Libye: Od nejbohatší africké demokracie k ráji teroristů sponzorovanému USA-NATO

20. října bylo čtvrté výročí USA zorganizované vraždy bývalého libyjského vůdce Muammara Kaddáfího a propadu do chaosu jedné z nejvyspělejších afrických zemí.

V r. 1967 plukovník Kaddáfí zdědil jednu z nejchudších zemí v Africe; v době jeho zavraždění byla Libye nejbohatší zemí Afriky. Před USA vedeným bombardováním v r. 2011 měla Libye nejvyšší index lidského rozvoje, nejnižší dětskou úmrtnost a nejvyšší věk dožití v celé Africe.

Dnes je Libye zkrachovalým státem. Západní vojenská intervence vedla ke všem nejhorším scénářům: západní velvyslanectví zmizela, jih země se stal útočištěm teroristů ISIS a severní pobřeží centrem pašování běženců. Egypt, Alžír a Tunis uzavřely své hranice s Libyí. Toto vše se děje uprostřed masového znásilňování, vraždění a mučení, které doplňují obrázek státu rozpadlého až na kost.

Libye má v současné době dvě konkurující si vlády, dva parlamenty, dvě skupiny usilující o ovládnutí centrální banky a státní ropné společnosti, nemá funkční státní policii či armádu, a Spojené státy nyní věří, že ISIS řídí výcvikové tábory v rozsáhlých oblastech země.

Na jedné straně na západě země převzaly kontrolu nad hlavním městem Tripoli a dalšími klíčovými městy na islamisty napojené bojůvky a vytvořily vlastní vládu, a rozhání parlament, který byl zvolen dříve.

Na druhé straně na východě země „legitimní“ vláda s převahou anti-islamistických politiků utekla 1,200 km do Tobruku a již nic neřídí. Demokracie, která byla Libyjcům slíbena západními vládami po pádu plukovníka Kaddáfího, zmizela.

Na rozdíl od obecné víry byla Libye, kterou západní média běžně popisovala jako „Kaddáfího vojenskou diktaturu“, jedním z nejdemokratičtějších států na světě.

Za jedinečného Kaddáfího systému přímé demokracie byly tradiční instituce vlády rozpuštěny a zrušeny a moc patřila lidem přímo, prostřednictvím různých výborů a sněmů.

Kontrola nebyla ani zdaleka v rukou jediného muže a Libye byla silně decentralizována a rozdělena na několik malých komunit, které byly v podstatě „mini-autonomními státy“ ve státě. Tyto autonomní státy měly kontrolu nad svými kraji a mohly provádět řadu rozhodnutí, včetně o tom, jak rozdělit příjmy z ropy a rozpočtové zdroje. V rámci těchto mini autonomních států byly třemi základními institucemi libyjské demokracie místní výbory, základní lidový sněm a výkonné revoluční rady.

Základní lidový sněm, či Mu’tamar sha’bi asasi, byl v podstatě libyjským ekvivalentem dolní sněmovny v Británii nebo parlamentu ve Spojených státech. Nicméně libyjský Lidový sněm se neskládal pouze z volených zástupců, kteří probírali a navrhovali zákony ve jménu lidu; sněm umožňoval všem Libyjcům se tohoto procesu přímo účastnit. V celé zemi bylo založeno osm set Lidových sněmů a všichni Libyjci se jich mohli volně účastnit a utvářet národní politiku a činit rozhodnutí o všech hlavních otázkách, včetně rozpočtů, vzdělávání, průmyslu a ekonomiky.

V r. 2009 pozval Kaddáfí do Libye New York Times, aby tam jejich zástupci strávili dva týdny sledováním přímé demokracie země. New York Times, které byly tradičně vůči demokratickému experimentu plukovníka Kaddáfího silně kritické, připustily, že v Libyi bylo cílem, aby „každý byl zapojen do všech rozhodnutí… Desítky tisíc lidí se účastnily místních schůzí výborů, aby tam záležitosti probraly a hlasovaly o všem, od zahraničních smluv po výstavbu škol.“

Základním rozdílem mezi západními demokratickými systémy a přímou demokracií Libyjské džamahírie je, že v Libyi bylo všem občanům umožněno vyjádřit svůj názor přímo – ne pouze v parlamentu složeném z pár set bohatých politiků – ale ve stovkách výborů, jichž se účastnily desítky tisíc běžných občanů. Libye za Kaddáfího nebyla ani zdaleka vojenskou diktaturou a byla nejvíce prosperující africkou demokracií.

Při řadě příležitostí byly návrhy pana Kaddáfího odmítnuty v lidovém hlasování během sněmu a byl schválen opak a zaveden zákonem.

