Putin a Izrael – komplexní a vícevrstvý vztah

Nedávná vražda Samira Kuntara Izraelem opětovně zažehla diskusi o Putinově vztahu k Izraeli. To je velmi komplikovaná záležitost a ti, kteří mají rádi jednoduchá předpřipravená „vysvětlení“, by nyní měli přestat číst. Pravdou je, že vztahy mezi Ruskem a Izraelem a, ještě předtím, mezi židy a Rusy by si zasloužily celou knihu. Vlastně Aleksander Solženicin přesně takovou knihu napsal, má název „200 let pospolu“, ale kvůli železnému sevření pěsti sionistů u anglických médií stále nebyla přeložena do angličtiny. Již to by vám mělo něco říct – autor uznávaný na celém světě, který dostal Nobelovu cenu za literaturu, nemůže mít svoji knihu přeloženou do angličtiny, protože její obsah by mohl podkopat oficiální báchorku o rusko-židovských vztazích obecně a o roli židů sehrané v ruské politice 20. století konkrétně. Jaký další důkaz o skutečnosti, že bývalé britské impérium je podřízeno sionistickým zájmům, člověk potřebuje?

Již jsem psal o této problematice v minulosti a, přinejmenším, vás požádám přečíst si následující dva podkladové články, než budete pokračovat ve čtení tohoto:

• AngloZionist: Short primer for the newcomers
• How a medieval concept of ethnicity makes NATO commit yet another a dangerous blunder

Než se podíváme na některé idiosynkrazie rusko-izraelského vztahu, chci zdůraznit jednu velmi důležitou věc: neměli byste prostě předpokládat, že vztah mezi židy a ne-židy v Rusku je podobný tomu na Západě. Tak tomu není. Aniž bych zacházel do podrobné diskuse o emancipaci židů na Západě a jejich dlouhé historii od jejich rabíny řízených štetlů po představenstva největších západních korporací, řeknu jen, že pro ruské židy proběhl tento proces emancipace mnohem násilněji a katastrofičtěji. Druhým velkým rozdílem mezi západními židy a ruskými židy je, že zhruba v letech 1917 až 1939 specifická podskupina židů (bolševičtí židé) měli kvazi totální kontrolu nad Ruskem. Během tohoto období bolševičtí židé pronásledovali Rusy a, obzvláště, ortodoxní křesťany se skutečně genocidní nenávistí. To je historický fakt, kterého si je většina Rusů velmi silně vědoma, přestože je to stále považováno za „zločin myšlení“ ve většině západních kruhů. Je rovněž důležité zde zdůraznit, že bolševičtí židé pronásledovali nejen ortodoxní křesťany, ale všechny náboženské skupiny, včetně, mimochodem, judaistů. Putin si je velmi dobře vědom všech těchto faktů, které zmínil, když mluvil se skupinou judaistů v Moskvě:

V druhém článku zmíněném výše jsem tyto věci probíral a vše, co potřebuji je ukázat vám, že Putin si je této minulosti velmi dobře vědom a že má odvahu a intelektuální upřímnost to ruským židům připomínat.

Dalším naprosto klíčovým faktem ohledně vztahů mezi Ruskem a Izraelem je přistěhovalectví ruských židů do Izraele. Zde vám jen uvedu odrážkový seznam toho, proč je to klíčový faktor:

