Pařížský masakr 13/11: Pour Quel Profit?

Včera v noci se věci v Paříži změnily v okamžiku. Dostupné důkazy naznačují, že útoky byly provedeny profesionální zabijáckou skupinou, používající mimo jiných zbraní bomby. Dnešní článek Pepe Escobara na jeho facebookové stránce vrhá určité světlo na symbolismus a načasování masakru:

Při procházení tuny zpráv jsem našel, jak dánský občan popisuje jednoho z útočníků na pařížskou kavárnu; ultra profesionální, v černém od hlavy po paty, AK-47, velmi dobře vycvičený. To nejsou vaši obvyklí al-Zawahiriho spoďároví bomboví atentátníci; jsou to precizní zabijáci. Tento opustil scénu nerušen a na rozdíl od tvrzení francouzské policie nebyl zachycen. Neměl žádnou sebevražednou vestu.

Francouzské výzvědné služby přísahají, že monitorují nejméně 200 lidí, kteří přišli ze „Syráku“. Dost odfláknutá práce. Paříž je přecpaná policajty. Nejde pak na rozum, jak se mohlo nejméně 8 džihádistů v pátek v noci libovolně promenádovat oblečení jako zabijáci.

Vybrali si koktejl silně symbolických míst činu. Zápas Francie-Německo navštívený prezidentem na stadionu, kde se všechny bariéry – etnické, náboženské – rozpouští, tedy skutečný symbol multikulturalismu. Vystoupení americké skupiny v koncertním sále plném mladých lidí. Průměrné útulné sousedské kavárničky v 10. a 11., s mladými sekulárními lidmi.

To ukazuje na záměrně vybrané konceptuální spektrum – pečlivě zmapované pařížskými insidery; možná oněmi navrátilci ze „Syráku“. Rovněž to ukazuje na monumentální selhání francouzské tajné služby a ministerstva vnitra.

Načasování: klíčové. Hned poté, co Američané/Britové oznámili, že se „mohli“ vypařit spolu s Jihad Johnem. Několik hodin předtím, než se na rozhovorech ve Vídni mělo přijít s oficiálním seznamem 10 největších teroristů v Sýrii.

Jako vždy může být upřímná otázka cui bono poslední (a asi hlavní) obětí tragédie 13/11 v Paříži.

Několik silných hlasů ve prospěch vnitřní operace pod falešnou vlajkou se již objevilo, zatímco slabá francouzská vláda a tajné služby, zcela se spoléhající na „americké partnery“, sotva mají dostatek zdrojů, aby zorganizovaly drama takového rozsahu.

Hlavní nit na rychlo spíchnuté zprávy Stratfor o pařížském útoku (ukazující nepochybně na totální zapojení Islámského státu) naznačuje, že američtí neokonzervativci chtějí vidět více francouzských jednotek na zemi v Syráku. (Šířeji o mobilizaci NATO v důsledku 13/11 napsal Patrick Henningsen z 21st Century Wire). Nebyli rovněž spokojeni s francouzskou neochotou plně se ponořit do panevropských zmatků s uprchlíky a netečností veřejnosti k anti-islámským provokatérům z Charlie Hebdo. Jediným vedlejším účinkem, který analytiky Stratfor znepokojuje, je zjevný vzestup Marine Le Pen, která, podle nich, by měla být ztlumena dosazením Nicolase Sarkozyho do stejného volebního hřiště.

Ve skutečnosti byla krvavá noc v Paříži provedena proto, aby definitivně pohřbila evropský projekt tak, jak byl původně v Paříži a Berlíně viděn – ekonomicky silná a politicky suverénní aliance zemí. Symbolika zahájení útoků poblíž Stad du France během přátelského zápasu Francie s Německem je zjevná. Nebudeme překvapeni, pokud francouzské vyšetřování útoku odhalí jasnou německou stopu u pachatelů. Pravidla žánru si takovou linii příběhu vyžadují.

Jen velmi málo lidí v Evropě ještě nebere vážně nezměnitelný fakt, že Evropská unie spojená s eurasijskou surovinovou základnou je ještě větší můrou pro vlastníky Wall Street, než utvořená rusko-čínská aliance (přečtěte si prosím více o této záležitosti v naší včerejší aktualizaci Grandmaster Putin’s Trap-2). Úřadující Wall Street ovládaná byrokracie EU rychle ztrácí nejen veřejnou podporu v evropských zemích (je prohřeškem v Bruselu vznášet tuto otázku již dlouho), ale i místní podnikatelská elita a další mocenské skupiny. Nahrazení staré byrokracie EU novými zástupci, kteří by se vydali cestou suverenizace Evropy, by bylo na žádost veřejnosti kontinentu a vážně by zpochybnilo transatlantické partnerství. Vynucení si tohoto partnerství bylo naléhavým úkolem politických loutek Wall Street na obou stranách oceánu. Jakmile ukrajinský projekt fakticky zkrachoval a jako důsledek znatelného posunu u francouzského přístupu k východní politice Evropy byly zoufale potřeba základy nového transatlantického konsensu. Černý prapor u Eiffelovy věže byl virtuálně vkládán na obrazovky, aby odvedl pozornost lidí od mnohem naléhavějších záležitostí: jaká je skutečná agenda za destabilizací Středního východu a kde v tomto směru spočívají evropské zájmy?

Takže cui bono z tohoto útoku? Pour quel profit, France?