Sýrie: Závěrečná trubkostánová válka

Sýrie je energetickou válkou. Protože jádrem věci je zuřivá geopolitická konkurence mezi dvěma navrhovanými plynovody, je to poslední trubkostánová válka, což je výraz, se kterým jsem přišel již dávno, pro imperiální energetická bojiště 21. století.

Vše začalo v r. 2009, kdy Katar navrhl Damašku výstavbu plynovodu ze svého Severního pole – přiléhajícího k poli Jižní Pars, které patří Íránu – přes Saúdskou Arábii, Jordánsko a Sýrii do Turecka, k zásobování EU.

Damašek místo toho v r. 2010 upřednostnil konkurenční projekt, trasu Írán-Irák-Sýrie za 10 miliard dolarů, známý také jako „Islámský plynovod“. Dohoda byla formálně oznámena v červenci 2011, kdy byla již v proudu i syrská tragédie. V r. 2012 bylo s Íránem podepsáno memorandum o porozumění.

Do té doby byla Sýrie geostrategicky opomíjena, protože nemá tolik ropy a plynu, jako petrodolarový klub GCC. Ale insideři již věděli o jejím významu coby regionálního energetického koridoru. Později to bylo zesíleno objevem významného pobřežního potenciálu u ropy a plynu.

Írán je etablovanou ropnou a plynovou mocností. Neustálé dohady v Bruselu – stále neschopného i po 10 letech přijít s jednotnou evropskou energetickou politikou – byly důvodem stěží zadržované radosti z Islámského plynovodu; byla by to ideální strategie, jak diverzifikovat od Gazpromu. Ale Írán byl pod sankcemi USA a EU souvisejícími s jadernou otázkou.

Skončilo to tím, že se to přeměnilo na klíčový strategický důvod, aspoň pro Evropany, a tím i snahu najít diplomatické řešení íránské jaderné otázky; „rehabilitovaný“ Írán je schopen stát se klíčovým zdrojem energie pro EU.

Avšak z pohledu Washingtonu geostrategický problém přetrvával: jak rozbít alianci Teherán-Damašek. A nakonec jak rozbít alianci Teherán-Moskva.

Posedlost „Assad musí odejít“ ve Washingtonu je mnohohlavou hydrou. Její součástí je rozbití aliance Rusko-Írán-Irák-Sýrie (nyní působící jako aliance „4+1“, včetně Hizballahu, aktivně bojující se všemi odnožemi salafistického džihádu v Sýrii). Ale patří sem i izolovací energetická koordinace mezi nimi, ve prospěch petrodolarových vazalů Zálivu napojených na americké energetické obry.

Proto tedy dosavadní strategie Washingtonu, rozsévajícího příslovečnou logiku Říše chaosu v Syrii; živení plamenů vnitřního chaosu, předem naplánované operace CIA, Saúdské Arábie a Kataru, kde koncovkou je změna režimu v Damašku.

Plynovod Írán-Irák-Sýrie je pro elitu východního pobřeží neakceptovatelný nejen kvůli ztrátě vazalů, ale především proto, že v rámci měnové války by obešel petrodolar. Íránský plyn z Jižního Pars by byl obchodován v alternativním koši měn.

Spojte si to se zdeformovaným názorem, široce zastávaným na východním pobřeží, že tento plynovod by znamenal, že Rusko bude dále ovládat proud plynu z Íránu, Kaspického moře a střední Asie. Nesmysl. Gazprom již uvedl, že má zájem na některých aspektech tohoto obchodu, ale že je to v podstatě íránský projekt. Ve skutečnosti by tento plynovod představoval alternativu ke Gazpromu.

Přesto bylo postojem Obamovy vlády vždy „podporovat“ katarský plynovod, „jako způsob, jak vybalancovat Írán“ a zároveň „diverzifikovat dodávky plynu Evropě mimo Rusko“. Takže jak Írán, tak Rusko byly konfigurovány jako „nepřátelé“.

