Ulrika mi píše z té německé říše

Ve skutečnosti jsme spolu mluvily prostřednictvím skype. Její vzrušený popis sobotní demonstrace proti TTIP v Berlíně, které se zúčastnila, jsem pak při čerstvé paměti zaznamenala. Ponechávám tedy ich formu. Změnila jsem pouze křestní jméno mé zpravodajky a současně kamarádky, která žije v městečku poblíž Stuttgartu.

Lenko, co ti mám povídat! Organizace byla perfektní! Už před několika týdny jsem si koupila přes internet lístek na noční speciálně vypravený vlak ze Sttutgartu do Berlína. Takových zvláštních vlaků bylo pro demonstranty vypraveno pět ze stanic Aachen, Mőnchengladbach, Frankfurt, Stuttgart a Mnichov. Jenže zrovna v den D mi zrušily německé dráhy rychlíkový přípoj, kterým jsem se chtěla pohodlně dopravit do Sttutgartu, takže jsem musela jet courákem. Kasa na našem nádraží byla od osmi večer zavřená, tak jsem nastoupila a chtěla si lístek koupit až za jízdy. To ovšem nešlo, průvodčí mi vysvětlila, že od roku 2007 se v Německu lístky ve vlaku nevystavují. Nabídla mi, abych na nejbližší stanici vystoupila a koupila si lístek na jiný vlak, což nepřipadalo v úvahu, protože bych zmeškala ten speciál ve Sttutgattu. Druhá možnost byla, abych se legitimovala a pak zaplatila pokutu, která mi přijde obsílkou. To jsem taky nechtěla, a tak jsem se prohlásila za uprchlíka, který nemá doklady a jede vstřícným Německem zadarmo. To průvodčí zamítla a chtěla volat policii. Nakonec jsem se tedy potupně legitimovala, což mě na pokutě přijde asi o 50 eur víc, než je cena jízdenky. No ale občanská aktivita holt člověka něco stojí. Ale představ si, že když jsem vystupovala na sttutgartském nádraží, tak mi jedna paní přispěla na tu pokutu, dala mi deset eur a řekla, že jsem bojovala statečně.

Ten speciální vlak pro aktivní občany, kterým není jedno, že BRD a celá Evropa jde do kytek, byl asi padesát let starý, takže deja vu, ale byl dlouhatánský, měl 14 vagónů, do kterých na každé zastávce přibíral další demonstranty. Uprostřed soupravy byl vagón na občerstvení a hudbu. Tam jsem strávila kus noci, nálada byla skvělá, taková revoluční. Do Berlína jsme přijeli ráno do stanice Südring, kde jsme přestoupili a jeli na Hlavní nádraží. Tam směřovali i demonstranti z dalších speciálních vlaků. A všechny ty davy se s vlajkami a transparenty shromáždily na náměstí Europaplatz, tam byla první část programu, projevy, hudba a nakonec zazněla z reproduktorů Internacionála, a to už zpívali i lidi na chodnících, Berlíňané.

Průvod k centru vyrazil kolem půl druhé. Valili jsme se kolem řeky a na pravo viděli ten Reichstag (Bundestag). Nahoře budovy je obrovská skleněná kopule. Po vnitřním obvodu má zřejmě nějaké lávky a schůdky, ale to ti normálně nedojde. Jenže když jsme šli kolem, tak jsme viděli, jak se za sklem kopule míhají černé body. To byli zaměstnanci, které si platíme a kteří makají i v sobotu, aby tu Evropu co nejrychleji demontovali a zničili. Zdálky vypadali jako mouchy ve flašce. Zblízka bychom viděli jejich vyděšené ksichty, ale zdálky působili jako můry, co se už namlsaly a teď narážejí na sklo. Co ti mám povídat! Úplné rojení černých můr a my jsme šli a nesli ty prapory a transparenty a oni, kolaboranti, ze shora shlíželi a děsili se, jak ty dějiny najednou zrychlily krok.

Ten průvod se valil asi tři hodiny. Počet lidí nemůžu odhadnout, neseděla jsem v policejní helikoptéře, ale šlapala mezi tím hustým davem. A pozorovala lidi okolo sebe. Zorganizovalo to 37 různých skupin, kromě odborů různé spolky, sdružení, iniciativy (např. Ochránci přírody, Greenpeace, sdružení Chleba pro svět atd.), ale hodně lidí přišlo samo za sebe.

Když se ptáš na generační složení, tak v tom výseku, který jsem viděla ve svém okolí, bylo mladých asi tak třetina, hodně rodin s dětmi, ale hodně i starých lidí, dojímaly mě ty jejich vlastnoručně malované transparenty. Povídala jsem si se dvěma dědečky, ti si namontovali na dětské vozítko, které se dává za kola, reproduktory a celou tu dlouhou štrapáci zpívali a pak se dali dohromady s jednou kapelou a přizpůsobili repertoár.

Projevy měly jednotné téma, odpor proti zákeřné TTIP. Nejvíc mě zaujala farmářka z Bavorska. Mluvila o tom, že spousta farmářů krachuje už teď, protože koncerny tlačí na ceny a tomu farmáři nemůžou konkurovat. Mnozí ani nemají to svědomí přizpůsobovat podmínky chovu. Pro ně zvířata nejsou jen materiál. Tobě by, jak odhaduju, nejvíc štimoval výstup jednoho z organizátorů, který apeloval na to, aby se občanské iniciativy daly dohromady, protože když má sdružení třeba jen tři stovky členů, nic nedokáže a jenom plýtvá energií.

Grandiózní sobotní demonstrace je důkazem, že ten chlap má pravdu. Byla to největší demonstrace za deset let v Německu. A vůbec největší v Evropě zaměřená proti TTIP. Ta smlouva se v Německu projednává od roku 2013 a letos už ji můry chtěly mít pod střechou svýho Reichstagu. Ale to jim nesmí vyjít! Jeden z transparentů byl zaměřen proti geneticky upravovaným potravinám, psalo se tam: ŽERTE SI TO SAMI!

Celkový dojem? Lidi, co se demonstrace zúčastnili a přijeli na ni ze všech koutů Německa, zkrátka ukázali, že už „zásluhou“ politiků došli na limit toho, co jsou ještě schopni snést. I ty můry zděšeně poletující za sklem flašky, musely poznat, že za této situace už bude stačit málo, aby to napětí dospělo k detonaci.

Klidně to napiš, já jdu spát. Cesta domů mi zase trvala až do rána. To už se ve speciálním vlaku nezpívalo. Všichni jsme byli utahaní.