O užitečnosti kouření

Vědecký folklor¹

Myslím, že to bylo v roce 1994, při jednom kole zasedání Černomyrdin–Gore jsem se setkal na jedné recepci s bývalým státním tajemníkem USA Cyrusem Vancem. Na konci debaty mne pozval do USA a byl zaskočen, když jsem odmítl, že tam nepojedu, s tím, že se tam porušují lidská práva (kuřáků).

Toto není vědecký text, i když se zde hovoří o vědě. Jsou to úvahy kuřáka navyklého přemýšlení. V mé rodině jsou vztahy k tabáku složité. Můj otec byl až do války hlavním technologem DGTF², tehd největší továrny na tabák v Evropě. O tabákovém průmyslu věděl všechno, co bylo tehdy možno znát. Kouřil jen na frontě a krátce po válce zase skončil. V rodině mě matky nekouřil téměř nikdo z jejího pokolení – byli to Starověri (Raskolnici).

Já jsem také kouřil až v dospělosti: voják, tím spíše námořník, nekouřit nemůže. Po odchodu do zálohy jsem bez potíží kouřit přestal, klidně jsem si nekouřil dobrých 10 let, kdy jsem pochytal důstojný balík chronických nemoci. Znovu jsem začal kouřit pod tíhou narůstajícího pracovního zatížení – a všechny nemoci jakoby se rozplynuly. Nikdy jsem nekouřil cigarety, vždy jen dýmku nebo doutníky. Jeden politik mi věnoval popelník goliášských rozměrů se slovy: „Kdysi jsem si myslel, že největší kuřák jsem já.“ V mé vědecké biografii byla epizoda bezprostředně se vztahující ke kouření, a tou začnu.

Medicína jako buržoazní pavěda

Na vrcholu studené války dostal můj institut důležitý výzkumný úkol: popsat a změřit, jak se v přirozeném prostředí šíří radionuklidy a jiné radioaktivní látky a jaký mají vliv na biotická společenství - populace rostlin, zvířat a nakonec lidí. Ačkoli od těch dob uplynula velká řada let, mnohé z toho je stále ještě utajeno. Protože se nemohu pouštět do podrobností, řeknu jen, že jsme úkol úspěšně vyřešili, konkrétně: byl vytvořen komplex matematických modelů umožňujících v reálném čase vyhodnotit a prognostikovat nejen šíření kontaminantů, ale i jejich dlouhodobých vlivů na přírodní i umělé ekosystémy včetně zemědělství a obyvatelstva. Něco z toho mělo být využito „pro mírové účely“ v rámci celostátního Automatizovaného systému kontroly životního prostředí obohacovaného lidstvem o množství škodlivin i bez války. Plánovalo se, že bude vytvořen kolem roku 2000.

Pro náš příběh je důležitý jen „laboratorní“ moment. Od Hirošimy vědecký svět aktivně studuje vliv radiace na lidský organismus – a na jiné organismy také. A my jsme se tím vůbec nemuseli zabývat. Bylo zapotřebí shromáždit a systemizovat výsledky všech³ výzkumů realizovaných ve světě tak, aby bylo možno skutečně popsat mechanismy tohoto vlivu a vyhodnotit rozsah jeho následků „v míře, váze a číslech“. Tyto mechanismy jsou řetízky vazeb příčin a následků, které zákonitě vedou od radioaktivního deště, který přináší, hypoteticky řečeno⁴, 137 Cs, k předčasnému objevu tobolek bavlníku a dále k výskytu alergií u 1,2 % lidí, kteří nosí košile z této bavlny.

Stálí diváci Ren TV už samozřejmě slyšeli, že „existuje nemoc z ozáření, neexistuje-Ii, pak o ní věda ještě neví“. A to je obecně pravda: přestože tuto nemoc všichni uznávají, vzniká-Ii však následkem ozáření – to nikdo přesně neví. Ale jak se váže k... Nejen fyzikové a matematici, ale všichni, kdo se vážně zabývají experimentálními vědami, dobře vědí, že statistická korelace mezi nějakými faktory poukazuje jen na to, že jsou mezi nimi jakési vazby. Ale v žádné míře neukazuje na kauzální vazbu příčina–následek. Nejjednodušší příklad – okurky. Ale jsou i složitější: tak např. Čukčové (sibiřský národ) propadají pití vodky a Jakuti ne. Znamená to, že to spočívá v etnické přináležitosti? Dlouho se to říkalo. Dokud se neobjevil gen kontrolující toleranci k alkoholu, který se u jedněch populací vyskytuje častěji a u jiných řidčeji. To znamená, že existuje třetí faktor nebo dokonce ne jen jeden, ale celá skupina mezi sebou složitě provázaných faktorů, na nichž závisí výsledek. Pokud se nevyskytne úkol je najít, provedením odpovídajících, obvykle pracných, experimentů zůstávají neviditelné. A protože takové úkoly obvykle nikdo nezadává, objevují se vazby nejčastěji náhodou nebo se neobjeví vůbec.

Většina výzkumů, s nimiž jsme měli co do činění, se omezovala na stanovení korelace. A menšina „gramotných vědců“, po odhalení korelace, dělala doplňkové experimenty, aby přímo dokázala kauzální vazbu. A nejhorší byla záležitost s vlivem radioaktivity na člověka: tady převládala statistika klinická, ne experimentální, protože pokusy na lidech jsou tak nějak nepřijatelné. Proto záležitost korelace nepostupovala.