1. Bez ohledu na to, jestli skončili v Izraeli, Rakousku, Německu, USA či Izraeli, přistěhovalectví ruských židů do Izraele umožnilo těm židům, kteří nechtěli zůstat v Rusku, odejít. A naopak, ti, kteří neodešli, zůstali dobrovolně. To znamená, že převážná většina zuřivých rusofobů a křesťanství nenávidějících židů, ne-li všichni, Rusko opustila. Ti, kteří zůstali v Rusku, tak učinili proto, že se rozhodli, že je to jejich domov.
2. Velký počet (někteří odhadují až 20%) tak zvaných „židů“, kteří opustili Rusko, nejsou vůbec židy, včetně některých usídlivších se v Izraeli. Pravdou je, že ekonomické a sociální problémy, kterým čelila sovětská společnost za Brežněva a spol. a v Rusku za Jelcina přiměly spoustu lidí vymyslet si (neexistující) židovský původ, aby mohli emigrovat. Tudíž je v Izraeli mnoho skutečných Rusů, nikoliv ruských židů.
3. Jako důsledek tohoto velkého přistěhovalectví jsou zde nespočetné osobní vazby mezi jedinci a rodinami žijícími v Izraeli a Rusku. To znamená, že když, řekněme, Irák nebo Hizballah odpaluje rakety v Izraeli, existují v Rusku lidé, kteří se osobně obávají o své přátele v Izraeli i přesto, že ne nutně schvalují izraelskou politiku.
4. Tak zvaná „ruská mafie“ je ve skutečnosti většinou mafií ruských židů. To je obzvláště pravda na Západě. V Rusku existují židovští kriminálníci, avšak ne židovské gangy jako takové. Ruští a židovští kriminálníci spolu skvěle vychází a i to vytváří, řekněme, silné „obchodní“ vazby mezi „ruskými“ oligarchy a Izraelem.
5. Za Jelcina byla země de facto řízena tím, co bylo nazváno semibankirščina, „vláda sedmi bankéřů“. Bylo to sedm vrcholových bankéřů Ruska, kteří vlastnili asi 50% celé ruské ekonomiky. Všichni, až na jednoho (Potanina) byli židé.
6. Během Jelcinových let byla převážná většina členů vlády a, obzvláště, jejich poradci židé. Židé také řídili téměř všechna oficiální média. Abyste si udělali představu, jak převládající trend to v 90. letech byl, zde je seznam židů na vysokých úrovních v Jelcinově Rusku. Našel jsem na internetu. (zdroj: https://goo.gl/jZlazH)

Seznam židů v sovětské vládě let 1917-1939 vypadá prakticky podobně. Můžete si ho na internetu najít sami.

Ve skutečnosti jsou lidé sestavující takové seznamy jen zřídka motivováni čistě vědeckými účely a často se necítí být omezeni přísnými pravidly důkaznosti. Takže je celkem možné, že jistý podíl „židů“ uvedených výše židé vůbec nejsou. Ale dokonce i s velkou chybovou odchylkou můžete získat obrázek. Stejně jako v letech 1917 až 1939 i v letech 1991 až 1999 byly otěže moci v Rusku pevně v rukou židů, a v obou případech měla skutečně katastrofické následky. Velkým rozdílem je, že pokud na počátku 20. století židé u moci byli ideologickými odpůrci anglické říše, na konci 20. století byli židé v Rusku prakticky prodlouženou rukou anglo-sionistické říše.

Když je řeč o prodloužené ruce anglo-sionistické říše.

Již jsem v minulosti mnohokrát vysvětlil, že kandidatura Putina jako nástupce po Jelcinovi byla kompromisem dosaženým mezi ruskými bezpečnostními službami a ruskými „velkými penězi“, které protlačily Medveděva jako protiváhu Putina. Obvykle mluvím o silách podporujících Putina jako o „eurasijských suverenistech“ a silách podporujících Medveděva jako o „atlantických integracionistech“. Cílem těch prvních je zajistit plnou suverenitu Ruska a učinit z něj klíčový prvek multipolárního, avšak sjednoceného eurasijského kontinentu, zatímco cílem těch druhých je být akceptován anglo-sionistickou říší jako rovnocenný partner a integrovat Rusko do západních mocenských struktur. Následuje něco tak důležitého, že to vypíchnu v odděleném odstavci:

Atlantičtí integracionisté stále plně ovládají ruský finanční a bankovní sektor, všechna klíčová ekonomická ministerstva a vládní posty, ovládají ruskou centrální banku a jsou zdaleka jedinou největší hrozbou pro vládu Putina a těch, kdo ho podporují. Vzhledem k tomu, že zhruba 90% Rusů nyní podporuje Putina, znamená to, že tito atlantičtí integracionisté jsou jedinou největší hrozbou pro Rusy a Rusko jako takové.

Jak toto vše souvisí s Izraelem? Jednoduše!

