Morální bankrot Itálie a NATO

26. dubna 2011 se odehrálo setkání mezi italským premiérem Silvio Berlusconim a francouzským prezidentem Nicolasem Sarkozy, které nelze popsat jinak, než nekalé. Nejpalčivější záležitostí probíranou na tomto setkání v Římě bylo, jak se vypořádat s africkými přistěhovalci.

Sarkozy, který byl pod tlakem pravičáků a pravicových voličů, požadujících zastavit imigraci ze severní Afriky (důsledek tuniského povstání), si přál uzavřít dohodu s oportunistickým italským vůdcem. Výměnou za italský souhlas s připojením se k francouzské iniciativě za zpřísnění hraniční kontroly (Itálie je obviňována, že umožňuje přistěhovalcům překračovat její hranice do zbytku Evropy) měla Francie vyřešit velké spory týkající se série převzetí mezi francouzskými a italskými firmami. Navíc Itálie by si pak zajistila francouzskou podporu pro italského ekonoma a bankéře Mario Draghi na pozici šéfa Evropské centrální banky.

Dalším bodem francouzské agendy byla aktivní italská účast na válce v Libyi, z počátku prosazovanou Francií, Británií a Spojenými státy a později NATO.

Z počátku se Berlusconi zdráhal války zúčastnit, ačkoliv zcela jistě ne kvůli nějakým morálním důvodům: válka byla záměrně postavena na chybné interpretaci rezoluce 1973 Rady bezpečnosti OSN ze 17. března 2011. Rezoluce volala po „okamžitém příměří“, zřízení „bezletové zóny“ a použití veškerých prostředků, vyjma zahraniční okupace, k „ochraně civilistů“. Avšak válka dosáhla zcela jiných cílů, než byly ty uvedené v rezoluci. Dosáhla změny režimu, krvavého zmocnění se a zavraždění libyjského vůdce Muammara Kaddáfího, a vedla ke krveprolití, ve kterém byly zabity tisíce civilistů, kteří umírají nadále, v důsledku chaosu a občanské války, která poté Libyi zachvátila.

Změna Berlusconiho názoru nemá moc co dělat se zdravým rozumem, ale s ropou a plynem. Kráčel po tenkém ledě. Na jedné straně dovážela Itálie z Libye asi čtvrtinu importované ropy, a téměř 10% zemního plynu. Destabilizování Libye mohlo přerušit libyjské energetické dodávky, a to v době, kdy se Itálie zoufale pokoušela zotavit z hluboké ekonomické krize.

Na druhé straně, kdy měla všechny trumfy u Libye v ruce Francie (která chtěla intervenovat, protože po válce v Libyi hodlala napochodovat do Mali), mohla být celá věc pro Itálii devastující. „Francouzsko-italský spor kvůli imigraci následuje po ostrých sporech kvůli Libyi, kde Řím byl zatažen do války, které by se raději vyhnul, neboť se bál, že spojení Paříže a Benghází zmrazí jeho silné zájmy v oblasti libyjské ropy a plynu,“ uvedly v té době Financial Times.

Úspěšné setkání mezi těmito dvěma vůdci vydláždilo cestu italské intervenci, ke které došlo v počáteční fázi války proti Libyi počínaje 28. dubnem. Francie nesla svůj podíl nákladů a 1. listopadu téhož roku nastoupil Mario Draghi, po Jean-Claude Trichetovi, do funkce prezidenta Evropské centrální banky.

Obě země profitovaly, i když byla Libye zničena.

Je obtížné si představit, že Berlusconi, odporný a zkorumpovaný politik i podle chabých standardů italské politiky, jednal na základě nějakých morálních norem – pouze z osobního prospěchu a sobeckosti. Skutečně, ani jeho „přátelství“ s dlouhodobým libyjským vůdcem Kaddáfím, ani spousta požitků a obrovských zisků, které dostával z Libye, nestačila, aby dodržel své závazky a války se nezúčastnil, kdy ta evidentně neměla zachránit životy, ale udržet přístup k libyjským energetickým dodávkám.

Stejně zajímavým je fakt, že rezoluce RB OSN 1973 byla prosazována jejími navrhovateli jako opatření mající za cíl ochránit civilisty před hrozícím masakrem, který se údajně chystala provést libyjská armáda v Benghází. Bez ohledu na to, jaké byly Kaddáfího záměry, vedla válka NATO k nevýslovnému utrpení libyjských civilistů na třech různých frontách:

Zaprvé, tisíce Libyjců byly zabity a zraněny jako přímý důsledek intervence NATO; zadruhé, válka přeměnila Libyi na válčící klanová území, vyzbrojená a podporovaná regionálními a mezinárodními mocnostmi. Stovky bojůvek, které existují dnes v Libyi, připravily Libyjce o jakýkoliv pocit bezpečnosti a vystavily civilní populaci válečné realitě, jejíž konec je zdánlivě v nedohlednu. Zatřetí, tisíce Libyjců, nebo Afričanů, kteří kdysi nazývali Libyi svým domovem, utekly před válkou, za použití jakýchkoliv dostupných přepravních prostředků. Desítky tisíc z nich hledaly útočiště v Evropě a tisíce jich během cesty zemřely.