Měli jsme rozpracovat metody potvrzení kauzálních vazeb přímo na statistických podkladech. Teorie toho výzkumu je teď obecně známa – postupem času jsme publikovali základní výsledky – a existuje i mnoho prací jiných autorů.

Teorie však zůstává teorií a pro praktické aplikace bylo zapotřebí prokázat účinnost metody na nějakém nezávislém příkladu. Musel být hlavními parametry podobný na hlavní výzkumný úkol: podle údajů klinické statistiky bylo zapotřebí zjistit, je-Ii nějaký faktor příčinou nějakých nemocí. Kromě toho musel působit na organismus společně s jinými faktory, spektrum jeho účinků muselo být široké (ovlivňovat různé orgány a systémy organismu) a výsledky toho působení musely být dostatečně nejednoznačné. Kromě toho musel být, na rozdíl od jiného výzkumného úkolu, dostatečně rozšířený, aby bylo možné shromáždit dostatek statistických dat. A tak se faktorem, který vyhovoval všem těmto kritériím, ukázalo být právě kouření.

Dostali jsme prakticky všechny do té doby provedené⁵ klinické statistiky od konce 20. století. Když jsme to zpracovali našimi metodami, zjistili jsme celou řadu zajímavých faktů.

Za prvé zjistilo se, že pro údaje získané do počátku 60. let se kauzální vazba mezi kouřením a jakýmkoli onemocněním vůbec nevyskytuje při výskytu korelace s nemocemi srdce a oběhové soustavy.

Za druhé data některých pozdějších výzkumů začínají ukazovat takovou spojitost s onkologickým onemocněním, zatímco jiná tuto vazbu nepotvrzují, a současně pozdní výzkumy odhalují kauzální spojitost kouření s infarktem myokardu.

A za třetí podle těchto dat, ve kterých je fixován způsob kouření, se kauzální vazba s onemocněním zjistila jen u těch, kdo kouřil cigarety a papirosy (cigarety bez filtru s papírovým náustkem).

To znamená, že:

• spojení onemocnění s kouřením je podmíněno především „nepřítomnými“ faktory, nezohledněnými v primární statistice;
• škodlivé následky kouření jsou vyvolávány spíše jinými látkami obsaženými v cigaretách a papirosách než samotným tabákem;
• vazba onkologických onemocnění na kouření se projevuje až při okolnostech, které se vyskytly až na rozhraní 50–60. let 20. století.

Tyto vývody jsou čistě metodické, ale hlubší studium předmětu tehdy nezapadalo do našeho výzkumného úkolu. Teď však ve světle následných událostí je zapotřebí se vrátit k analýze následků kouření včetně srovnání s pozdějšími výzkumy.

Zamysleme se, co to byla za doba, 50.–60. léta? Zejména od počátku 60. let se pozoruje absolutní nárůst⁶ počtu onkologických onemocnění. Jestliže mají pravdu ti, kdo bezrekurzivně prohlašují, že je tento nárůst bezprostředně spojen s kouřením, pak musel jeho nárůst probíhat hlavně na úkor rakoviny plic – jediného druhu rakoviny s jistotou spojeného s kouřením. A také, že hlavně od určitého momentu lidé začali kouřit stále více a více.

Hned podotknu, že spolehlivá statistika kouření neexistuje: jediný srovnatelně spolehlivý druh takové statistiky je ta, kterou shromažďují pojištovny, ty ale začaly shromažďovat poznatky o kouření při vyplňování zdravotních pojistek až od počátku 80. let. Ale i tato data jsou nedostatečně reprezentativní: v USA je podchyceno méně, než 60 % populace, v Japonsku asi 30 %, a to jsou nejvyšší ukazatele. A tvrzení, že v 60. létech proběhla „módní vlna kouření“, které jsou založeny na hollywoodských filmech té doby, jsou prostě k smíchu, protože dostatečně široce je kouření zachyceno ve filmech z 20. let, a také v literatuře 19. a 20. století. Takže pro tvrzení, že v polovině 20. století začal počet kuřáků narůstat rychleji, než činil přírůstek populace, nejsou žádné důkazy. Naopak, když se budeme opírat o dynamiku prodeje ve výrobě tabáku⁷, můžeme s dostatečnou věrohodností tvrdit, že v evropských zemích zůstával podíl kuřáků k počtu populace od počátku 19. století přibližně stejný.

A hle, nárůst onkologických onemocnění v uvedené době předbíhal přírůstek populace. Avšak onemocnění rakovinou plic synchronně narůstala s nimi a trvale dosahovala 10–12 % ze všech onkologických onemocnění. To znamená, že nárůst náchylnosti k onemocnění je zřejmě způsobily jiné příčiny, které stejně postihovaly kuřáky i nekuřáky. Tyto příčiny včetně zamoření životního prostředí se samozřejmě posuzují ve vědě⁸, ale veřejnému mínění se kouření prezentuje jakoby hlavní příčina neštěstí. Přestože, jak vidíme, statistika náchylnosti k onemocnění pro to neposkytuje žádné podklady.