Putin zdědil systém vytvořený anglo-sionistickou říší a pro ni. Byl kompromisním kandidátem mezi dvěma radikálně opozičními stranami a trvalo mu roky, než se nejdříve zbavil většiny ruských (židovských) oligarchů, a pak, velmi postupně, začal očistný proces, ve kterém pomalu, krok za krokem, byli sionisté vykořeňováni ze svých mocenských pozic. Podle Michajla Chazina rovnováha mezi těmito dvěma skupinami nedávno dosáhla (nestabilní) rovnováhy 50/50. To také znamená, že „Putinovi lidé“ si musí dávat pozor každý boží den, protože vědí, že jejich tak zvaní „kolegové“ jim chtějí okamžitě vrazit nůž do zad, jakmile k tomu dostanou příležitost.

Myslel jsem si, že zvěsti o puči v Rusku jsou silně přehnané. Nejen proto, že Putin se těší podpoře „silových ministerstev“ (obrany, státní bezpečnosti, vnitra atd.), ale, což je mnohem důležitější, kvůli 90%, kterou má u Rusů. Svržení člověka s takovouto kultu podobnou oblibou, člověka skutečně milovaného převážnou většinou lidí, by bylo nebezpečné. Ale to neznamená, že 5. kolona nechce sabotovat každou snahu Putina a jeho stoupenců.

Pravdou je, že Putin byl nucen ke kompromisům mnoho, mnohokrát. Zde je jen pár příkladů:

Oligarchové: když Putin zbavil Rusko semibankirščiny, nerozdrtil ve skutečnosti všechny oligarchy jako takové. Jen se zbavil těch oligarchů, jako Chodorkovskij, kteří se pokusili v podstatě zorganizovat puč proti Putinovi tím, že si kupovali celou Dumu. Oligarchům bylo řečeno „držte se mimo politiku a nechám vás na pokoji“. Tato dohoda platí dodnes.

Ekonomika: dokonce i v tomto posledním projevu musel Putin prohlásit, že plně podporuje centrální banku a ekonomické ministry Medveděvovy vlády. Vzhledem k tomu, že doslova VŠICHNI Putinovi spojenci otevřeně a hlasitě kritizují způsob, jakým je ruská ekonomika špatně řízena, je to zcela jasně vynucené prohlášení a nikoliv něco, v co by věřil. Mimochodem, pozoruji systematickou hanobící kampaň na ústředních ruských televizních kanálech proti centrální bance a ekonomickým ministrům, a to nemůže být náhoda. Předpovídám, že Putin připravuje v těchto kruzích čistku, ale potřebuje sešikovat všechna kachňátka, než to spustí, obzvláště tím, že proti nim poštvává veřejné mínění. Právě nyní je ruská ekonomika stále řízena poskoky MMF, týpky „Washingtonského konsensu“, proto jejich politika úrokových sazeb, kupování amerických dluhopisů, udržování nízké inflace, atd. atd. atd. Putin, z přesvědčení, není „socialista“, ale zcela určitě je zastáncem „sociálního trhu“ a někým, kdo se usilovně pokouší odpojit Rusko od západního finančního systému a nehrát podle pravidel Říše.

Zahraniční politika: až do posledního opětovného zvolení Putina, kdy Rusko konečně začalo s celkem konzistentní zahraniční politikou, byla ruská politika samá klička. Obzvláště to platilo během doby, kdy byl prezidentem Medveděv a kdy byly Írán a Libye Ruskem podvedeny v RB OSN (něco, co Putin otevřeně označil za „stupidní“).

Osobnosti: pamatujete na hyper zkorumpovaného ministra obrany Serdjukova? A hádejte co? Stále nebyl formálně obviněn z ničeho. Dokonce i žena, se kterou dělal své nejšpinavější kšefty, stále žije ve svém luxusním bytě v Moskvě. Co nám to říká? Že dokonce i když Putin dostal jasný důkaz o Serdjukových zločinech, měl dostatek moci jej nahradit Šojgu, ale ne dost moci, aby strčil takového vysoce postaveného „atlantického integracionistu“ do vězení.

Nacisty okupovaná Ukrajina: Putin měl dostatečnou kontrolu nad vládou, aby poskytl životně důležitý program Vojentorg a dokonce poslal určitý počet zvláštních jednotek a dělostřelectva přes hranice, aby pomohl Novorusům, ale nemohl donutit ekonomická ministerstva použít ruskou ekonomickou sílu k zardoušení ukrajinské ekonomiky. To vedlo k tomu, že Rusko poslalo dělostřelecké granáty přes hranici v Saur Mogila a (v podstatně bezplatnou) energii Kyjevu.

