Pátek

Jestli nějakou část týdne z duše nenávidím, je to páteční odpoledne. Asi to znáte také, lednička prázdná, na krku dva dny volna a tak člověku nezbývá, než navštívit pravidelnou páteční pobožnost konzumu.

Vyrážím jako vždy v pozdním odpoledni a pokud možno vždy s nějakým společníkem, protože nerad trpím sám. Cílem je vydlážděné parkoviště, velké jako menší letiště, s ještě větší hranatou a ohyzdnou škatulí bez oken v pozadí. I mamutí písmena nad vchodem a okolních poutačích mi říkají, že to není místo jen tak ledajaké, nýbrž významné, ba přímo mystické. A možná je to místo, kudy se právě valí dějiny tohoto světa.

Zastavím a zaparkuji mezi pestrobarevnými přibližovadly tisíců jiných ubožáků, přinucených logikou života ke stejnému činu. Mlčky odevzdám svůj skromný majeteček do rukou Nejvyššího Konzuma doufaje, že jej i tentokrát ochrání před zloději a jinými pobudy. V tom zmatku lidí proudících sem a tam vytáhnu drobnou minci, ten atom zhmotnělé moci tohoto světa, za niž se mi dostane drátěného požehnání na kolečkách. Vždycky žasnu nad mocí toho kulatého plíšku, který, ač je jeho reálná hodnota téměř nulová, donutí všechny nakonec spořádaně zasunout vozík zpět na určené místo. A takovou moc, tu přece nemá ani ostře nabitá zbraň. Tak tedy konečně vstupuji.

Překročím práh a ocitnu se v jiném, lepším a dokonalejším světě. Projíždím se svým dočasně přiděleným vozítkem mezi praskajícími regály, pozorován desítkami neustále bdělých Božích očí. Každý pohyb, každé gesto a posunek jsou sledovány, zaznamenávány a vyhodnocovány někým neznámým tam na druhé straně kabelů, jestli se snad náhodou nechystám vykročit na cestu zločinu. Ano, někteří ne tak charakterově či finančně pevní skutečně podlehnou, a proto zde také postávají mladíci v černém, s kablíkem vedoucím do ucha. Občas se jim u pasu významně klimbá protáhlý, černý předmět, za mého mládí zvaným VUML^[1], zdůrazňující jejich nadřazenost nad prosťáčky okolo. Jsou mi odporní, ale jen do té chvíle, než si je pořádně prohlédnu a vidím prázdné obličeje ne zrovna úspěšných a inteligentních mladíků, toužících být právě v tomto okamžiku milióny kilometrů daleko odtud. To vzbuzuje spíše soucit. A pak ostatní ministranti tohoto svatostánku. Mladý klouček, bezduše mačkající celou směnu knoflíky automatické váhy, uklízeč na bílo-červené bugatce, jehož jedinou duševní činností, na níž potřeboval minimálně 9 let povinné školní docházky, je řešení logické funkce "tujsembylatujsemnebyl" a nebo mladá uhrovitá prodavačka v ušmudlaném stejnokroji s pikantním nápisem "Jsme tu pro Vás!" na zádech. Z ampliónu se mezi dvěma reklamami na zaručeně nejlevnější buřty ve střední Evropě a přilehlém okolí ozve: "Číslo 256, dostavte se k informacím, opakuji ...". A číslo 256 se jistě dostaví, to obvykle čísla dělávají. Jen přemýšlím, jestli bych se také byl schopen stát číslem a jde mi z toho mráz po zádech. Až se někdo rozhodne psát sociálně kritický román, tak zde najde hlubokou a bezednou studnu inspirace.