Turecko na křižovatce

Projekt Kataru, vedený Qatar Petroleum, předvídatelně dokázal svést různé Evropany, vzhledem k obrovskému americkému tlaku a silné katarské lobby v největších evropských hlavních městech. Tento plynovod by využil část trasy nechvalně známé jako „Trubkostánová opera“, nyní nefunkční Nabucco, projekt mající dříve centrálu ve Vídni.

Takže implicitně, od počátku, EU ve skutečnosti podporovala tlak na změnu režimu v Damašku – který doposud mohl stát Saúdskou Arábii a Katar nejméně 4 miliardy dolarů (a pokračuje). Byl to plán velmi podobný afghánskému džihádu z 80. let; Arabové financovali a vyzbrojovali nadnárodní tlupy džihádistů/žoldáků, za nápomoci strategického prostředníka (Pákistánu v případě Afghánistánu, Turecka v případě Sýrie), ale nyní přímo bojující v sekulární arabské republice.

Stalo se to samozřejmě mnohem drsnějším, kdy USA, Británie, Francie a Izrael pod tlakem stále více podporují tajné operace oblíbených „umírněných“ vzbouřenců a dalších, vždy s cílem změny režimu.

Hra se nyní rozšířila ještě více, kdy nedávno byl objeven u pobřeží na východě Středozemního moře plyn – u břehů Izraele, Palestiny, Kypru, Turecka, Egypta, Sýrie a Libanonu. Celá tato oblast může skrývat až 1,7 miliardy barelů ropy a až 122 bilionů metrů krychlových zemního plynu. A to by mohla být pouhá třetina z celkového neobjeveného fosilního bohatství Levantu.

Z pohledu Washingtonu je hra jasná: pokusit se izolovat Rusko, Írán a „režimově nezměněnou Sýrii“ před novu energetickou bonanzou východního Středomoří co nejvíce.

A to nás přivádí k Turecku – nyní na palebné linii Moskvy, po sestřelení Su-24.

Ambicí Ankary, ve skutečnosti posedlostí, je učinit z Turecka hlavní energetickou křižovatku pro celou EU. 1) Tranzitní uzel pro plyn z Íránu, střední Asie a, doposud, z Ruska (plynovod Turecký proud je pozastaven, nikoliv zrušen). 2) Uzel pro velké objevy ve východním Středomoří. 3) A uzel pro plyn dovážený od Kurdské regionální vlády (KRG) v severním Iráku.

Turecko hraje roli klíčové energetické křižovatky v katarském projektu plynovodu. Ale je vždy důležité mít na paměti, že katarský plynovod nemusí jít přes Sýrii a Turecko. Mohl by snadno vést přes Saúdskou Arábii, Rudé moře, Egypt a do východního Středomoří.

Takže ve velkém obrázku, z pohledu Washingtonu, nejvíce záleží, opět, na „izolování“ Íránu od Evropy. Hrou Washingtonu je upřednostnit jako zdroj Katar, ne Írán, a Turecko jako uzel, aby EU diverzifikovala od Gazpromu.

Je to stejná logika jako ta za výstavbou drahého plynovodu Baku-Tbilisi-Ceyhan (BTC), podporovaného v Ázerbájdžánu Zbigniew „Velká šachovnice“ Brzezinskim osobně.

Jak to vypadá, vyhlídky pro oba plynovody jsou více než neutěšené. Vídeňský mírový proces týkající se Sýrie nepovede nikam, dokud bude Riyadh trvat na udržení vyzbrojených skupin na seznamu „ne-teroristů“ a Ankara bude umožňovat volný proud džihádistů přes hranice, zatímco bude kšeftovat s ukradenou syrskou ropou.

Jisté však je, že, geoekonomicky, přesahuje Sýrie občanskou válku; je to zuřivá mocenská hra o Trubkostán na obrovsky komplexní šachovnici, kde velkou cenou bude velké vítězství v energetických válkách 21. století.