Rusofobní propaganda: když nedávno podřadný sportovní novinář, Aleksej Andronov, uveřejnil nenávistně protiruský komentář na Twitteru, byl za to kritizován Aleksejem Puškovem, novinářem, který je také šéfem výboru pro zahraniční záležitosti ve státní Dumě a má vlastní televizní pořad „Postscriptum“. Televizní stanice, která pořad vysílá, TV Centr, cenzurovala část kritizující Andronova. Pak slavný ruský filmový režisér Nikita Michajlov nahrál celý pořad probírající tuto záležitost a televizní stanice pořad vysílající, TV Rossija, celou epizodu cenzurovala také. Co se týká ředitelky televizní stanice, kde Andronov pracuje, Tiny Kandelaki, ta Andronova plně podpořila. Podstatné: zatímco Putin obrovsky zlepšil celkovou kvalitu ruských médií, rusofobové jsou stále velmi vlivní a mohou plivat svůj jed nenávisti zcela beztrestně.

Mohl bych v seznamu pokračovat příklad za příkladem, ale myslím, že jste představu získali: Putin je velmi dobrý člověk řídící velmi špatný systém.

Nyní se opravdu vraťme k Sýrii, Hizballahu a vraždě Samira Kuntara.

Zaprvé, vezměte si, že rozhodnutí vojensky zasáhnout do syrské války již bylo kontroverzní. Putin to zmákl tak, že udělal dvě věci: vysvětlil Rusům, že je lepší se vypořádat s teroristy „tam“ (v Sýrii), než „zde“ (v Rusku), a že slíbil, že nevyšle pozemní jednotky. Když Daesh a Turci splnili slib daný Obamou a Bidenem a vyhodili do vzduchu ruské dopravní letadlo, a později sestřelili Su-24, ruská veřejnost nadále podporovala Putina, ale většina Rusů, včetně mne, si byla naléhavě vědoma nebezpečí situace. Nakonec je to Putinova osobní „ostřílenost ulicí“, co mu umožnilo udržet kurz navzdory všem obavám.

Zadruhé, je jasné, že Putin a Netanyahu uzavřeli dohodu, kdy Netanyahu odcestoval do Moskvy: Izraelci nebudou zasahovat do ruských operací na podporu Syřanů, dokud Rusové nebudou zasahovat do bojových operací mezi Izraelem a Hizballahem. To umožnilo, aby obě strany prosazovaly vlastní zájmy dokonce i tehdy, když to bylo za cenu jejich druhotných cílů. Nelíbí se vám ta dohoda a zpochybňujete její morálnost? Dobrá! Ani mě ne. Vlastně s tím vám velký problém, ale od odborníků na bezohlednou reálpolitiku jako Putin a Bibi Netanyahu neočekávám nic jiného (dobře, že vy ani já nejsme u moci!).

Je zde, mimochodem, další precedent, se kterým mám stejný problém: naprostá podpora Ruska krvavému potlačení Muslimského bratrstva egyptskou armádou. Akceptuji argument, že podpora egyptské armádě měla smysl v kontextu války v Sýrii, ale s etikou podpory takového režimu mám problém. To je důvod, proč je Putin bezohledný, avšak úspěšný politik a já jen kvazi irelevantní blogger: je třeba nemilosrdného medvěda, aby mohl bojovat s nemilosrdnými vlky.

Řečeno toto nepředstírejme, že Hizballah je méně cynický, je-li potřeba. Připomínám vám, že když byl v Damašku Izraelci zavražděn Imad Mugniyeh v operaci, která mohla být provedena jen s pomocí velmi vysoce postavených kompliců v Assadově režimu, Hizballah slíbil „odplatu“, ale nikdy proti režimu ani nepípl. Ani neměl Hizballah námitky, když Assad mučil muslimy z pověření americké CIA v rámci nechvalně známého programu „vydávání“.

