Původ džihádismu (I)

Saúdská rodina a wahhabistický islám

(Dynastie) Al Saud má původ v Ad Diriyah, v centru Najd, blízko moderního hlavního města Riyadh. Asi 1500 předků Sauda ibn Muhammada převzalo některé datlové háje, jednu z mála forem zemědělství, které mohl region udržet, a usadili se tam. Časem se tato oblast rozvinula do malého města a klan, který se stal klanem Al Saud, byl uznán jako její vůdce.

Vzestup Al Saudů úzce souvisí s Muhammadem ibn Abd al Wahhabem (zemřel v r. 1792), muslimským učencem, jehož myšlenky tvoří základ wahhabistického hnutí. Vyrostl v Uyayanah, oáze v jižní Najd, kde studoval se svým dědou islámský zákon Hanbali, jednu z nejpřísnějších muslimských právních škol. Ještě jako mladík opustil Uyayanah, aby studoval u dalších učitelů práva, což byl obvyklý způsob, jak dosáhnout vyššího vzdělání v islámském světě. Studoval v Medině a pak odešel do Iráku a Íránu.

Abychom pochopili význam myšlenek Muhammada ibn Abd al Wahhaba, je třeba rozvažovat v kontextu islámské praxe. Existoval rozdíl mezi etablovanými rituály jasně definovanými v náboženských textech, které muslimové vykonávají, a lidovým islámem. Ten se odvolává na lokální praxi, která není univerzální.

Šíitská praxe navštěvování chrámů je příkladem lidové praxe. Šíité nadále ctí imámy, dokonce i po jejich smrti, a také navštěvují jejich hroby, aby tam žádali o laskavosti imámy tam pohřbené. Časem šíitští učenci praxi odůvodnili a ta se stala etablovanou.

Některé arabské kmeny začaly přisuzovat stejný druh moci, kterou šíité přisuzovali v hrobě imámům, přírodním objektům, jako stromy a skály. Taková víra byla obzvláště znepokojivá pro Muhammada ibn Abd al Wahhaba. Na konci 30. let 18. století se vrátil do města Huraymila v Najd a začal psát a kázat jak proti šíitské, tak místní lidové praxi. Zaměřil se na muslimský princip, že existuje jen jeden bůh, a že tento bůh se nedělí o moc s nikým – ne s imámy, a zcela určitě ne se stromy a skalami. Na základě tohoto unitářského principu se jeho studenti začali označovat za muwahhidun (unitariány). Jejich kritici o nich mluvili jako o „wahhabitech“ – či stoupencích Muhammada ibn Abd al Wahhaba, což mělo pejorativní význam.

Myšlenka unitárního boha nebyla nová. Muhamed ibn Abd al Wahhab ji však dal politický význam. Řídil útok proti šíitům. Také vyhledával místní vůdce a pokoušel se je přesvědčit, že jde o záležitost islámu. Své poselství rozšířil, aby obsahovalo přísné dodržování principů islámského práva. Označoval se za „reformátora“ a hledal politika, který by mohl dát jeho myšlenkám širší publikum.

Bez politické podpory v Huraymila se Muhammad ibn Ab dal Wahhab vrátil do Uyayanah, kde zvítězil nad některými místními vůdci. Uyayanah však bylo blízko Al Hufuf, jednomu z dvanácti šíitských center ve východní Arábii, a jeho vůdci byli pochopitelně proti-šíitským tónem wahhabistického poslání znepokojeni. Částečně v důsledku jejich vlivu Muhammad ibn Abd al Wahhab musel opustit Uyaynah a namířil si to do Ad Diriyah. Již dříve se zkontaktoval s Muhammadem ibn Saudem, vůdcem v Ad Diriyah v té době, a dva Muhammadovi bratři ho doprovázeli, když zničil hrobkové chrámy kolem Uyaynah.

Proto když Muhammad ibn Abd al Wahhab dorazil do Ad Diriyah, byl Al Saud připraven ho podpořit. V r. 1744 Muhammad ibn Saud a Muhammad ibn Abd al Wahhab složili tradiční muslimskou přísahu, ve které slíbili, že budou spolupracovat na vytvoření státu řízeného podle islámských principů. Do té doby byl Al Saud akceptován jako konvenční kmenový vůdce, jehož vláda byla založena na dlouhodobé, avšak vágně definované autoritě.

