Skutečným problémem je americká, nikoliv ruská agrese

Rusko nechtělo novou studenou válku. Mýtus o „revanšistickém Rusku“ je pohodlným výmyslem. Skutečným problémem je americký intervencionismus.

Běžným Rusům se obecně americká kultura líbí a obdivují ji. Konzumují americkou televizi a filmy. Puberťáci na Sibiři se řídí pouliční módou New Yorku. Dokonce i v izolovaném Jakutsku najdete lidi, kteří dokážou rapovat na Kanye West nebo Jay Z. Mnozí starší lidé umí pár taktů od Elvise nebo Sinatry.

Ve státech opak neplatí. Jen pár Američanů by dokázalo citovat něco z Puškina. Vlastně většina amerických občanů o něm pravděpodobně nikdy neslyšela. Nebo Pasternak. Či Tolstoj. Bohužel, když se zeptáte průměrného Američana na názor na Rusko, je v současnosti nejpravděpodobnější odpovědí něco, co líčí tuto zemi jako jeho nepřítele.

To je velmi, velmi smutné. Obzvláště když si Rusko nepřeje být nepřítelem USA a není hrozbou pro jakékoliv skutečně americké zájmy. Vlastně Rusko není ani hrozbou u většiny věcí, u kterých údajně hrozbou je. Jako například u pobaltských států. Nebo projektu EU.

Nicméně neúnavná protiruská propaganda v amerických korporátních médiích nás přivedla až do tohoto bodu. Americká elita je nyní více sjednocená ve svém pohrdání Ruskem, než kdy během studené války. Během tohoto období byly nesouhlasné hlasy připuštěny. Nyní jsou zcela vyloučeny.

Skutečně, kdokoliv se skutečnými vědomostmi o Rusku je dnes odsuzován jako „Putinova figurka“. Dokonce i akademické těžké váhy jako Stephen Cohen. Takže zde máme bizarní situaci, kdy většinu amerických komentátorů oficiálních médií tvoří lidé, kteří buď v zemi nikdy nežili, nebo tam nebyli již dlouhé roky. Nebo obojí. Pokud by dnes žil starý Joe McCarthy, byl by na CNN každých pět minut.

Odporní neokonzervativci

Fakt, že skuteční analytici Ruska, kteří zemi rozumí, byli nahrazeni neokonzervativními magory, kteří míchají tuto zemi se Sýrií, ISIS a Severní Koreou, je upřímně znepokojující. Rusko není nějakou vojenskou lehkou váhou; je to druhá nejsilnější globální vojenská velmoc. Nebo že by to bylo právě o tom? Rusko je větší a děsivější, než výše uvedené země, a jeho prezentování jako bezprostřední hrozby má pravděpodobně zajistit navýšení vojenských výdajů.

Je rovněž zajímavé poznamenat, že téměř všechny mediální figurky vyzývající ke konfrontaci s Ruskem jsou titíž lidé, kteří tlačili na konflikt s Irákem, Libyí a Sýrií.

Současná atmosféra je toxická. Vztahy Washingtonu a Moskvy jsou na historickém minimu. Média, v obou zemích, toto napětí posilují. Přesto abychom pochopili, kde se nacházíme, musíme nejdříve pochopit, jak jsme se sem dostali.

Americká elita nenávidí ruského prezidenta, Vladimira Putina. Za to, že se opovážil postavit se autoritě Washingtonu, byl označen za zloducha. Po smrti bin Ladena a Saddama si mnozí představovali, že tuto roli zdědí severokorejský Kim Jong-un. Nicméně na rozdíl od Al-Kajdy je Severní Korea příliš slabá a izolovaná na to, aby ohrozila USA přímo. Aby si zachovali vojenský rozpočet, který se od r. 2001 dramaticky zvýšil, potřebují existenční hrozbu. Rusko se jim hodí.

Nebylo tomu tak vždy. Poté, co údajní poskoci bin Ladena zaútočili 11. září 2001 na USA, byl Putin prvním zahraničním vůdcem, který zavolal prezidentovi Georgi W. Bushovi. Nabídl mu to, co USA potřebovaly, a bylo toho mnohem více, než co nabídly členské země NATO. Výzvědné informace, přístup do střední Asie a tranzit přes ruské území. Putin se dokonce připojil k Severní alianci, aby pomohl Americe porazit Taliban. To nebylo u ruské elity populární.

Před Putinem, v 90. letech, se Jelcinova vláda mohla přetrhnout, aby pomohla USA. Skutečně, Jelcin dokonce dal Billu Clintonovi mapu elektronických štěnic na americkém velvyslanectví v Moskvě, jako výraz přátelství. V tomto stádiu mělo NATO pro čelení „sovětské hrozbě“ jen 12 členů.

Jak Bushova vláda ruskou loajalitu odměnila? Pokračovala s rozšiřováním NATO na východ, navzdory ujišťováním daným poslední sovětské vládě, že k tomu nikdy nedojde. Nyní tvoří NATO 28 zemí – a další jsou na čekačce.

Amerika nadále podporovala každou zemi a politika, líčícího se jako potenciální oběť Ruska. Zatímco Putin se pokoušel podpořit novou éru spolupráce, Washington se nedokázal odtrhnout od myšlení studené války. Kreml je špatný, nepřátelé Kremlu dobří.