Protivníci kouření museli vymyslet speciální termín „pasivního kouření“, které, jak oni tvrdí, je skoro nebezpečnější než aktivní. Abychom pochopili neopodstatněnost těchto tvrzení, stačí připomenout: všechny „škodlivé látky“ zjišťované v tabákovém dýmu (viz níže), v něm jsou obsaženy v podobě kapiček, aerosolu, které přetrvávají jen při dostatečné teplotě, tzn. když se dým dostane do organismu přímo ze zóny spalování tabáku. Při pokojové teplotě kondenzuje a jako větší kapky, které se už neudrží ve vzduchu, dopadá na nejbližší povrch – prokletí všech zakouřených putyk, kde jsou proto nuceni často prát ubrusy a záclony. A mnohé z těchto látek jsou ještě nestabilní, to znamená, že se při pokojové teplotě okamžitě rozpadají a nedocházejí až do dýchacích orgánů těch, kdo sedí s kuřákem za jedním stolem. Proto se uvedla do pohybu „těžká artilerie“ – soudobá lékařská věda. Tady je vhodné říci několik slovo tom, jak je koncipována. Na počátku, na základě klinických pozorování, biochemických a histologických výzkumů prováděných jak v průběhu nemoci, tak i posmrtně, se formuluje nějaká hypotéza, vztahující se k fyziologii a biochemii vzniku a rozvoje nádoru. Ta se pak prověřuje experimentálně, na laboratorních zvířatech, je-Ii u nich možno vyvolávat podobný druh nádoru. Potíž spočívá v tom, že většinu lidských nádorů nelze na laboratorních zvířatech vyvolat! Včetně rakoviny plic.

Výzkumníci proto postupují oklikou, například pěstují tkáně lidských nádorů in vitro, což málo osvětluje povahu nemoci, protože probíhá mimo metabolismus lidského organismu a za hranicemi v něm působících samoregulačních mechanismů. Nebo studují jednotlivě⁹ různé fyziologické mechanismy a biochemické procesy, podle jejich mínění participující na vzniku a rozvoji nádoru. Jestliže se mozaika výsledků dosažených takovým způsobem se skládá do něčeho smysluplného, vracejí se na kliniku s novými metodami výzkumu a terapie dosaženými na základě těchto znalostí, a prověřují, zda fungují.

Věda ovšem umí mnoho nesmyslů a mozaiku je možno složit různými způsoby. Způsob skládání záleží jak na zjevných presumpcích (které v souhrnu tvoří tak zvané paradigma té, či oné vědní disciplíny), tak i na přesvědčeních konkrétních vědců, z velké části implicitních. Medicicína nemá vlastní paradigma¹⁰, jelikož přísně řečeno není vědou, ale uměním – uměním léčit. Ale paradigmatická schémata jsou u pomocných věd, obsluhujících medicínu: anatomie, fyziognomie, biochemie, atd. Tyto vědy se velmi liší, a proto ti, kdo se věnují lékařskému výzkumu, mají mnoho stupňů svobody při skládání z výsledků získaných metodami těchto věd; své „aplikační znalosti“. A zde vchází do prvního plánu přesvědčení.

Hlavní přesvědčení jakéhokoli vědce spočívá v tom, že dělá něco extrémně důležitého. U skutečného vědce se to rozumí samo sebou¹¹. Na obráceném pólu jsou PhD jednoduše, „šroubky velké vědy“: pro ně je důležité to, nač se dávají zakázky, práce, granty. A v mezeře jsou ti, pro které je nezbytné vnější společenské přiznání důležitosti: oni zachraňují Lidi, chrání Přírodu nebo Vlast. Takže většina lidí zabývajících se vědou se snaží dosáhnout od nich očekávaných výsledků: našeptávaných trendy vědeckých publikací, potřebami pacientů, potenciálními zákazníky, čili v konečném součtu, trhem¹².

Medicína, a tím víc farmacie, je kolosální trh, který řídí nejen neviditelná ruka, ale i dokonce velmi slyšitelný hlas spotřebitelských očekávání, uměle režírovaný velkými hráči tohoto trhu. A vědci – jsou přece také jen lidé, tj. spotřebitelé, a pro ně hlas trhu je beztoho hlasem Božím. Proto z cihel experimentálních výsledků budují domky objednané hlasem trhu znějícím v jejich podvědomí.

Nezpochybňuji vědeckou usilovnost těch, kdo dokazují škodlivost kouření, ale chceš-Ii to dokázat, ne vše se hodí pro všechno, jak praví staré ruské přísloví: „Ne každé lýko se hodí na sandály.“

Hle, jasný příklad: radon. Mezi prokázanými karcinogeny vstupujícími do organismu při kouření se povinně uvádí jeho v přírodě nejrozšířenější izotop 222 Rn. Pro ty, kteří už zapomněli, co se učili ve škole, radon je inertní plyn, to znamená, že se nepodílí na chemických reakcích, tj. ani v metabolismu kulturních rostlin, a v tabáku není obsažen. A i kdyby tam byl, pak by se kompletně rozpadl už za průmyslového cyklu, protože jeho poločas rozpadu činí 3,8 dne. Radon uvolňují do ovzduší jednotlivé horniny, obsahující v zanedbatelném množství uran, thorium, rádium, atd. Proto veškerý kuřáky vdechovaný radon je ten z okolního vzduchu: kdybyste dýchali trubičkou o průměru cigarety, vdechli byste jej stejně tolik. Nekuřáci dýchající ústy ho vdechují ještě více. Možná je třeba začít hovořit o škodlivosti dýchání, co říkáte? Mimochodem, radon je považován za druhou nejdůležitější příčinu rakoviny plic, to znamená, že u nekuřáků se připisuje radonu. Že by byl příčinou jen on?

