Globalizace podle Číny

Tento překlad je pokračováním série překladů článků politologů a ekonomů o roli Číny v současném světě (na webu Livejournal). Text vysvětluje, že namísto neoliberální a transnacionální globalizace Čína předkládá svoji verzi. Autor ji nazývá „keynesiánstvím bez hranic.“ Jedná se o fragment rozhovoru se španělským politologem Andrésem Piquerasem, který se uskutečnil v souvislosti s vydáním jeho knihy „Reformní varianty: Mezi despocií a revolucí. Vysvětlení kapitalismu na základě třídního boje.“ V čem tkví podstata tohoto originálního úhlu pohledu?

Andrés Piqueras, profesor sociologie Univerzity Jaime I. ve městě Castellón, je autorem nebo vedoucím autorského kolektivu mnoha studií věnovaných otázkám migrace, globalizace, identity a roli kolektivních subjektů v politické a sociální sféře. Z jeho nedávných knih je třeba upozornit na Kapitál, migrace a identity (2007) a kolektivní práci institutu Observatorio Internacional de la Crisis (OIC, „Mezinárodní krizová observatoř“), jejíž je členem, „Zhroucení globalizace“ (2011).

Originální název celého rozhovoru zní „Čína začala svou vlastní globalizaci a pokouší se o svého druhu ´keynesiánství bez hranic´.“ (China ha comenzado su propia globalización e intenta una especie de “keynesianismo sin fronteras“).

Pozn. překl.: Nejsem ekonom, ale pokud jsem tomu dobře porozuměl, keynesiánství je ekonomický směr prosazující státní zásahy do ekonomiky, neboť neregulovaný trh nefunguje efektivně (optimálně), což je spojené s různými tržními selháními, která stát má odpovídajícím způsobem korigovat. Čínské „keynesiánství bez hranic“ je tedy pak čínským státem a jeho zdroji realizovaná nadnárodní ekonomická globalizace, která tak konkuruje dosavadní globalizaci realizované různými nadnárodními a nestátními bankami a dalšími převážně finančními institucemi.

Pobýval jste v Číně. Jaká pozice jí náleží ve světě?

Tváří tvář zhoršující se situaci tří „motorů“ kapitalistické globalizace (USA, Evropská unie, Japonsko) Čína zahájila svou vlastní globalizaci. V současné době je nesporným hegemonem v uskupení BRICS, skupině zemí, kterou „centrální“ mocnosti označují jako „rozvíjející se.“ Je mezi těmito zeměmi jediná, která má vlastní globální geostrategii. V tomto ohledu došlo v září 2012 k zásadnímu posunu v globální geostrategii. Čína a Rusko se dohodli na vzájemných obchodech ve svých měnách a na spolupráci při využívání a sdílení zásob a energetických zdrojů strategického významu.

A tak od září 2001 do září 2012 USA, jejich globální geostrategie a dominantní postavení ve světě, prošly dvěma mohutnými otřesy, nehledě na mediální ticho, které doprovází druhou z těchto událostí planetárního významu.

Kromě toho Si Ťin-pching (čínský prezident) právě oficiálně představil nový projekt „Hedvábné stezky“ 16 hlavám států a vlád a více než 100 ministrům 65 zemí přes které bude procházet po souši nebo po moři tato nová obchodní trasa. Z druhé strany, k Asijské investiční bance (AIIB), založené Čínou, se jakožto její členové přidalo 52 zemí včetně 9 ekonomických nejvýznamnějších států Evropy. Způsob, jakým evropské země vstoupily do AIIB, potvrzuje možnost vychýlení rovnováhy transatlantických vztahů směrem k Eurasii.

Tváří tvář tomu všemu zůstávají USA dvě varianty jednání: a) přidat se k novému vícepolárnímu světu, b) vést válku (různými způsoby) s pravděpodobnými mocnostmi 21. století. V daném okamžiku se přiklánějí k zahájení nové studené války s Ruskem. Ale pokud ztratí svůj skutečný omezený kapitál ve válkách toho či onoho typu, bude to znamenat ještě větší míru obětování životní úrovně vlastního obyvatelstva. Což tuto zemi brzy přivede do trvale nouzové situace a k vojenskému obsazování měst, což už nyní můžeme pozorovat.

A kam směřuje Evropská unie?

Bude-li, energeticky nesoběstačná, s ekonomikou směřující k recesi, ne-li v recesi, následovat poslušně USA anebo se nechá od nich sevřít v „medvědím objetí“ prostřednictvím Transatlantické smlouvy o obchodu a investicích, rovná se to pro ni sebevraždě. Pokračování v sankcích proti Rusku podle pokynů USA je bláznovství, které Evropu ještě více táhne ke dnu. Na straně druhé – šílený německý projekt, který stále ještě sází na klasický hospodářský expanzionismus patřící do éry státního kapitalismu (kdy se akumulace realizuje v „národním“ měřítku) doslova drtí ekonomiky všech zemí, které nejsou přímou součástí teritoriálního území SRN, jako jsou Nizozemí, Dánsko a také Rakousko, které se stávají jakýmisi jeho provinciemi. Ekonomiky evropské periferie byly donuceny půjčovat si zejména u německých bank a nyní po nich chtějí demontovat celý sociální stát (to, co se nazývalo „státem blahobytu“), aby mohly nadále platit těmto bankám peníze. V souvislosti s tím přibývají rozhořčené reakce a protesty. Chudnoucí střední vrstvy jsou stále více vylekány a nuceny šetřit a hledají východisko, které spočívá ve snaze bránit sociální stát pro sebe.