Co se týká Putina, ten má prostě jiné priority, než chránit Hizballah nebo válčit s Izraelem:

Přežít v Rusku a nebýt svržen stále velmi mocnou sionistickou mocenskou konfigurací (abych použil výraz Jamese Petrase) je tím hlavním. Další prioritou je nedat svým (vnitřním a vnějším) nepřátelům politický argument, že „Rusko útočí na Izrael“. Nemít ozbrojený střet s Izraelem a situaci, kdy by malý a izolovaný ruský kontingent musel bojovat na dvou frontách, je rovněž klíčové. Totéž platí pro nebýt obviňován z toho, že ruský kontingent se přeměnil na de facto „letectvo Hizballahu“, jako jsou USA „letectvem DAESH“. To vše jsou pro Putina zjevné priority.

A pak toto: zatímco ruské S-400 mohou snadno sestřelit jakékoliv izraelské letadlo, ruský kontingent leteckých a kosmických sil nemá materiální prostředky pro boj s Izraelem, o to méně s NATO a CENTCOM. Co se týká Ruska, to určitě nemůže bojovat s Izraelem nikoliv kvůli inherentní moci tohoto malého sionistického subjektu, ale kvůli faktu, že americká Říše byla skrz naskrz převzata pod kontrolu sionistů. Takže ti Američané, kteří si nyní ztěžují, že Putin „nemá odvahu“ pustit se do Izraele, by se nejdříve měli zeptat sami sebe, jak je možné, že Izrael přeměnil USA a Evropu na sionistický protektorát bez hlasu, a co dělají, aby se tohoto jařma zbavili!

Když je řeč o Západu: člověk by měl porovnat pozici anglo-sionistické říše na jedné straně a postoj mnoha vlivných ruských židů (v Rusku a Izraeli) k válce na Ukrajině. Zatímco Západ totálně podporoval nacistický režim v Kyjevě, mnoho ruských židů, obzvláště těch velmi slavných, jako Vladimir Solovjev, zaujalo kategorický protinacistický postoj. A zatímco v Izraeli je obliba Putina a Ruska stále extrémně malá, většina protiputinovské opozice v Rusku není tvořena židy. Nakonec obecná ruská veřejnost je, bohužel, extrémně špatně informována o hrůzách páchaných sionistickým režimem na Palestincích, zatímco Izraelci a lidé s dvojím občanstvím (jako Jevgenij Satanovskij či Avigdor Eskin) neustále šíří názor, že „my Rusové a Izraelci jsme jedinými, kdo se postavil muslimskému terorismu“, čímž využívají na maximum současnou válku mezi Ruskem a Daesh. Jinými slovy, Putin by měl pekelný problém udat sestřelení izraelského letadla obecné ruské veřejnosti.

Chápu, že nic z toho nebude zajímat lidi bona fide nenávidějící židy nebo lidi, kteří mají rádi jednoduché černobílé argumenty. Pro ně zůstane Putin navždy zaprodancem, věčným šábes gojem, či loutkou mezinárodních finančníků. Upřímně, toto není určeno jim. Ale existují ti, kteří jsou upřímně zmateni ruskou politikou, která se zdá být zmatenou či dokonce rozpornou. Pro ně to uzavřu tímto:

Putin prosazuje svoji věc krok po kroku a umí čekat a nechává události nabýt vlastní dynamiky. Je si rovněž naléhavě vědom, že zároveň doslova bojuje s jednou rukou svázanou za zády a druhou mající co dělat, aby se ubránil vnitřním a vnějším nepřátelům (ti jsou mnohem nebezpečnější). Jsem si jistý, že Putin plně chápe, že, aspoň potenciálně, může jeho politika odporu, suverenizace a osvobozování vést k mezikontinentální jaderné válce a že Rusko je zatím stále slabší, než anglo-sionistická říše. Stejně jako v době Stolypina Rusko zoufale potřebuje ještě několik let míru, aby se rozvinulo a plně vzchopilo. Zcela jistě to není čas na čelní střet s Říší. Rusko životně nutně potřebuje „mír“ a „čas“: mír na Ukrajině, mír v Evropě a, ano, mír na Středním východě. Bohužel tam to není možné a Putin učinil rozhodnutí jít do války. A jsem si naprosto a kategoricky jistý, že pokud Říše zaútočí na Rusko (z Turecka nebo odjinud), Rusko odpoví a bude bojovat. Rusko je ochotno jít do války, bude-li třeba, ale učiní vše možné, aby se jí vyhnulo. To je cena, kterou Rusko platí za to, že je slabší stranou. Dobrou zprávou je, že Rusko je každým dnem silnější, zatímco Říše slabší. A moc anglo-sionistů a jejich 5. kolony v Rusku každým dnem slábne také. Ale tento proces si vyžádá čas.