Teď o jiných toxických látkách: mezi kancerogeny patří také nitrozamin a benzopyren¹³, a „jednoduše toxické“ jsou metanol, benzol, formaldehyd, kyselina kyanovodíková a nitridy. Abychom se s nimi vyrovnali, je třeba připomenout způsoby kouření.

Když jsme dosáhli našich výsledků, hned jsem se ptal svého otce¹⁴: co se v 50.–60. létech ve výrobě cigaret změnilo? Odpověděl bleskově: napřed se papírek napouštěl sanytrem, pak se objevil filtr. Každý, kdo si balí cigarety, ví, že tabák hoří rychleji než papírek, z nějž zůstávají protivné zuhelnatělé zbytky. Hlavně proto se začal vyrábět speciální velmi tenký cigaretový papír. Ten se používal, když se cigarety plnily ručně. Když se objevily plnicí stroje¹⁵, začal se tovární papír dělat hrubší, aby se netrhal. Tehdy začali papír smáčet sanytrem uvolňujícím při hoření kyslík, proto papír hoří rychleji. Papír se impregnoval jen u dražších cigaret¹⁶.

Za války si americký tabákový průmysl „máknul“ za všechny, přičemž se parníky vozily miliony cigaret, které pak musely dojít až do zákopů a skladovat se tam. Proto se papír dělal ještě hrubší a sanytr pro zjednodušení technologie začali používat i u levných cigaret, přimíchával se už k samotnému papíru. Přitom papír shoří a popel se spéká, na cigaretách se objevuje charakteristický sloupek popele. Cigarety samotné jsou chuťově „silnější“. Pro vnitřní trh USA dělali cigarety nějakou dobu postaru, ale na počátku 60. let s tím skoncovala všemocná ruka trhu a pro snižení „síly“ vymysleli acetylcelulózový filtr ¹⁷. Prospěch a výroba celulózy za války mnohokrát vzrostly (dělaji z ní bezdýmný prach, toho se také třeba chránit).

„Cigaretová intervence“ byla důležitým prvkem Marshalova plánu a dotovala se ze státního rozpočtu. V důsledku to na počátku 60. let už celá Evropa a po ní celý svět kouřil cigarety „amerického typu“¹⁸. S tím se pojil námi zjištěný účinek „náhlého výskytu“ onemocnění, spojených s kouřením cigaret.

Metanol, benzol, formaldehyd, kyanovodíková kyselina, benzopyren¹⁹ atd. jsou typické produkty hoření organického paliva: nafty, uhlí, dřeva samozřejmě tabáku. Z obyčejné cigarety se jich uvolňuje málo. Podstatně více se jich uvolní, když hoří palivo za sníženého přístupu kyslíku: v koksárenské baterii, v milíři na uhlí nebo kouření dýmky. Každý kuřák dýmky zná směs všech těchto látek, to je ta páchnoucí hnědá „močka“, která se musí čistit. Nejjednodušší kondenzační filtr²⁰ zachytí tři čtvrtiny těchto látek, čímž vyrovnává vdechované množství škodlivin s cigaretou. Ale jak jsme už říkali, do 60. let nebyl mezi kouřením cigaret, dýmky a doutníků zaznamenán žádný rozdíl. Současní výzkumníci si naříkají: je těžké studovat rozdíly mezi způsoby kouření, populace kuřáků dýmek je malá. Skutečně, výlučně dýmku kouří jen málokdo, většina kuřáků způsoby kouření kombinuje. Ale náš výběr zahrnoval první tři čtvrtiny 20. století, a do 2. světové války většina kuřáků kouřila buď dýmku²¹, anebo si balili cigarety a zároveň kouřili továrně vyráběné cigarety, zatímco doutníky byly dostupné jen finančně lépe zajištěným. Proto byla volba dýmky docela představitelná. U způsobů kouření s nejmenším a nejvyšším obsahem jmenovaných látek se tedy důsledky nijak nelišily – a hlavně – byly neškodné.

Když tabák (díky sanytru) hoří s přísunem kyslíku, uvolňuje se výše uvedených látek ještě méně, než v cigaretách předválečného typu. A značnou část zachycuje filtr. Takže „americká“ cigareta je co do škodlivin ještě čistší. Při nadbytku kyslíku se vytvářejí nitridy a nitrozaminy. Tyto látky jsou veskrze při pokojové teplotě nestabilní, zjišťují se v cigaretovém dýmu jen ve stopových množstvích v laboratorních podmínkách. Současné výzkumy na ně poukazují jen jako na jeden z možných faktorů rizika onkologické choroby, jejich kancerogenita u rakoviny plic není zjištěna. Ale jiné vysvětlení našich výzkumů jsem zatím nenalezl.

