Šílený evropský kvapík – co můžeme dělat?

Článek na Zvědavci (https://zvedavec.news)

URL adresa článku:
https://zvedavec.news/komentare/2015/09/6575-sileny-evropsky-kvapik-co-muzeme-delat.htm

Vladimír Stwora

Obecně platí, že dav, veřejnost, je děvka prodejná a lehce manipulovatelná. K ovládání davu byly vytvořeny a vyladěny postupy, přesně popsané a mnohokrát vyzkoušené kuchařky, průběžně v minulém století vylepšované a dovedené k dokonalosti. Manipulace jednotlivců začíná už vzděláním a v tom jsou na Západě opravdu mistry. Mladou generaci se jim podařilo zcela vykořenit, pacifikovat, oblbnout. Nevím přesně, jaké procento veřejnosti v Evropě si skutečně myslí, že multi-kulti je to pravé ořechové, ale něco mi říká, že zvlášť v západních zemích, které nepoznaly dobrodiní budování socialismu, je to zřejmě dost vysoké číslo.

Ostatně vidím to tady v Kanadě. Zde byl projekt multi-kulti úspěšně implementován do hlav mladé generace a současně byla původní společnost bílých Evropanů, která vybudovala v této zemi blahobyt, atomizována, roztříštěna, zneužita, vysáta, vystrašena a zlomena, takže si jen málokterý Kanaďan dovolí byť jen pomyslet, že jeho barevní spoluobčané nejsou z pohledu nějakých vnitřních, lidských vazeb stmelujícím článkem společnosti.

V Kanadě žije hodně barevných. Jsou tady Asiaté, černoši, Indové, a spousta mixů. Vycházejí spolu celkem dobře, bez velkých třenic, celkem se respektují a chladně se míjejí, ale soudržnost a vzájemné sympatie tady mezi nimi nejsou. Prostě žijí mezi námi, jsou jich plné úřady (kanadská vláda s oblibou upřednostňuje tzv. menšiny před bílýma, takže co úředník, to ne-běloch), potkáváme je všude, mají své enklávy, své školy, své právníky, své banky... Ve skutečnosti tady běloši žijí hodně osamoceně a čím dál více tak nějak ztraceně. Musí si neustále dávat pozor na ústa, na mimiku tváře, neustále se hlídat, aby někdy nějak nenaznačili, že jim barevní občas lezou na nervy. Ale nikdy by to nepřiznali, kdybyste se jich zeptali, budou zatloukat a zapřisáhat se, že tak jim to vyhovuje, že je to obohacuje, že přesně takovou Kanadu chtějí.

Píšu o tom tak obsáhle, abych naznačil, jak by mohla Evropa brzy vypadat. Ale v Evropě to bude mnohem horší. Kanada přijímá (psal jsem o tom nedávno) jen asi 30 tisíc emigrantů ročně a velmi si vybírá, kdo dostane landed immigrant status a kdo ne. O azyl se žádá předem, mimo území Kanady. Velké procento příchozích pochází z asijských zemí charakteristických pracovitostí a nenáročností jejich obyvatel.

Evropské národy byly ještě před třiceti léty relativně homogenní. Samozřejmě už tehdy vznikaly v Německu enklávy tureckých gastarbaiterů, ve Francii se hromadili černoši z bývalých afrických kolonií, ale ještě jich nebylo tolik, aby ovlivnili směrování země.

Poslední rok situace nabrala obrat ke katastrofě. Pod taktovkou někoho neviditelného se do Evropské unie derou hordy mladých, silných dobře oblíknutých a arogantních Afričanů bez zavazadel a s těžko prokazatelnou identitou. Mohou o sobě tvrdit cokoliv, je to neověřitelné. Přicházejí v množstvích, které bere dech, ne po stovkách, ne po tisících, ale po statisících a brzy po milionech. Proud nevysýchá, naopak den po dni sílí a jeho konec je v nedohlednu. A ačkoliv zastavit ten proud by nebylo příliš těžké, evropští vůdci projevuji neuvěřitelnou nerozhodnost, laxnost, naivitu, nekompetentnost a hloupost. Jde to tak daleko, že evropské lodi sbírají „uprchlíky“ přímo v afrických vodách a bezpečně je dopravují do Evropy. (Analogie s mravenci: Jistě víte, že v mraveništi mají mravenci rozdělené funkce, existují oddíly dělníků a oddíly vojáků zvlášť krmených, s velkými kusadly, kteří střeží bezpečnost mraveniště. Jak dlouho by přežilo mraveniště, kdyby vojáci sami nosili narušitelé dovnitř, místo aby s nimi bojovali?)

Všechno to vypadá, jako by to bylo někým řízeno. Západní Evropa je africkými hordami zavalena a – co je velmi zneklidňující – zavaleno je i Maďarsko, o sousedním Německu ani nemluvě. Jsou doslova na našem prahu. Zatím k nám přicházejí „jen“ po stovkách a tisících a prý sem moc nechtějí, raději by do některé západní země. To bude trvat jen tak dlouho, dokud nezjistí, jak krásné a dajné jsou naše ženy a dívky.

Jen vzácně v historii národů existuje tak jednotný názor na určitou krizi, jako v tomto případě. Mluvím teď o zemích bývalého socialistického bloku, kde si obyvatelstvo přeci jen uchovalo poměrně zdravý pohled na věc. Dokonce i historikové, sociologové, politologové a mnozí čelní politikové mluví tentokrát podobně. Sobotku a jeho kohortu nepočítám, ten se složí v okamžiku, kdy Merkelová svraští obočí. Rovněž nepočítám naše angažované umělce, intelektuály, dále nepočítám pijavice a parazity z „neziskovek“, kteří už tuší zlatý důl, nepočítám prodejná a cizím zájmům sloužící masmédia a nepočítám silnou pátou kolonu kolem havloidů a pražské kavárny. Ale národ, národ v tom má jasno. A domnívám se, že podobná situace existuje v Polsku a dalších východních zemích.

Přesto máme nulovou možnost africké hordy zastavit. Tohle mě na tom fascinuje nejvíce. Ta bezmocnost. Můžeme (zatím ještě) omezeně demonstrovat, můžeme podepisovat petice. A to je tak asi všechno. Nikdy se neodhodláme k ostřejšímu zásahu, protože máme co ztratit. Na rozdíl od těch mladých černochů bez zavazadel, kteří mohou jen získat.

Jen málokdy dříve byl tak vidět deficit demokracie, skutečnou tvář režimu, který jsme si vyzvonili v 89.

Jsme všichni na jedné lodi. My, Evropané. Je nás tady 500 milionů podvedených, často popletených a zcela dezorientovaných – následek účinné výchovy multi-kulti od raného věku. Hrozí nám velmi drsný konec, konec světa, jak jsme ho znali. Většina si to uvědomuje. Většina ví, co bychom měli dělat. Ale nikdo nenajde odvahu.

V jistém smyslu je patrně dobře, že zanikneme. Z pohledu přírody jsme ztratili schopnost se bránit, změkli jsme, zženštili, zdegenerovali jsme. Musí tedy přijít nová krev, drzá, arogantní, bojovná, s opovrhovaným, ale morálku a mravnost vracejícím náboženstvím, bez okovů politické korektnosti, aby znovu dala směr lidskému snažení. Jak říká Johan Wolfgang Goethe: Jen pak jsi hoden svobody a žití, když rveš se o ně den co den.

Článek byl publikován 5.9.2015


© 2024-1999 Vladimír Stwora
Článek je možno dále šířit podle licence Creative Common.