Muhammad ibn Abd al Wahhab nabídl Al Saudovi jasně definované náboženské poslání, které by jim přisoudilo jejich vůdcovství a na kterém by mohli založit svoji politickou autoritu. Tento smysl náboženského účelu zůstal v politické ideologii Saúdské Arábie v 90. letech evidentní.

Muhammad ibn Saud začal tím, že vedl armádu do měst a vesnic Najd, aby tam vyhladil různé lidové a šíitské praktiky. Toto hnutí pomohlo přivést města a vesnice Najd na standard Al Sauda-Wahhaba. V r. 1765 síly Muhammada ibn Sauda zavedly wahhabismus – a tím i politickou autoritu Al Sauda – ve většině Najd.

Po smrti Muhammada ibn Sauda v r. 1765 jeho syn, Abd al Aziz, pokračoval v prosazování wahhabismu. V r. 1801 wahhabistické armády Al Sauda zaútočily na Karbalu, šíitský chrám ve východním Iráku, který upomíná na smrt Husayna, a vydrancovaly ho. V r. 1803 ovládli sunitská města v Hijaz. Ačkoliv wahhabisté ušetřili Mekku a Medinu a nezničili je, vtrhli do Karbaly, zničili památníky a náhrobky, které byly používány pro modlitby k muslimským svatým a k votivním rituálům, které wahhabisté považují za činy polyteismu. Zničením objektů, které byly středobodem rituálů, se wahhabisté snažili napodobit zničení pohanských model Mohammedem, když se vrátil do Mekky v r. 628.

Pokud by Al Saud zůstal v Najd, svět by mu sotva věnoval pozornost. Ale zmocnění se Hijaz zatáhlo říši Al Sauda do konfliktu se zbytkem islámského světa. Lidové a šíitské praktiky, proti kterým měli wahhabisté námitky, byly důležité pro ostatní muslimy, z nichž většina byla zděšena, že byly chrámy zničeny a přístup do posvátných měst omezen.

Navíc ovládnutí Hijaz bylo důležitým symbolem. Osmanští Turci, nejdůležitější politická síla v islámském světě, odmítli přepustit vládu na Hijaz místním vůdcům. Na počátku devatenáctého století nebyli Osmané v pozici, kdy by mohli opětovně získat Hijaz, protože říše již více než dvě stě let upadala a její síly byly slabé a přetížené. Tudíž Osmané přenechali opětovné zmocnění se Hijaz své nejambicióznější loutce, Muhammadu Ali, polonezávislému veliteli jejich posádky v Egyptě. Muhammad Ali tím pak pověřil svého syna Tursuna, který vedl jednotky do Hijaz v r. 1816; Muhammad Ali se později ke svému synovi připojil a vedl jednotky osobně.

Mezitím Muhammad ibn Abd al Wahhab v r. 1792 zemřel a Abd al Aziz zemřel krátce před obsazením Mekky. Hnutí však nadále uznávalo vůdcovství Al Sauda a tak následovalo Abd al Azizova syna, Sauda, do r. 1814; po smrti Sauda v r. 1814 vládl jeho syn, Abd Allah. Tudíž to byl Abd Allah ibn Saud ibn Abd al Aziz, kdo čelil invazní egyptské armádě (pověřené tureckým muslimským vůdcem).

Tursunovy síly obsadily Mekku a Medinu téměř okamžitě. Abd Allah si tentokrát zvolil ústup do rodinné pevnosti v Najd. Muhamed Ali rozhodl ho tam pronásledovat a poslal další armádu pod velením vlastního syna Ibrahima. Wahhabisté se opevnili v tradičním hlavním městě Al Sauda, Ad Diriyah, kde dokázali odolávat lepším egyptským silám a zbraním po dva roky. Nakonec však nebyli wahhabisté pro moderní armádu soupeřem a Ad Diriyah – a Abd Allah a s ním – v r. 1818 padlo.