Měli jsme kdysi sen

Před čtvrt stoletím jsme měli krásný společný sen. Zdálo se nám, že země, ve které žijeme, byla propuštěna z karantény. A my jsme snili o tom, že obnova suverenity naší republiky proběhne rychle a snadno, že stačí roztrhat staré vázací smlouvy, přešít ústavu na lidský rozměr, odstranit cenzuru a ploty na hranicích a samozřejmě přepsat učebnice dějepisu pod novým hodnotícím úhlem. Radovali jsme se z toho, že po dlouhé době přestáváme být jen čárkami ve statistice, že každý z nás má rovná občanská práva a těšili jsme se, že v proměněných poměrech vychováme z našich dětí přemýšlivé a svobodné bytosti. Zdálo se nám, že okolní tzv. vyspělejší svět vítá naše odhodlání s úctou a že nám bude dobrým rádcem. Před čtvrt stoletím jsme ale netušili, jak drahé to poradenství bude a kam nás zavede. Teď už to víme.

Dnes je 28. září, státní svátek nazvaný Den české státnosti. Máme však důvod k oslavám? Cítíme hrdost nad tím, kam naše republika došla za těch uplynulých šestadvacet let? Radujeme se z její rovnoprávné pozice v rodině evropského společenství? A můžeme být pyšní na naši účast v takzvaně obranném paktu NATO? Vzpomínáte si ještě na nadšení paní Albrightové, když nám gratulovala k přijetí do Severoatlantické aliance? Tvářila se jako štědrá tetička, která přináší vzácný dar. Mluvila o veliké poctě, které se nám dostalo a my jsme se těšili, až si ten dárek, skrývající se pod hezkým obalem, rozbalíme. Ale dřív, než jsme to stihli udělat, rozbalili to naši dárci sami, když využili naše nebe k přeletům svých bombardérů mířících na Bělehrad.

Překotně rychlé přijetí ČR do Aliance, bez národního referenda, lze tedy přirovnat k porodu císařským řezem při použití celkové narkózy. Z hlediska chirurgů z NATO se operace zdařila, ale pro nás, coby nový přírůstek do rodiny, to byla šokující zkušenost. Dodnes jsme to porodní trauma nepřekonali. Ani po šestnácti letech života mezi válečníky jsme se nenaučili vnímat svět jejich kořistnickýma očima. Militantní výchova v nás nezničila lidství a zdravý rozum. Naší porodní bábě Albrightové se zkrátka nepovedlo zavázat si nás doživotním vděkem. Brzy jsme poznali, že tahle kmotřička je ve skutečnosti andělíčkářka, která má na rukou krev statisíců dětí, ale i nevinných dospělých civilistů. Jména dalších masových vrahů, tedy pardon, rozsévačů míru a obránců lidských práv, bych tady četla hodně dlouho. Na seznamu bohužel jsou i jména českých politiků. Někteří z nich jsou přímo spolupachatelé, jiní si lepí na tvář masku zneužitých idiotů. Ale takovou výmluvu v budoucnu neuzná žádný mezinárodní tribunál jako polehčující okolnost. Za zločiny proti míru budou souzeni i mediální bubeníci, kteří nám vtloukají do hlav nenávist k předem určeným viníkům a národům.

Je ale předčasné mluvit dnes o nějakém budoucím soudu nad viníky a představovat si, jak už sedí v base, když dosud všichni sedí na Olympu. Cesta k jejich obžalobě, usvědčení a potrestání bude přetěžká a velmi dlouhá. To nás ale nesmí odradit od vykročení po té cestě. První samostatný krok ČR by měl směřovat k jejímu odchodu z Aliance. Naši politici takový krok ale neplánují, jsou ve svém myšlení ustrnulí a nedokážou si představit ani projednávání tak zásadní změny. Domnívají se, že bez ochranné péče Aliance zahyneme. Ale například státy jako Rakousko, Švýcarsko, Švédsko, Finsko nebo Irsko v Alianci nejsou a dosud jsme si nevšimli, že by to jejich existenci ohrozilo. Spíš naopak. Naše vláda je ale zatím k argumentům nahluchlá a výzvy svých občanů vnímá jen jako bzučení otravného hmyzu. Teprve veliké demonstrace s jednotnými požadavky a případně i podpůrné stávky mohou naši hluchou politickou „elitu“ přimět k pozornosti a přinutit ji, aby bránila národní zájmy a obnovila naši ztracenou čest. Pokud naše úsilí bude soustavné, koordinované a dost hlasité, vzbudí odezvu u občanů dalších členských zemí Aliance, a potom může nastat dominový efekt.

Na počátku jsem mluvila o snu, který jsme kdysi měli a který se nesplnil. Byl snad tehdy příliš velký a troufalý? Z dnešního hlediska mi připadá, že byl naopak moc krotký a při zemi, ten český sen, který jsme tehdy měli. Není však účelné a ani spravedlivé posuzovat prošlé sny prizmatem nové doby. Za čtvrt století, od chvíle, kdy jsme se z jedné karantény přesunuli do druhé, si ani okolní svět nepolepšil. Nedospěl k rozkvětu a dokonce už ani není bezpečným místem pro život lidí. Temná doba, ve které žijeme, vyvolává spíš noční můry, než sny. Naučit se znovu snít o lepším světě, vyžaduje odvahu ale i rozumnou úvahu, protože dnešní svět náš vezdejší potřebuje zcela jiné sny, než byly ty, ze kterých jsme se už probudili. Potřebuje sny neomezené právem veta, smlouvami a hranicemi států, ale určené ke společnému sdílení. Nikoliv už sny kupčíků, obchodníků s lidskými osudy a nelidskou válečnou technikou, ale sny odpovědné a pokorné, sny, které vnímají lidský život nejen jako vegetování, ale v jeho přesahu a v návaznosti, tak jako příčky na nekonečném žebříku, který může dosáhnout až ke hvězdám. Také sny už tu přece kdysi byly. Jsou uchovávány nejen v antikvárních knihách, ale i v hlubinách našich mozků, nebo chcete-li, duší. Oživme je, restartujme ty staré odkazy a poskládejme z nich nový společný sen o smyslu života lidí na této planetě.