Jen málo lidí v italské vládě by bylo ochotno vzpomenout si na roli své země ve válce v Libyi, která, navzdory počátečním zdráháním, byla nakonec přijata s nadšením. Uprchlíci, kteří měli to štěstí a dostali se na italské pobřeží, jsou italskými médii neustále démonizováni a vnímání jako zátěž pro stále trpící italskou ekonomiku. Zapomínají však, že díky rozumně oceňované a levně přepravované libyjské ropě a plynu byla italská ekonomika držena nad vodou roky. Chudí uprchlíci nejsou ani tak zátěží pro italskou ekonomiku, jako zátěží pro Libyi; ve skutečnosti pro celou Afriku.

Libye byla kolonizována Itálií od r. 1911 do r. 1943 a Itálie byla odtud vyhnána, spolu se svými německými nacistickými partnery, odbojem a nakonec spojenci za druhé světové války. Teprve až v r. 1998 se Itálie omluvila za hříchy spáchané při kolonizaci země, která sebou přinesla strašlivě vysokou cenu ve formě mrtvých a destrukce. Avšak o jedenáct let později tato údajně se kající Itálie bombardovala Libyi opět, aby si zajistila příliv levné ropy a udržela africké přistěhovalce a uprchlíky daleko.

Ani krvavá válka v r. 2011 nebyla výjimkou. Čtyři roky po válce Itálie opět začala vyzývat k další válce v Libyi, kdy zcela evidentně požadované cíle první války nebyly dosaženy: přistěhovalci a uprchlíci, navzdory vysokému riziku a rostoucím obětem na životech, nadále přichází do Itálie a tok ropy a plynu byl narušen občanskou válkou mezi libyjskými spojenci NATO. Ale je zde další faktor, podle Marianne Arens: „Harašení zbraní kvůli Libyi slouží také k odvedení pozornosti od domácích sociálních a politických problémů v samotné Itálii.“

Souvislost mezi válkou a rostoucím problémem uprchlíků, přistěhovalců a azylantů je patrná. Je jak ironické, tak smutné, že mnoho tisíc válečných uprchlíků hledá útočiště ve stejné Evropě a zemích NATO, které buď přímo (jako v Libyi, Iráku a Afghánistánu), nebo nepřímo (jako v Sýrii) přispěly ke zničení a destabilizaci jejich zemí.

Dokonce i Řecko, které je u nakládání s mnoha tisíci uprchlíků přicházejících ze Sýrie, Iráku a Afghánistánu, přes Turecko, netrpělivé nebo u humanitárních zákonů nedbalé, sehrálo ve válce v Libyi (2011) menší roli a poskytlo pomoc v USA vedené válce v Iráku (2003).

Zatímco člověk může silně sympatizovat s Řeckem, které stojí na pokraji bankrotu a právě dosáhlo dohody s EU, která udrží tuto ožebračenou zemi solventní v příštích měsících, nelze souhlasit s terorizování nevinných Syřanů a Iráčanů brázdících moře, aby unikli pekelné válce doma. Řekové, kteří v minulosti trpěli strašlivými válkami, by to měli znát spíše, než kdokoliv jiný. Scény z ostrovů Lesbos a Kos jsou srdcervoucí, řečeno mírně.

Nicméně zeměmi, které by měly být se svoji morální zodpovědností za válečné uprchlíky konfrontovány nejvíce, jsou ty zeměmi, které války zahájily, to v první řadě. Zatímco Libye se nadále propadá do chaosu a Sýrie a Irák jsou ve stavu zpustošení, jak Francie, tak Británie probírají problém uprchlíků pokoušejících se dostat do těchto zemí tak, jako by uprchlíci byli hejny kobylek, a nikoliv nevinní lidé podvedení a zničení především americko-evropskými válkami proti nim. USA se mezitím geograficky stáhly z uprchlické krize a nevypadají znepokojeně kvůli chaotickým scénám se zoufalými uprchlíky, převrženými loděmi a žadonícími rodinami.

Ti, kdo vedou válku, by měli nést na svých bedrech i morální zodpovědnost za strašlivé následky, které ozbrojený konflikt způsobuje nevinným lidem. Příklad Itálie ukazuje, jak ekonomické zájmy přetrumfnou morálku, a ani jedna země NATO, včetně Turecka, není nevinná.

Nyní, kdy se uprchlická krize zhoršuje, by se slušelo, aby se s problémem vypořádalo NATO, aspoň s určitou měrou lidskosti – lze-li to tak vůbec říct – a se stejným nadšením, s jakým šlo do několika ničivých válek v posledních letech.