Obecně lze říci, že charakteristiky „škodlivosti kouření“ se silně odlišují v závislosti na typu textů. V lékařských vědeckých výzkumech jsou o ní značně zdrženlivé zmínky provázené zdůvodněním, proč je konkrétní výsledky, podle názorů autorů, třeba takto chápat. V čistě statistických výzkumech, přehledech a zvláště v dokumentech WHO a různých ministerstev se objevuje kategoričnost, ale ztrácejí se zdůvodnění: o škodlivosti kouření se píše jako o zjištěné skutečnosti. A nakonec, v populárních (a lépe je říci v propagandistických textech) se objevují „odůvodnění“ zvláštního druhu: od výčtu všech „škodlivin“, bez analýzy zjištěných v tabákovém dýmu, s popisem jejich škodlivého účinku, zjišťovaného kdekoli kromě organismu kuřáka, až po přeslavného koně, zabitého kapkou nikotinu²². Takovým přístupem je příznačná hlavně „Wikipedie“. Z kontroly desítky národních verzí, kterou jsem provedl, se relativně nestrannou ukázala jen ta čínská. A to je smutné, protože „Wikipedie“ se stala hlavním „pramenem znalostí“ pro většinu tzv. civilizovaného světa.

Nakonec nelze opomenout jakoby existující spojitost srdečních a oběhových chorob s kouřením. Toto téma dnes zasahuje hlavně propagandistické materiály. Ve vědeckých publikacích už se začaly objevovat opatrné zmínky o pozitivních profylaktických účincích kouření přičemž náš tehdejší výzkum přímo poukazoval na kouření, jako na faktor preventivně působicí proti vzniku těchto onemocnění.

Proč lidé kouří?

Dnes není tak důležité, proč kouřili indiáni. Existuje názor, že kouření pro ně bylo součástí jakési magické či náboženské praxe, stejně jako muchomůrky pro různé šamany. Určitě to nebudeme vědět už nikdy: dávné kultury jsou zničeny, jejich kolektivní paměť ztracena, zůstaly vzpomínky cizích a soudobé dohady připudrované zdáním vědeckosti. Botanikové však zjistili, že tabák, stejně jako kukuřice, patří mezi nejstarší druhy kulturních rostlin: jeho genom uchoval stopy selekce po několik tisíc let. Toto samotné stačí k tomu, abychom tabák brali vážně: tak trvalé tradice nevyrostou z ničeho. A škodlivé účinky se za tisíce let projeví. Pokud existují a tabák nebyl zavržen, musí mít nějaké důležité přednosti.

Nás však vzrušuje, proč kouří dnešní lidé, z naší evropské/západní²³ civilizace? Otázkou, která se stává obzvlášť aktuální, je, kdy se nás rozhodli této tradice zbavit.

Nezdědili jsme od amerických domorodců jejich znalosti o tabáku. Evropané zkoušeli užívat tabák metodou pokus–omyl. Stěží pochopíme, co cítili první evropští spotřebitelé tabáku: evropské jazyky jsou podivně chudobné jazykovými prostředky vhodnými pro popis subjektivních pocitů, a v 16.–18. století, do vzniku romantismu v literatuře, byly ještě chudší. Můžeme jen pochopit, že pocity to byly příjemné. Nakolik příjemné můžeme soudit jen podle toho, že už 40 let po objevení tabáku v Novém světě se tabák stal na trhu žádaným zbožím.

Rozšířené mínění, že tabák je relaxant, tj. prostředek ke snížení nervové zátěže (ať už tato slova znamenají cokoli), je v podstatě správné. O tom svědčí především zvláštní popularita tabáku u osob s nebezpečným povoláním: za vášnivé kuřáky byli vždy považováni vojáci a námořníci. K tabáku se uchylují i ti, kdo se dostali do potíží, ať jde o surové klima nebo morální strádání.

Ještě jedním subjektivním účinkem kouření tabáku je zvýšení práceschopnosti a efektivity práce, zejména tvůrčí. Proto se kouření tak rozšířilo ve vědeckých, technických a uměleckých kruzích. A v továrnách, kde kouření nebylo možné, se oficiálně dělaly kuřácké pauzy.

Objasnění fyziologických mechanismů účinku nikotinu, k němuž došlo ve 2. polovině 20. století, umožnilo pochopit, v čem spočívá hlavní pozitivní účinek kouření. Při putování organismem se nikotin začleňuje do dopaminového cyklu hormonální regulace jeho působení. Stejně jako dopamin:

• snižuje citlivost organismu k vnějšímu diskomfortu, zejména bolesti;
• poněkud zvyšuje sekreci adrenalinu, což poskytuje stimulační účinek;
• zvyšuje schopnost soustředění, zvyšuje tím efektivitu jakékoli činnosti²⁴.

Existují také údaje o nepřímé stimaluci tzv. center slasti, přes interakci neurohormonálních procesů, což může objasnit některými kuřáky pociťovanou mírnou euforii. V souhrnu to hovoří o tom, že kouření je jedním z nejúčinnějších způsobů lidského boje se stresem. Umožňuje odpoutat se od bezprostředního prožitku, soustředění se na hledání konstruktivního východiska z nepříjemné situace a podněcuje k činnosti. Toto vše v nebezpečných situacích napomáhá k přežití.

