom, že poskytuje základ pro „posvátnou válku“, není nic vyjímečného: podívejte se například na křesťanské křížové výpravy a na třicetiletou válku v Evropě. Jedinečnou však je saúdsko-americká petrodolarová aliance, která je příčinou válek, jak za boha, tak za hrabivost, které nyní mají zpětný ráz, který nutí obě aristokracie vtloukat lidem své fanatismy ještě silněji, saúdští aristokraté proti „nevěřícím“ a američtí aristokraté proti Rusům. Na obou stranách saúdsko-americké aliance aristokracie podvádí a oblbuje svoji veřejnost: vymývá ji mozek na základě svých konkrétních kulturních fanatismů.

Když se aristokracie a duchovenstvo země vzájemně podporují, je to jako oheň zapalující benzín.