Ukrajina - článek řetězce amerického obkličování Ruska

Válka na Ukrajině pokračuje, zdánlivě bez konce v dohlednu. Není to jen občanská válka, mimochodem, ale i agresivní válka v zastoupení vedená Spojenými státy a jejich evropskými a anglosaskými satelity proti Ruské federaci. Proč by měla americká vláda provádět tak nebezpečnou politiku může být pro některé lidi záhadou, a tak je dobré si připomenout původ současné války.

V r. 1990 bylo sovětské vládě slíbeno, že aliance NATO nebude expandovat na východ do silného vakua zanechaného stažením se SSSR z východní Evropy. USA popírají, že se k tomu zavázaly, ale síla důkazů ukazuje, že Washington skutečně porušil sliby dané sovětskému vůdci Michailu Gorbačovovi.

V r. 1991 se SSSR rozpadl a bývalé sovětské republiky se staly nezávislými. Američtí triumfalisté vyhlásili vítězství ve studené válce, když ruská ekonomika zkolabovala díky tak zvaným ruským liberálům řídícím se západními radami na ekonomickou „šokovou“ terapii a privatizaci, ve skutečnosti však vykrádání ruských národních zdrojů. Ruská federace byla tehdy vedena Borisem Jelcinem, který dělal dvorního šaška tehdejšímu prezidentovi Billu Clintonovi. Jelcin pozval své kamarádíčky, aby se obohatili, což učinili na úkor všech ostatních. Jezdili po Moskvě ve velkých autech stráženi gorilami v drahých oblecích a špatně schovanými bouchačkami. Většina ostatních lidí přišla o své úspory, když rubl v 90. letech zkolaboval, dvakrát. Scvrklé babičky prodávaly mrkev a brambory na ulicích, zatímco další stáli před východy z metra a kupčili se zipy a kousky stužek. Vyjma Jelcinových kámošů a oligarchů bylo Rusko na kolenou. Lidé byli zoufalí, zatímco fundamentalističtí američtí kazatelé si kupovali televizní čas v Moskvě v brzkých ranních hodinách.

Spojené státy se staly jedinou velmocí, žádný jiný stát nemohl fungovat jako brzda, jako SSSR. V letech 1999 až 2009 se k NATO přidalo dvanáct východoevropských států, včetně součástí Jugoslávie, která byla demontována a zničena USA a jejich „spojenci“ v NATO pod záminkou „zodpovědnosti chránit“ (R2P) (a humanitárního bombardování válečného zločince a vlastizrádce Havla – p.p.). Aspoň trochu rozumný člověk, až na krátkozraké Rusy, mohl při pohledu na mapu vidět, že USA realizují agresivní politiku obkličování Ruska.

NATO a ironicky Evropská unie se staly poslušnými nástroji americké protiruské politiky, ačkoliv většina Evropy neměla naprosto žádný zájem na zatažení do útočného vztahu s Ruskou federací. Obchod vzkvétal a Rusko se stalo hlavním dodavatelem zemního plynu na evropský trh. Za Vladimira Putina ve funkci prezidenta se ekonomická situace Ruské federace silně zlepšila.

Vladimír Putin se stal prezidentem Ruské federace po rezignaci Borise Jelcina na konci r. 1999. Putin nechtěl nic víc, než integrovat Rusko do evropského společenství, politicky a ekonomicky. Dělal dojem, že vychází s americkým prezidentem Georgem W. Bushem; v r. 2001 poslal po 9/11 kondolence; a nabídl solidaritu a podporu. To je velmi dobře známo. Zahajovací krok od Moskvy tu byl, pokud by ho Američané chtěli přijmout. Bohužel nepřijali a nadále jednali podle principu, že „co je moje je moje, a co je tvoje je také moje“. V r. 2003 Spojené státy a některé jejich satelity z NATO napadly Irák v rámci nestoudné agresivní války, rozsévaly spoušť a krveprolití, což pokračuje dodnes. Mezitím rozšiřování NATO na východ kvapně pokračovalo. Nakonec, když začal být znepokojen, označil Putin politiku USA a NATO za „náletovou demokracii“, jejímž cílem je zavést „demokracii“ v cizích státech silou. Síla byla samozřejmě skutečná, ale demokracie byla podvodná.

Putin se obával oprávněně, protože došlo k tak zvané „barevné“ revoluci v Gruzii (2003) a na Ukrajině (2004), zosnované a placené Spojenými státy a jejich satelity. V r. 2008 Gruzie zaútočila na nezávislé území Jižní Osetie, což vyvolalo zásah Ruska a zničení gruzínské armády. Ukrajinská barevná revoluce také nepřežila; Viktor Janukovič byl zvolen ukrajinským prezidentem v r. 2010. Neúspěchy americkou vládu neodradily a ta zintenzivnila své rozvratné aktivity blízko ruských hranic. Tyto aktivity vedly k násilnému státnímu puči proti Janukovičově vládě v únoru 2014, placenému a řízenému Spojenými státy a jejich satelity z EU. Na chvíli to vypadalo, že USA v utažení ukrajinského článku řetězu při obkličování Ruska uspěly.

Předvojem pučistické junty v Kyjevě je polovojenská fašistická organizace Pravý sektor a fašistická politická strana Svoboda. Brzy začaly kolovat zvěsti, že CIA a další americké agentury obsadily jedno patro v budově Ukrajinské bezpečnostní služby (SBU) v Kyjevě. Venku symbolicky vlály ukrajinská a americká vlajka. To byl samozřejmě jen začátek. Fašistické prapory, transparenty a symboly se brzy objevily na loučových pochodech a nacistický kolaborant za druhé světové války Stěpan Bandera byl povýšen na otce nového ukrajinského státu. Nyní jsou na Ukrajině samozřejmě američtí, kanadští a polští vojenští „poradci“. A kdo ví, kdo ještě.