Myslím, že právě toto jsou přednosti tabáku – ulehčovat adaptací k těžkým životním podmínkám. To bylo empiricky prokázáno indiány a uchytilo se to v jejich kultuře.

Nelze se pak divit, že na frontě, při expedicích, na polárních stanicích, a také v dobách krizí a sociálních otřesů se kouření stávalo všeobecným. Protistresová funkce kouření osvětluje podstatu korelace mezi kouřením a kardiovaskulárními chorobami. Dnes už je obecně známá vedoucí úloha psychoemocionálních faktorů v etiologii „magistrály kardiovaskulárních chorob“: vysokému tlaku – ischemické choroby – stenokardie – infarktu myokardu. Napětí vznikající vlivem stresu se stává pro kardiovaskulární systém těžkým břemenem, pod jehož vlivem ruka kuřáka sáhne po cigaretě (dýmce, doutníku) a napětí poklesne. Je jasné, že to nepomáhá vždy: při trvale se opakující stresech a neléčení se patologie rozvíjí. Tady máte korelaci!

Podstatný pokrok při léčení takových nemocí začal až kolem roku 1960 a na pozadí léčení se kouření z doprovodného faktoru transformovalo na faktor preventivní, brzdící rozvoj choroby. Staří lékaři tedy ne náhodou upozorňovali kuřáky, kteří si stěžovali na angínu pectoris: v žádném případě, panáčku, nepřestávejte kouřit!

A ještě: je dobře známo, že v kardiovaskulární terapii se široce používá kyselina nikotinová, která snižuje obsah cholesterolu v krvi a zlepšuje prokrvení mozku. Kritikové kouření nám říkají, že z nikotinu vdechovaného při kouření se kyselina nikotinová nevytváří, protože v organismu není potřebný ferment. V organismu se skutečně netvoří, a ani nikotinamid, který je jejím skutečným derivátem, obojí totiž vzniká při hoření tabáku ve zvýšeném obsahu kyslíku.

Tím se vyjasňuje námi zjištěný protiinfarktový účinek kouření. Pro uchování tradice kouření tabáku u našich současníků, jejichž život je naplněn různými stresy, jsou tedy seriózní důvody.

Chlupatá neviditelná ruka

Co se muselo stát, aby došlo k rozhodnutí ukončit tuto váženou tradici? Masírovaný útok proti kouření, a nebojím se říci, na lidská práva kuřáka, byl lege artis proveden rozhodnutími Kongresu USA, parlamentními rozhodnutími řady jiných zemí a ověnčen Rámcovou umluvou²⁵ WHO o kontrole tabáku. Konvence byla otevřena k podpisu v roce 2003, nabyla účinnosti v roce 2005, Rusko ji ratifikovalo v roce 2008, ČR 2012 a její implementace se v Rusku zajišťuje zákonem z roku 2013, triumfálně přijatým s jediným hlasem „proti“. Existují svědectví, že ve všech etapách tohoto procesu tu byli rozumní lidé, kteří se pokoušeli Rusko od účasti v úmluvě osvobodit. Nepodařilo se, ale stejně, díky vám neznámí hrdinové za téměř desetiletý odklad vykonání rozsudku!

A tak, finita la commedia, herci odešli ze scény a pospíšili si zamíchat se mezi publikum, je třeba pozvat na rampu autora. Autor se však rozhodl zůstat neznámým, a my ho budeme hledat pomocí posvátné otázky: qui bono? (komu ku prospěchu pozn. překl.) Tabák není jediným prostředkem boje lidstva s nesnesitelnou těžkostí bytí. Hlavním z nich je samotná civilizace omezující traumatizující aspekty života a nyní, zdá se, definitivně vyhlásivší za svůj cíl boj za „kvalitu života“, tj. za komfort. Ale lidé přesto strádají a mimo ty, co si pomáhají psychoanalýzou, na to zůstali sami. A v tom jim pomáhá triáda „velkých utěšitelů“: tabák, alkohol a narkotika. Každý má své historické osudy, ale všichni jsou skoro stejně staří, jako samo lidstvo. V každém případě, když kvasí šťáva přezrálých plodů, opice se na ně vrhají se zvláštním nadšením, a když se vypaluje parcela konopí, sbíhají se a sedají si po větru. A jak si spolu užívaly, dokud nezasáhla neviditelná ruka trhu.

Je dobře známo, že se mnohé lidské vlastnosti podřizují Paretovské distribuci²⁶: rozum, dobrota, bohatství, atd. I práh bolesti, čili schopnost snášet strádání. Proto v součtu strádání, charakteristickém pro stav určité společnosti je konkrétní počet těch, kteří potřebují podporu „velkých utěšitelů“, konstantní. A všichni tito lidé si vybrali oblíbený prostředek, podřízený jimi osvojeným kulturním normám a vlastnímu vkusu. Dnes žijeme ve společnosti spotřeby, v tržní ekonomice, jejíž blahobyt závisí na existenci spotřebitelské ochoty vyměnit staré zboží za nové. Rozsah „díry v trhu“, obsazené „velkými utěšiteli“ je omezený, abychom rozšířili svou přítomnost, musíme někoho vytěsnit.

