Ošklivá americká pravda - tábor Cropper

A máme tady příběh, za který bychom se měli stydět všichni. Týká se ostudného amerického vězeňského tábora Cropper v Iráku. Vůči vězňům tam používají fyzické násilí.

Pojem "zdroj" v novinářské praxi může v současné době budit pochybnosti, ale v tomto případě je zdrojem člověk dokonale bezúhonný. A tento příběh je také o zastřelení tří vězňů v Bagdádu, dva byli na útěku. Ale především je to příběh o člověku jménem Qais Mohamed al-Salman. Qais Mohamed al-Salman je typ muže, jakého Bremer a jeho bezmocní asistenti právě teď velmi potřebují. Nenáviděl Saddama. Uprchl z Iráku v roce 1976, vrátil se po "osvobození" s diplomatkou doslova nabitou plány na pomoc své zemi, na znovuvybudování infrastruktury a čističek vody.

Jako inženýr pracoval v Africe, Asii a Evropě. Má dánské občanství. Hovoří plynně anglicky. Dokonce má rád Ameriku. Alespoň měl do 6. června tohoto roku.

Toho dne cestoval vozem. Na ulici Abu Nawas po něm bez varování začali Američané střílet. Říká, že si nikde nevšiml, že by přejel kontrolní stanoviště. Projektily zasáhly pneumatiky vozu. Řidič a další spolujezdec stačili uprchnout. Qais al-Salman vystoupil a trpělivě čekal. Měl u sebe dánský cestovní pas, dánský řidičský průkaz a zdravotní kartu - rovněž dánskou.

Ale dejme mu slovo: "Přiblížilo se civilní vozidlo. Uvnitř seděli američtí vojáci. Pak se objevilo více vojáků ve vojenských vozidlech. Řekl jsem jim, že nechápu, co se stalo. Že jsem vědecký výzkumník. Přinutili mne, abych si lehl na vozovku. Spoutali mi ruce za zády plastikovými pouty vyztuženými ocelí. Spoutali mi také nohy a strčili mne do jednoho z vozidel."

Další část příběhu se týká naší vlastní novinářské profese. "Po deseti minutách jízdy jsme zastavili. Byl jsem vytažen z vozu. Stáli tam novináři s kamerami. Američané mne rozvázali. Novináři spustili kamery. Vojáci mne před objektivy kamer přinutili lehnout si na cestu. Znovu mi spoutali ruce i nohy a strčili mě zpět do auta."

Příběh Qaise al-Salmana by nebyl tak důležitý, nebýt toho, že bezpráví vůči obyčejným Iráčanům a týrání v amerických vězeňských táborech se stalo v těchto dnech normou.

Organizace Amnesty International se včera objevila v Bagdádě. Mimo vyšetřování Saddamových monstrózních zločinů se rovněž pokoušela navštívit velký vězeňský tábor provozovaný Američany na bagdádském mezinárodním letišti. Američané tam internují asi 2000 vězňů. Drží je v rozpálených stanech s nedýchatelným vzduchem. Tábor se jmenuje Cropper.

Už dvakrát se pokusili vězni odtamtud uprchnout. Ani nemusíme říkat, že oba pokusy byly neúspěšné. "Zastřeleni na útěku," napsali vojáci v hlášení. Amnesty International se snažila o návštěvu tábora marně. A v tomto táboře skončil 6.června také Qais Al-Salman.

Umístili ho do velkého stanu B. Spolu s ním tam bylo drženo 130 vězňů všech společenských tříd. "Byli tam lidé velmi kulturní - doktoři, lidé z univerzit, ale byla tam také spodina společnosti: nejšpinavější lidé: zloději, kriminálnici a jim podobní. Takové jsem nikdy předtím neviděl. Chovali se jako zvěř," říká Qais Al-Salman.

"Následující ráno mne přivedli před amerického vyšetřovatele. Ukázal jsem mu dopis, ze kterého vyplývalo, že spolupracuji na projektech americké pomoci. Připíchl mi na košili štítek s nápisem podezřelý vrah."

V táboře pravděpodobně nějací vrahové byli. Dobří, špatní a nejhorší byli drženi pohromadě: členové strany Baath, možná její vyšetřovatelé i mučitelé, drancující lůza a skoro každý, kdo se nějak připletl Američanům do cesty. V průběhu vyšetřování bili jen "vybrané" vězně. Znovu připomínám, že zdrojem těchto informací je bezúhonný člověk ze Západu.

Bachaři neumožnili Al-Salmanovi se ani umýt. Když se ani po druhém výslechu před americkým vyšetřovatelem nic nezměnilo, začal Al-Salman hladovku.

"Po 33 dnech v táboře mě nějací vojáci naložili do auta a odvezli do Bagdádu. Na ulici Rashid mi vrátili dánský cestovní pas a všechny dokumenty a nechali mne jít. Než odjeli, řekli sorry. "

Qais al-Salman se vrátil domů ke své vyděšené matce, která už dávno věřila, že je její syn mrtev. Žádný Američan ji nekontaktoval, aby ji informoval o osudu jejího syna, a to ani tehdy, kdyř ona sama zoufale žádala americké orgány o pomoc. Nikdo z Američanů se rovněž nenamáhal informovat dánskou vládu, že drží ve vězení jednoho jejich občana. Přesně jako za Saddama: Člověk se prostě jednoho dne "ztratí" přímo z ulice Bagdádu.

Článek The ugly truth of America's Camp Cropper, a story to shame us all byl uveřejněn 22.7. v Independent.