Vládnoucí třídy v Evropě již dlouho vytvářejí různé modely „obrodné výchozí cesty“ z krize své legitimity a schopnosti vládnout. Část se upíná k pravicovému nebo ultrapravicovému populismu, jiná část se uchyluje, nebo to předstírá, k středovým formám populismu. Tato druhá část oslovuje zejména střední třídu (s využíváním obecné ideologie střední třídy, která prostupuje společnost v zemích rozvinutého kapitalismu), aby bylo možné získat střední třídu na svou stranu. Tato hledání východisek, spojená s nejreakčnějšími druhy populismu, mimo jiné vyžadují vůdce, kterým by bylo možné věřit anebo svěřit „misi obrození.“ Na straně druhé, toto svého druhu „delegování moci“ je hluboce zakořeněné v „kapitalistické demokracii,“ která nutí drtivou většinu zůstat stranou veřejných záležitostí.

Na druhé straně, prosazování a vzestup krajní pravice se může stát hrozbou pro obyvatelstvo při možných protestních aktivitách; může to být také předzvěst nového typu kapitalismu, který se nám nyní začíná rýsovat. Nová forma, kterou na sebe vezme, to bude ještě despotičtější kapitalismus.

Přikloní-li se USA k této variantě, nebo jiné, bude v mnohém záviset na boji našich národů, ale také na vnitrokapitalistickém boji mezi nejvýznamnějšími globalistickými skupinami majícími zájem o globální vládnutí v souladu s novými režimy fungování a mezi kapitálovými skupinami spojenými s tradičními imperiálně-národními formami působení. V Evropě je tím místem, kde tyto tendence spolu svádějí velkou bitvu, Německo.

Jaké jsou perspektivy v nejbližší době? Hrozí ještě jeden finanční kolaps? Hrozí světová válka?

Tady musím na obě otázky odpovědět stejným způsobem. Bohužel, v obou případech taková hrozba je. Pokud jde o druhou otázku, už jsem ji zodpověděl, když jsem odpovídal na dvě předchozí otázky. Pokud jde o první otázku, uvažujme o tom, že celá síť  úvěrových a dluhových záležitostí a současného nárůstu fiktivních financí přichází o své základy ze dvou důvodů:

1) Systém i nadále bude v hojné míře nabírat energii, aby udržel růst do budoucna.

Dávejte pozor: fungování ekonomiky závisí především na rozsáhlém zadlužování institucí, firem a rodin. Z druhé strany, ten samý proces růstu zadluženosti vede k tomu, že celosvětový rozsah úrokových plateb roste každý rok exponenciálně. V kontrastu s tím závazky splácení úroků z těchto dluhů odvádějí stále více zdrojů z produktivní ekonomiky, což nutí podporovat růst dalšími novými nástroji. A konečně, celá pyramida nahromaděných dluhů, celá spekulativní spirála současného světa, je zase založena na tom, že v budoucnosti bude pokračovat růst dostatečný na to, aby dluhy i s úroky byly zaplaceny. Ale jak velký růst bychom potřebovali, aby dokázal uhradit neskutečně vysoké zadlužení našich finančních, bankovních a investičních systémů? Kolik energie bude potřeba, aby bylo dluh uhrazen a udržel se krok s „fiktivním kapitálem,“ který kolem něj narostl a přesahuje téměř 15 krát světové HDP?

2) Ekonomiky „rozvíjejících se“ zemí budou pokračovat v růstu a udržovat reálnou ekonomiku, což umožní finančně spekulativní ekonomice i nadále hledět do budoucnosti.

Jenže „rozvíjející se“ ekonomiky se potýkají s vážnými problémy ve svých finančních systémech, s deficity platební a obchodní bilance, poklesem devizových rezerv, poklesem pokrytí svého importu a krátkodobých úvěrů v kombinaci se stále ještě velkou závislostí na externím financování, nezbytností značné podpory svých velkých společností a také strukturálními vadami svých domácích trhů při obrovské sociální nerovnosti a z toho plynoucí neschopnosti při vytváření celkové efektivní poptávky.

Částečnou výjimkou ve všech těchto směrech je Čína, ale možnost, že upadne do vlastního bludného kruhu nadměrné akumulace, narůstá alarmujícím způsobem. Proto Čína začala se svou vlastní globalizací a pokouší se vytvořit jakýsi druh „keynesiánství bez hranic.“ Je to souboj s časem tváří tvář vyčerpávání zdrojů.

Pokud by jste se chtěl bavit o výzvách, se kterými se potýká Čína (a v širším slova smyslu – globální kapitalismus z hlediska své budoucnosti), vyprávění by dalo ještě na další knihu. Ale, aspoň si to myslím, tyto úvahy mohou víceméně objasnit, že v probíhajícím období zažíváme velkou nejistotu. Je to velká křižovatka cest lidské evoluce.

Děkuji, velice děkuji. Nebudu Vás déle zdržovat.