Odmítnutí tradičního zboží ve prospěch nového (jakož i jakýmikoli jinými změnami ve vzniklém životním způsobu) překážejí v nejvyšším stupni všechny prvky stálosti (stability, setrvačnosti) v systému soukromého a společenského života. K nim patří v první řadě nejen individuální návyky (které jsou různorodé a nezachvacují velké skupiny lidí), ale i tradice, zvyky, normy. To jsou různorodé představy o tom, co je správné a co není, příjemné a nepříjemné, z nich vyplývající předpisy diktující náchylnost k určitým modelům chování a také kolektivní sankce, které je podporují. V té či oné míře, může jakákoli kulturní norma mařit posun nějakého nového zboží do komunity, pro kterou je tato norma charakteristická. A proto ten, kdo posun způsobuje, musí tuto normu zlomit.

Alkohol a tabák jsou v nejvyšším stupni tradiční zboží. Zde se cení staré, desetiletími a staletími prověřené značky. Atakovat je jednotlivě je marné, je třeba odříznout kořen. A toho jsme nyní svědky. Komu poslouží likvidace tabáku?

S alkoholem tabák dávno uzavřel smlouvu o mírové spolupráci, dokonce i o symbióze. A tady je odpověď. Leží na stole, jen je třeba se trochu zamyslit. Proč si pro útok vybrali tabák? Alkohol je hluboce zakořeněn v evropské/západní kultuře, pro většinu lidí se asociuje s oslavami a u některých i s úplným obřadem. A pro nás to je: „Rusi jsou veselé typy, nemůžem bez toho býti!“ Můžeme říci, že jej mají rádi všichni, nemají až tak rádi alkohol, jako jím vyvolané výstřelky a nestřídmost. Přitom samotný proces užívání alkoholu je zcela „privátní“: na cizí hostině může být opilost jen obrazná. A tabák je v našem světě²⁷ fenoménem všedního dne, a přitom jakoby kolektivním: vůně tabákového dýmu se dostává i okolo stojícím, ať chtějí nebo ne. A jako každá jiná vůně někomu nevoní. A právě na tom „porušování soukromí“ je založena celá protitabáková kampaň: na počátku lidem vnutili, že „pasivní kouření“ je nejen nepříjemné, ale i škodlivé. Čili vytvořili dojem, že kuřák narušuje práva jiných lidí samotným faktem kouření. A poštvali na kuřáky takto zverbovanou „společnost“. Je jasné, že dokonce v 70. létech by tento podfuk neprošel: všude byla spousta protivných pachů, v první řadě benzinové výpary a spaliny.

Takže celá „protikuřácká kampaň“ je v podstatě rozebírání trhu mezi byznysem narkotik a tabáku. Proč tedy stát, který demonstrativně bojuje s narkobyznysem, dal přednost tomu posvětit jeho výsledky svou autoritou, dát tomu náležitou zákonnou formu a vynutit silami svého policejního aparátu, nezůstal třeba nestranným pozorovatelem?

Na co mysleli státníci různých zemí, když podepisovali konvenci a přijímali zákony? V konvenci je přímo v preambuli černé na bílém napsáno: hlavním úkolem je snížení poptávky po tabáku. V Rusku jen jeden poslanec při posuzování zákona v rozpravě prohlásil: čistíme cestu trhu s narkotiky! Zdá se, že to je ten samý, vzpomínáte si, jeden hlas „proti“.

Je vhodné připomenout, že kampaň byla zahájena v USA, což není překvapivé, vezmeme-Ii v úvahu jejich roli světového zákonodárce módy ve sféře masové spotřeby. A její šíření po světě začalo až poté, kdy se v USA ověnčila úspěchem. Znamená to tedy, že USA byly na takovém výsledku nějak zainteresovány? Mohu předložit verzi odpovědi na tuto otázku.

Ekonomové se dávno zabývají otázkou: proč kolosální a stále rostoucí státní dluh USA má tak malý vliv na blahobyt jejich ekonomiky? Přitom, že se financuje hlavně peněžní emisí. To musí znamenat, že se značná část „nadbytečných dolarů“ někam ztrácí: nezúčastňují se normálního tržního obratu, činností finančních institucí atd.

Takovou „černou díru“ známe, je jí neviditelná ekonomika. Neviditelná, protože jí slouží nelegální obrat peněžní hotovosti. Mezinárodní obrat nelegální neviditelné ekonomiky je zabezpečován dolarovou hotovostí. Návrat těchto dolarů do všeobecných cyklů obratu se kvalifikuje jako „praní špinavých peněz“. Brání mu jak využívání vlastních vnitřních mechanismů Federálních Rezerv, tak i speciální opatření, stanovená mezinárodními dohodami (FATF). Mezi odvětvími neviditelné ekonomiky je dnes celosvětově sledován zejména obchod s narkotiky, jehož roční objem se odhaduje, v závislosti na základech přijímaných analytiky, od 0,8 do 2,6 trilionů dolarů. A roční přírůstek státního dluhu USA činí okolo 1,25 trilionů dolarů. Bude-Ii i nadále růst srovnatelným tempem obchod s narkotiky může tedy v principu pohlcovat dolarový přebytek. A proto je současné rozšíření poptávky nezbytné.