Ale pryč se sentimentalitou a vzhůru do nákupního běsnění! Z počátku se má hromádka v košíku utěšeně rozrůstá, bezva, anglická a salám v akci, rohlík jen za devadesát haléřů a nebo malý zahradní grileček za 326! Ale pak si vzpomenu na své předchozí zkušenosti, začnu zboží více zkoumat a euforie je pryč. Anglická je ve skutečnosti nějaká slisovaná substance s vysokým obsahem vody, zahradní židle za 680 unese tak pětileté podvyživené dítě a tamhle ten špekáček, který vedle masa ani neležel, na ten mne už taky nenachytají. A tak s opatrností pyrotechnika přebírám zboží, ale stejně je mi jasné, že v mnoha případech opět naletím. Prostě nemám šanci, v té záplavě změn balení, váhy, náhražek, zavádějících informací a čistokrevných šmejdů. V tomto tržním souboji musím prohrát, to je zákonité, ve světě, kde názvy potravin, které jsme se učili v mateřské školce ztrácí na významu. Nejvyšší Konzum mne vždycky díky dokonalé přípravě a promyšlenosti svých kroků dostane na lopatky a tak se svoboda volby stává jen zástěrkou pro podvod. Tady, v tomto okamžiku a na tomto místě, krmeni jen těmi napodobeninami masných výrobků, by měli vlajkonoši tržního hospodářství bez přívlastků psát své traktáty o neviditelných rukách a jiné ubohosti. Snad by je ta strašná chuť směsi tuku, mouky a vody donutila používat zdravý lidský rozum a ne ideologické poučky, vyhovující horní desetitisícovce.

Když mne unaví hamižnost, nebo můj společník náhodou převezme nákupní iniciativu, pozoruji tu pestrobarevnou směsici lidí všech vrstev okolo sebe. Pokud hned na první pohled nepoznáte, kam kdo patří, pomůže Vám obsah jeho košíku. Láhev nejlevnějšího řepkového oleje, dvě láhve napodobeny piva a balíček nahnilé zeleniny ve slevě, vypovídá o movitosti člověka lépe než podrobný výpis z bankovního účtu. Jsou tu mladé matky, snažící se udržet své ratolesti na řetězu a současně nalézt poživatelné potraviny, jejichž cena je slučitelná s rodinným rozpočtem; extravagantně oděná mládež s hromadou výrobků známých z televizní reklamy, ale i vybraně oblečení jedinci, sebevědomě házející do košíku jen poživatiny s nejvyšší cenou. Chcete-li vědět něco o společnosti nebo o lidské duši počátku jednadvacátého století, přijďte sem a pozorujte. Jsou tu všichni.

A konečně přichází to hlavní, pomalu se propracovávám až k oltáři nejsvětějšímu. Zde se vyzpovídám, přiznám všechny své hříchy do posledního a vyklopím obsah své konzumní duše na běžící pás. Zástupce Nejvyššího vše zaznamená, zkalkuluje. " Je to všechno?", zeptá se podezíravě. Vystrčím konzumní jazyk své platební karty a on ho zatíží hostií, která se mi sice moc nezamlouvá, ale kterou musím jako spořádaný občan spolknout. Velikost okamžiku mnou otřese. Ano, to je ten moment, pro který je stavěna tato víra a tento chrám, pro něž bylo vyrobeno i všechno to zboží v regálech, jemuž po zaplacení zůstává jen hodnota užitná, v mnoha případech velmi diskutabilní. To je ten okamžik, pro který jsem na světě, pro který se rodí naše děti! Toto je má nejdůležitější funkce na tomto světě a všechno ostatní je jen nevýznamná mezihra.

Konečně s úlevou sedám do svého, naštěstí tentokrát nedotknutého vozu a hlavou se mi honí různé otázky. Jak proboha žije ten čínský zaměstnanec, který vyrábí grily v kilogramové ceně konstrukční oceli nebo pěstitel banánů, které jsou v poloviční ceně jablek, co rostou u Znojma? Z čeho vyrábí to pivo, co stojí 3,90 a nebo salám za 39,20? Jak vlastně vypadají lidé na špičce této pyramidy, co si myslí a proč jednají právě takto? A opravdu to nemůže fungovat jinak? Otázky a zase otázky, jenže pro tento týden je to vše za mnou a s přibývajícími kilometry takové problémy ztrácí na naléhavosti. Jak se říká, nechávám to koňovi, neb má větší hlavu. Mám před sebou týden obyčejného života až do další povinné mše postkomunistického konzumenta.

Nenávidím pátek!

Článek byl původně uveřejněn na serveru sprcha.com. Tento server ukončil svou činnost přibližně před měsícem, proto jsem u tohoto článku neuváděl odkaz na původní zdroj. Nicméně jsem byl upozorněn, že Sprcha.com opět funguje.