Například při mnoha příležitostech pan Kaddáfí navrhoval zrušení trestu smrti a tlačil na upřednostnění domácího vyučování před tradičními školami. Nicméně Lidové sněmy chtěly zachovat trest smrti a klasické školy a vůle lidí zvítězila. Podobně i v r. 2009 předložil plukovník Kaddáfí návrh v podstatě zrušit centrální vládu zcela a dát veškeré příjmy z ropy přímo rodinám. Lidové sněmy odmítly tuto myšlenku také.

Po více než čtyřicet let Kaddáfí prosazoval ekonomickou demokracii a používal bohatství plynoucí ze znárodněného ropného průmyslu k financování sociálních programů pro všechny Libyjce. Za Kaddáfího vlády se Libyjci těšili nejen bezplatné zdravotní péči a vzdělání, ale také bezplatné elektřině a bezúročným půjčkám. Nyní díky intervenci NATO je sektor zdravotní péče na pokraji kolapsu, kdy tisíce filipínských pracovníků utíkají ze země, instituce vyššího vzdělávání po celém východě země jsou zavírány a v kdysi vzkvétajícím Tripoli jsou výpadky proudu běžné.

Na rozdíl od Západu Libyjci nevolili jednou za čtyři roky prezidenta a bohatého místního poslance, který pak činil všechna rozhodnutí za ně. Běžní Libyjci rozhodovali o zahraniční, domácí a ekonomické politice sami.

Americké bombardování v r. 2011 nejen zničilo infrastrukturu libyjské demokracie, Amerika také aktivně prosazovala vůdce teroristické skupiny ISIS Abdelhakima Belhajdje, jehož organizace činí zavedení libyjské demokracie nemožným.

Fakt, že Spojené státy mají dlouhou a divokou historii podporování teroristických skupin v severní Africe a na Středním východě, překvapí pouze ty, kteří sledují jen „zprávy“ a ignorují historii.

CIA se poprvé dala dohromady s extremistickým islámem během studené války. Tehdy viděla Amerika svět velmi jednoduše: na jedné straně Sovětský svaz a nacionalismus třetího světa, který Amerika považovala za sovětský nástroj; a na druhé straně západní země a extremistický politický islám, který Amerika považovala za spojence v boji proti Sovětskému svazu.

Od té doby Amerika používala Muslimské bratrstvo v Egyptě proti sovětské expanzi, Sarekat Islam proti Sukarnovi v Indonésii a teroristickou skupinu Jamaat-e-Islami proti Zulfiqar Ali Bhuto v Pákistánu. A v neposlední řadě je tu Al-Kajda.

Al-Kajda: Počítačová databáze CIA

Abychom nezapomněli, tak CIA stvořila Osamu bin Ladena a kojila jeho organizaci po celá 80. léta. Bývalý britský ministr zahraničí Robin Cook řekl sněmovně, že Al-Kajda byla nezpochybnitelně produktem západních tajných služeb. Robin Cook vysvětlil, že Al-Kajda, což v arabštině doslova znamená „základna“, byla původně počítačovou databází tisíců islamistických extremistů, kteří byli vycvičeni CIA a financováni Saudy, aby porazili Rusy v Afghánistánu. Islámský stát Iráku a Sýrie (ISIS) používal jiný název: Al-Kajda v Iráku.

ISIS se rozlézá v Libyi alarmujícím způsobem, pod vedením Abdelhakima Belhadje. Fox News nedávno připustily, že panu Belhadj „se kdysi dvořila Obamova vláda a členové kongresu“ a že byl velkým spojencem Spojených států při svrhávání Kaddáfího. V r. 2011 Spojené státy a senátor McCain oslavovaly Belhadje jako „hrdinného bojovníka za svobodu“ a Washington dal jeho organizaci zbraně a poskytl logistickou podporu. Nyní senátor McCain označil Belhadjovu organizaci ISIS „za pravděpodobně největší hrozbu pro Ameriku a vše, za čím stojíme“.

Za Kaddáfího islámský terorismus prakticky neexistoval a v r. 2009 americké ministerstvo zahraničí označilo Libyi za „důležitého spojence ve válce proti terorismu“.

Dnes, po americké intervenci, je Libye domovem největšího volně dostupného skladiště zbraní na světě a její propustné hranice jsou běžně překračovány řadou těžce vyzbrojených nestátních hráčů, včetně tuarégských separatistů, džihádistů, kteří vyhnali malijskou armádu z Timbuktu, a stále více bojovníků ISIS, vedených bývalým americkým spojencem Abdelhjakimem Belhadjem.

Je jasné, že Kaddáfího systém ekonomické a přímé demokracie byl jedním z nejvážnějších demokratických experimentů, a bombardování Libye organizací NATO se může snadno zapsat do historie jako jedno z největších vojenských selhání 21. století.