Po přelomu století měli politici bývalých států SSSR volnou cestu k bohatství. Stačí prostě být co nejvíce protiruský a hle, náhle se objeví peníze a podpora přesahující jejich nejdivočejší sny, to vše díky strýčkovi Samovi. Tento vzorec je neustále opakován. Takže máme bizarní situaci, kde američtí daňoví poplatníci platí přehršel exkomunistů, neonacistů a zkorumpovaných oligarchů v celém bývalém Sovětském svazu.

Rusko zareagovalo tím, že rozvinulo vztahy s vůdci stavícími se proti USA. S Assadem v Sýrii, Chavezem ve Venezuele a Orbanem v Maďarsku. Opět, nelineární kombinace konfliktních levičáků a jejich pravičáckých protějšků. Uprostřed všech těch geopolitických hrátek to připomíná uvolňování napětí mezi Reaganem a Gorbačovem, ke kterému nikdy nedošlo. Řečeno toto, Rusko se doposud zdrželo aktivní podpory nepřátel Ameriky. Pokud americké nepřátelství přiměje Moskvu změnit názor, očekávejte nájezdy na regály s konzervami a další Zátoku sviní.

Placená novinařina

Alias se zdá, že americká agrese se zintenzivňuje. V letošním projevu o stavu Unie prezident Obama uvedl jako nepřítele Ameriky jen jednu zemi – Rusko. Dalším zmíněným nepřítelem byl ISIL.

V dřívějším proslovu také přirovnal Rusko k viru ebola. Škodolibý Obama tvrdil, že ruská ekonomika „je napadrť“ a že tento stát byl izolován. Ani jeden z těchto výroků není pravdivý. Skutečností je, že v mnoha regionech – včetně Asie a latinské Ameriky – má Rusko více přátel, než USA.

Neustávající propaganda redukuje naděje na oteplení vztahů. Obzvláště když nejpopulárnější západní tisk prostě dnes blije vládní propagandu. Opět, stejní užiteční idioti, kteří volali po ilegální válce proti Iráku, nyní upírají své zraky na Rusko. Jako důkaz se stačí podívat na Gekaufte Journalisten (Placení novináři) od německého novináře Udo Ulfkotta. V tomto bestselleru bývalý redaktor Frankfurter Allgemeine Zeitung vysvětluje, kolik báchorek v německých médiích je prostě dodáno CIA.

Zároveň dosahuje nové úrovně protiruská rétorika v USA. Američané jsou bombardováni denní strach nahánějící propagandou o „ruské agresi“. Obzvláště se to line z Fox News a CNN, kde figurky jako generálmajor ve výslužbě Robert Scales jsou ve vysílání denně. Scales nedávno volal po tom, aby Amerika „začala zabíjet Rusy… aby zabila tolik Rusů, že dokonce ani Putinova média nebudou moct zakrýt fakt, že Rusové se vrací do vlasti v plastových pytlích.“

Kupodivu Rusko snižuje výdaje na média. Letos zpravodajská agentura TASS oznámila snížené počtu zaměstnanců o 25% a Rossijskaja gazeta, oficiální státní publikační služba (která též dozoruje Russia Beyond The Headlines a Russia Direct) propustila 10% svých zaměstnanců. Rovněž rozpočet RT je letos v dolarovém ekvivalentu o 46% nižší.

Otřesen, ne podrážděn

Mezitím je Putin pomlouván všude a přirovnávám od Hitlera ke zlosynovi Jamesi Bondovi. Ruský prezident je obviňován z nostalgie po Sovětské svazu. Ve skutečnosti je Putin ruským nacionalistou. Skutečně, jeho politickým mentorem byl Anatolij Sobčak, uznávaný a výřečný odpůrce komunismu. Putinova minulost v KGB je proti němu používána také často. Ve skutečnosti byl prezident nízko postaveným správcem, nikoliv špionem ve stylu Stirlitze (Maksim Maksimovič Isajev Stirlitz, fiktivní sovětský špion, vytvořený Julianem Semjonovem, kdy ho lze nejlépe popsat jako sovětskou odpověď na Jamese Bonda)

Samotný Putin věří, že Západ zavádí vůči Rusku politiku „zadržování“. Dokonce i „stínová CIA“, americká politicko-špionážní firma Stratfor, s tímto hodnocením silně souhlasí. Šéf této agentury, George Friedman, často uváděl, že americkou politikou je zabránit objevení se konkurenční mocnosti v Eurasii. Což prostě znamená, že Washington miluje Moskvu, když je slabá, jako v 90. letech, ale bojí se úspěšného Ruska, které by mu mohlo konkurovat.

Tudíž Kreml nyní chápe, že využití spolupráce se Západem, aby se posílil ekonomický růst, je marnou snahou. To vysvětluje nadšení Ruska hnutím BRICS. Rovněž to vedlo ke zrodu aliance s Čínou, která nemusí být v dlouhodobém zájmu Moskvy. Nicméně Putin si spočítal, že alternativa, pokorně se podvolit Washingtonu, je horší.

Jak vztahy Moskvy a Washingtonu atrofují, jsou nyní ve hře dva scénáře. Amerika může pokračovat v agresi a Putin, podle ruských norem umírněný, se bude cítit nucen oprášit sovětský scénář. To by znamenalo kampaň oko za oko a destabilizaci blízkého amerického zahraničí, tak jak to učinil Washingtonu, či se o to pokusil, na Ukrajině, v Gruzii, Arménii a Moldávii. Mnohem lepší možností by bylo, kdyby USA couvly a pokusily se o opětovné sblížení s Moskvou dříve, než se současná zatrpklost stane systémovou.