Ministrem financí je americký občan; guvernér Oděsy, Michail Saakašvili, zbaběle prchá před gruzínskou justicí a zatykačem. Americký velvyslanec v Kyjevě jedná jako prokonzul; americká nařízení jsou posílána současnému tak zvanému prezidentovi, čokoládovému magnátu Petro Porošenkovi. Objevují se zprávy o amerických a západních vojenských dodávkách přicházejících na Ukrajinu výměnou za garážový rozprodej ukrajinských ekonomických zdrojů. Není ironické, že hnutí ukrajinských „nacionalistů“ se tak ochotně poklonilo před cizími mocnostmi? Zahraniční vláda v Kyjevě, jak nedávno komentoval Putin, inzultuje lidi na Ukrajině. To je pravda, ale také je ožebračí.

Ne všichni lidé na Ukrajině uvítali fašistickou juntu s otevřenou náručí. Na Krymu došlo k odporu okamžitě a dostalo se mu ruské podpory ve formě „slušných mužů“. Konalo se referendum a Krym se vrátil do Ruska. Západ obvinil Putina z agrese, avšak zapomněl, že USA a jejich satelity krizi urychlily tím, že podporovaly kyjevský puč. Zloděj křičel chyťte zloděje. Je to mimochodem starý trik: agresor obviňuje svoji oběť z agrese.

Odboj lidí se neomezoval jen na Krym. Například v Oděse, Mariupoli, Charkově, Doněcku, Lugansku se začala projevovat opozice také. Následovalo násilí a represe. Kyjev nařídil svým ozbrojeným silám umlčet disidenty, kteří se v sebeobraně chopili zbraní. Začal protifašistický odboj, s odérem španělské občanské války v r. 1936. Putin varoval kyjevskou juntu, že by byla šílenost poslat tanky proti vlastním lidem. Ukázalo se, že měl pravdu.

V červenci 2014 byl nad Donbasem sestřelen let Malajských aerolinií MH17. Bez sebemenších důkazů z toho USA a EU okamžitě obvinily Putina a domobranu Donbasu. Západní tisk zuřil, linula se z něj černá propaganda, oblbování, proti Ruské federaci a Putinovi. Dodnes ukrývají americká vláda a kyjevská junta klíčové důkazy, jak lze předpokládat proto, aby ututlaly vinu fašistické junty při sestřelení MH17.

Černá propaganda nicméně fungovala v tom, že vedla k zavedení amerických a evropských ekonomických sankcí vůči Ruské federaci, které jsou stále v platnosti. Tyto sankce a ruská protiopatření stála členské státy EU miliardy euro, avšak USA ani cent a podle zpráv navýšily s Ruskem obchodování. Evropané se začali ptát, proč by měli platit za americké agresivní chování vůči Rusku. Marně, Washington stále drží svoji pevnou ruku nad svými satelity v EU, které se zatím řídily příkazy svých pánů. Mašinérie USA/NATO se stále řítí vpřed.

Donbas se ukázal být oříškem, který kyjevská junta nedokázala rozlousknout. V pozoruhodném střetu přečíslená domobrana Donbasu mající k dispozici méně zbraní způsobila jednotkám junty silné ztráty, které si vynutily (dvě) příměří, sjednané podle tak zvaných Minských dohod, které kyjevská junta nikdy nedodržovala. Bylo snadné vytušit, že junta použije Minské dohody k doplnění svých poražených jednotek a opět zaútočí. Domobrana vyhrála na bojišti, ale prohrála v Minsku. Člověk se diví, proč si někdo myslí, že mír a usmíření jsou mezi fašistickými a antifašistickými silami možné, či řečeno jednodušeji, proč by oběti masakrů Kyjeva, když mohou vzdorovat, měly souhlasit s podvolením se autoritě Kyjeva? Lze slyšet, že Minsk je jedinou cestou vpřed, ale pro koho přesně? Myslí si Moskva, že Spojené státy budou respektovat jakoukoliv dohodu, kterou uzavřou, když zkušenosti ukazují na opak?

Ukrajina zůstává bojištěm, kde Spojené státy, neúnavný nepřítel, se pokouší dokončit své obklíčení Ruska. Washington obviňuje Rusko z války a obviňuje ho z agrese. Očekává, že ruská vláda akceptuje fašistický režim pod americkým poručnictvím, což je permanentní hrozba pro ruskou bezpečnost. Washington obviňuje Rusko z nedodržování Minského protokolu, kdy je to kyjevská junta, pod americkým vedením, kdo nikdy nedodržoval tyto dohody. USA a EU svědomitě ignorují fašisty v Kyjevě, ačkoliv je těžké si jich nevšimnout. Jako v Orwellově 1984, skutečnost je obrácena naruby.

Americká vláda jedná na základě podvodných předpokladů, zesílených nadutostí, a možná zapomíná, že válka je plná neočekávaných věcí. V ukrajinském soudku s prachem nemusí být americké obkličování Ruska tak snadné, pokud Moskva nebude kapitulovat pod pláštíkem „míru“. Oddělení Ukrajiny od Ruska, přervání historických, kulturních, náboženských a mezilidských vazeb trvajících tisíce let, se setkalo s odporem. Kryse podobný kyjevský „premiér“ Arsenij Jacenjuk může stavět čínskou zeď proti Rusku, pokud na to najde peníze, ale on i jeho soukmenovci mohou udržet oddělení Ukrajiny od Ruska jen silou a vnitřními represemi. Nad tím by se měli Evropané aspoň zamyslet, než budou pokračovat v nebezpečné cestě vytyčené pro ně Spojenými státy.