Velkou událostí, kterou je třeba sledovat, bude pacifikace centrální banky a ekonomických ministrů. Všichni v Rusku na to čekají, Putinovi byla dokonce tato otázka nedávno položena přímo, ale stále to popírá a říká, že tyto sabotéry plně podporuje. Vzhledem k Putinově historii je naprosto stupidní říkat, že je skutečně podporuje – je to jasně zdržovací taktika, než nadejde správný čas.

Nemylte se. Mezi Ruskem a Izraelem žádná velká láska není. Ale ani příliš velké nepřátelství, aspoň ne na ruské straně. Většina Rusů si je vědoma podlé role, kterou židé hráli v ruské historii již dvakrát, ale to se nepřeměňuje na nějaké nepřátelství vůči židům, které byste viděli, například, na Ukrajině. Nanejvýš jsou Rusové vůči židovské „moci“ podezřívaví, ale jen zřídka se to mění ne nepřátelství vůči židům jako obyčejným lidem. Některé z nejobdivovanějších ruských veřejných postav, jako Vladimir Vysockij, měly židovskou krev. Většina Rusů rovněž rozlišuje mezi „jejich“ židy (rusofobními židy na Západě) a „našimi“ židy (ruskými židy, kteří Rusko milují). Ale protože rusofobie byla také široce rozšířená mezi ruskou elitou, před i po revoluci, lze to sotva popsat jako židovský fenomén. Ruská kultura byla vždy mnohonárodní a mnohonárodnost opravdu nerozlišuje jednotlivé lidi podle jejich národnosti, ale soudí je více podle jejich činů a myšlenek. Ze všech těchto důvodů je nenávist k „jid“ mnohem více ukrajinským národnostním fenoménem, než ruským.

A zatímco většina Rusů by nechtěla návrat k moci nové verze bolševických komisařů nebo „demokratických“ oligarchů v Rusku, je zde blízkost a protinacistická solidarita mezi Rusy a Izraelci, která by neměla být opomíjena.

Co se týká Palestinců, Rusko podpoří všechny relevantní rezoluce OSN a tím bude typickým a poněkud nenápaditým stoupencem „řešení dvou států“. Nanejvýš bude Rusko „litovat“ hrubého zacházení Izraelců s Palestinci, ale Rusko se nikdy nestane systematickým obráncem palestinských práv, jako Írán či Hizballah, prostě proto, že budoucnost Palestiny není ruskou prioritou.

Doufám, že výše uvedené vám pomůže chápat, proč Rusko nepodniká žádné akce na ochranu Hizballahu proti Izraelcům (a proč nezabrání Hizballahu provést odvetnou akci ze Sýrie, pokud se tak Hizballah rozhodne). Řečeno jednoduše: neexistuje žádný závažný vnitřní nebo vnější důvod, aby se do toho Rusko přímo zapojilo, zatímco je spousta závažných vnitřních a vnějších důvodů, aby Rusko zůstalo mimo. Pokud v minulosti SSSR podporoval PLO jak z ideologických, tak geostrategických důvodů, moderní Rusko dnes se nebude držet stejného paradigmatu. Mimo to Fatah či Hamas nejsou atraktivními, či dokonce důvěryhodnými, partnery pro Rusko, neboť jsou na jedné lodi s Daesh. Totéž platí pro Muslimské bratrstvo v Egyptě.

Co se týká Hizballahu, ten ochranu Ruska nepotřebuje. Jakkoliv mohou být symbolické, vraždy Imada Mugniyeha a Samira Kuntara odboj v žádném případě neoslabí. Ve skutečnosti pokud nás zavraždění Abbase al-Musawiho něco učí, tak že Izraelci vraždí vůdce Hizballahu jen proto, aby zjistili, že ten další je ještě strašlivějším nepřítelem. Dá-li bůh, bude tomu tak i tentokrát.