Opět předmětem vlídného zájmu tajné policie

Včera, 11 hodin dopoledne. Na chodbě slyším nějaký rámus. Pak bouchání na dveře. Otevřu. Stojí tam kluk tak kolem třicítky v džínách a vytahaném tričku. „Vy jste pan Stwora?“ „Ano.“ „Kriminální služba,“ ukázal mi odznak. „Máte chvilku?“ Z chodby slyším zavírání dveří od sousedů. „Musel jsem zvonit na ně,“ říká s omluvným úsměvem, „protože vy jste neotevíral.“ „Jistě, občas mi nezvoní zvonek a také špatně slyším.“ „Jo, to mi řekli, že špatně slyšíte.“

„Co pro vás mohu udělat?“ ptám se a zase mám ten divný pocit v žaludku. Co pro něj asi tak mohu udělat, aby mi dali pokoj? Nechat se zavřít? Skočit z mostu?

„Víte, já jsem vlastně přišel jen vyřídit vzkaz. Kdybyste mohl přijít k nám, kapitán Kvíz by si s vámi rád pohovořil.“

„Kvůli čemu? Z čeho mě podezříváte? Má jít o podání vysvětlení? Pokud ano, proč mi nepošlete oficiální vzkaz, adresu máte.“

„No, my jsme také chtěli vědět, jestli tu bydlíte.“

„Ale to víte přece, že tu bydlím.“

Nechtěl jsem se vybavovat na chodbě, sousedi měli jistě uši našponované. Kriminálka k nám nechodí každý den. „Tak pojďte dál.“

Vešel, rozhlídl se. V ruce měl několik volných papírů, jak je probíral, na jednom z nich jsem zahlédl svou fotografii zvětšenou na formát A4. Myslím, že to byla fotka z pasu.

„My vás nepodezříváme z ničeho, jen bychom chtěli vědět, jestli máte účet u Fio banky a jestli ho někde veřejně publikujete.“ Co je tohle za nesmysl? Kvůli tomu sem jel?

„Účet u Fio banky? To mám. Proč vás to zajímá?“

Začal jakési zmateční vysvětlení. Prý vyšetřujou nějakou trestnou činnost ohledně zneužívání evropských dotací, nedávalo to hlavu ani patu. „Nejlépe bude, když zavoláte kapitánu Kvízovi, on vám to vysvětlí. Já jenom doručuji vzkaz. Tady je číslo.“

Ježkový oči. Opravdu nemá kriminálka co na práci, že mi sem posílá poskoka s doručením takového vzkazu?

„Tak počkejte, já mu zavolám. Beru mobil a volám. „Kapitán Kvíz tady není, říká mi kdosi. Jo moment, zrovna přišel, předám.“

Představuji se a sděluji, že tady mám od něj člověka.

„Ano, ano,“ slyším přátelské hlaholení, samá vřelost a radost v hlase, „byl byste tak laskav, pane Stwora, a přišel za mnou do kanceláře? Kdy by se vám to hodilo? My se přizpůsobíme.“

„A o co jde?“

„Já vám to všechno vysvětlím, až přijdete. Tak co třeba příští týden, mohl byste?“

„Jde o podání vysvětlení?“

„Ne, ne, jen se potřebujeme něco zeptat ohledně vašeho účtu u Fio banky“.

„Jsem z něčeho podezřelý?“

„Nejste.“

„Tak o co jde?“

Zase zmateční vysvětlení. Jen tolik jsem pochopil, že potřebuje se mnou mluvit.

Uf. Dá se takové přátelské pozvání odmítnout? Domluvil jsem se na úterý.

„Proč mi to pozvání nepošlete poštou nebo na email nebo nezavoláte?“ ptám se poskoka.

„My jsme neznali vaše číslo. A mohu si ho napsat, když už jsem tu?“

Došlo mi, že už ho stejně mají, když jsem před chvíli volal kapitánu Kvízovi. Nadiktoval jsem mu ho.

„A kdybyste mi, prosím, ještě ukázal váš občanský průkaz.“

„Vždyť vidíte, že jsem to já, máte moji fotku v papírech.“

„Ale to je jen taková formalita, pane Stwora,“ hlaholil ten bodrý muž.

Ukázal jsem mu průkaz. Prohlédl si ho pečlivě z obou stran. Vrátil mi ho.

„Tak děkuji a na shledanou.“

Odešel.

A já nevím. Nevím, jestli je to začátek nějaké nové kauzy, nebo jen takové přátelské připomenutí se. A pokus o vykolejení. O znervóznění. Nejistota. Něco na tebe možná máme. Možná ne. Důležité je, že nevíš. Ten strach. Ten potřebujeme, abys cítil. Protože nám lezeš na nervy už dlouho. A my nezapomínáme. A neodpouštíme. Tohle není právní stát a ty to moc dobře víš. Tak si tu medicínu pěkně užij, chlapečku. My máme moc. Když budeme chtít, utopíme tě na lžičce vody. Nebo tě necháme být. Záleží jen na nás. Podstatné je tohle: víme o tobě.

Pokračování tohoto příběhu po schůzce s kapitánem Kvízem.