Dělostřelecká příprava skončila, oddíly se zvedají na zteč: ponenáhlu nám objasňují, že „lehké drogy“ prý jsou méně škodlivé než tabák. To znamená, že ony samy nezabíjejí, ale co zabije způsob života, který vytvářejí, o tom se mlčí. Jednotlivá předmostí jsou už obsazena: probíhá legalizace obchodu s narkotiky. Rozšiřuje se týlové zabezpečení: jen v samotném Afganistánu za posledních 10 let vzrostla výroba narkotik na čtyřicetinásobek.

Vládne velkolepý nový řád ...

Poznámky

(1) O škodlivosti okurek (autor si přál zůstat v anonymitě). Fyzikové stále žertují. Moskva, 1967.

(2) Donská státní tabáková továrna

(3) Pro nás byly získány všechny tyto výsledky včetně nejtajnějších z celého světa.

(4) Záměrně nehovoříme o nějakých reálných škodlivých následcích radioaktivní kontaminace.

(5) Je třeba říci, že současné výzkumy jsou vedeny jinak (o tom níže), ale tehdy absolutně převládaly klinické výzkumy.

(6) Relativní nárůst počtu onemocnění byl pozorován i předtím, ale v důsledku rozvoje medicíny odrážel snížení počtu onemocnění na jiné, rozšířenější choroby.

(7) Přestože ani data neodrážejí realitu úplně, a zejména souvztažnost exportních a importních toků. Například statistika zahraničního obchodu Velké Británie do 70. let nerozlišovala tabák (surovinu) a tabákové výrobky, což vyústilo do dvojného součtu.

(8) Ve které není žádný konsensus, neexistuje ani jen prostě přesvědčivé mínění o tomto součtu.

(9) Tj. při různých experimentech na různých druzích laboratorních zvířat, protože metabolismus je u všech jiný.

(10) V tom smyslu, v němž se hovoří o paradigmatech vědy, přestože samozřejmě existují vlastní principy.

(11) Podle klasifikace Ja. B. Zel'doviče: kandidát věd – doktor věd – člen korespondent – akademik – skutečný vědec.

Můj zesnulý bratranec, profesor E. M. Mirskij, velký odborník na sociologii vědy, tvrdil, že marketizace vědy za posledních 20 let zašla tak daleko, že v průměru čtvrtina publikovaných vědeckých prací je založena na zkreslených nebo vymyšlených „experimentálních datech“. Tak veliké je pokušení dosáhnout očekávaný výsledek.

(13) Kromě něj i některé jiné polycyklické aromatické uhlovodíky, ale u nich není vše jasné.

(14) Viz preambuli.

(15) Na konci 19. století.

(16) Do druhé světové války bylo kouření drahým potěšením, proto byly rozsahy jakostí a cen široké. Připomenu, že Hitler, který se následně stal zuřivým odpůrcem kouření, zpočátku mnoho kouřil a přestal zejména kvůli pochopení ekonomického dopadu.

(17) Dříve se filtr (obvykle z aktivního uhlí) vkládal do cigaretové špičky, proto každý mohl dosáhnout různou chuť. A jestliže se filtr připevní k cigaretě, počáteční chuť už nepoznáte.

(18) Kromě SSSR a zemí východního bloku, kde používali tradiční technologie, přičemž naše cigarety a papirosy byly dlouho lepší. Na počátku 70. let přešlo na „americkou technologii“ Bulharsko, jejich výrobně levnější cigarety zaplavily ruský trh a s nimi přišly všechny negativní důsledky.

(19) Nekuřáci ho, mimochodem snědí více v čokoládě, než vdechnou kuřáci.

(20) Kovové pouzdro nebo chladič vkládaný mezi náústek dýmky: snižuje teplotu kouře, a všechny látky s nízkým obsahem popílku se usazuje na něm a na stěnách náústku, nedostávají se tedy do dýchacích cest.

(21) Do poslední čtvrtiny 19. století kouřila dýmku většina kuřáků, v okopech první světové války (alespoň na západní frontě) to také byl nejrozšířenější způsob kouření.

(22) Je jasné, že ten kůň určitě nekouřil, jinak by padnutí koně u kavalérie způsobovaly nikoli zbraně protivníka, ale kouření jezdců.

(23) Je pravdou, že tabák dnes užívají (kouří, šňupají a žvýkají) všechny národy světa, přestože pro většinu z nich byl stejnou novinkou, jako pro Evropany. Tento prudký nárůst také o mnohém hovoří.

(24) V současnosti se zkoumají možnosti nikotinové terapie Alzheimerovy, Parkinsonovy a jiných chorob CNS, které snižují pozornost a koncentraci.

(25) Je pozoruhodné, že na Google stačí naklepat „konven“, aby se v nápovědě, která se objeví zjistila jediná – název právě této konvence. A je snad dnes v platnosti málo konvencí, a důležitějších než tato? Třeba o lidských právech, zákazu chemických zbraní, právech válečných zajatců, námořním právu atd.

(26) Velmi jednoduše: konstantou je součin indexu nějaké vlastnosti s počtem lidí s takovým indexem v každé populaci.

(27) Je vhodné říci, že na rozdíl od indiánů, pro které byl spojen se svátkem a bohoslužbou.