Z hlediska vyššího principu mravního zabití okupanta není zločin

Aktualizace: Vám, kteří jste článek už četli, změnil jsem titulek a závěr článku, abych vypíchl historické souvislosti.

Tři čtenáři nezávisle na sobě mě upozornili na případ sedmatřicetiletého Michala Kesudise z Ostravy, který je obviněn z podpory hnutí potlačujících lidská práva a ze schvalování trestného činu. Co Michal udělal? Napsal na svém facebookovém profilu „dobře jim tak, zasloužili si to“. Mínil tím smrt čtyř českých žoldnéřů, kteří zahynuli při bombovém útoku 7. července v Bágrámu v Afghánistánu. Jiný jeho žalovatelný výrok je: „Jsem vděčný afghánským odbojářům, že nás těch šmejdů zbavili. Bez nich nám bude líp.“

Michal Kesudis možná mohl volit slova jinak, je opravdu malinko nevkusné radovat se z něčí smrti, ale na druhé straně ti čeští mrtví byli vojáci, kde se smrtí musí tak nějak počítat, mají ji v popisu práce. Rozhodně nešlo o vraždu, jak jejich smrt kvalifikuje žalobce, ti muži byli ve válce. A byli tam dobrovolně – za peníze. Jako profesionálové. Nikdo je neodvedl od rodin a neposlal do Afghánistánu proti jejich vůli. Navíc je pravdou, že Afghánistán náš stát nijak neohrožoval, bojovali tam za zájmy Spojených států a zemřeli. Zemřeli jako žoldnéři za zájmy cizí velmoci při výkonu své práce. Afghánistánu jsme válku nevyhlásili, ani oni nám ne, takže je lze označit za okupanty. Sorry, ale nikdo z Afghánců nás tam nezval. Nazývejme věci pravým jménem.

Michalovi, bude-li usvědčen, hrozí až tři roky vězení. Podle znaleckého posudku, o který se opírá obžaloba, tyto výroky jednoznačně naplňují skutkovou podstatu trestného činu, protože jejich autor se staví na stranu teroristických organizací Tálibán a al-Kajdá, píše Právo. To je velmi pochybná kvalifikace. Autor se nestaví na stranu Tálibánu a al-Kájdy (ostatně kdopak al-Kájdu vytvořil, ha? Nebyli to náhodou naši američtí spojenci, nevznikla al-Kájda z mudžahedínů, kteří byli podporováni, cvičeni a zásobováni Američany v boji proti Sovětskému Svazu? Neznamená al-Kájda v překladu „seznam“ a nebyla to náhodu původně databáze Pentagonem placených afghánských partyzánů?)

O děsivých §404 a §405 Tr. ř. náhodou něco málo vím. I já jsem byl vláčen po nespočtu soudů na základě jednoho z nich a nakonec odsouzen k šesti měsícům podmíněně za publikování jediného článku zde ve Zvědavci. Z mnoha chybných a nedokonalých zákonů a metod české justice jsou tyto paragrafy asi nejgumovější a nejnebezpečnější, skutečný vřed na tváři práva a spravedlnosti. Nejen, že umožňují velmi pružnou interpretaci práva, nejen, že nahrazují právo pochybovat povinností věřit (§405), ale mají navíc zvláštní repelentní charakter zcela unikátní proti jiným zákonům: umožňují stíhat každého, kdo vyjádří sympatie s někým stíhaným podle tohoto zákona. Cože? Ty soucítíš s obviněným podle §404, 405? To znamená, že také projevuješ sympatie k hnutí potlačujícímu lidská práva! Šup s tebou do basy!

Jak gumový ten paragraf 404 je, ukazuje nedávný případ Václava Bartušky. Když před měsícem prohlásil zvláštní velvyslanec České republiky pro otázky energetické bezpečnosti Václav Bartuška „v Oděse je prostě upálili“, vyvolalo to sice mediální bouři, ale žádné trestní stíhání. Bartuškovi řekl jeho šéf Zaorálek ty, ty, ty, a to bylo všechno. Navzdory tomu, že ti, kdo mučili a upalovali bezbranné civilisty, byli fašisté z Pravého sektoru. (Já vím, že oficiálně se nic nevyšetřilo, protože fašisté dnes ovládají i vládu v Kyjevě a není tedy zájem tu strašnou tragédii vyšetřit, ostatně stejně jako sestřelení malajského letadla. Ale je to veřejné tajemství, kdo to byl.) Bartuška tedy svým výrokem zcela zjevně a nade vší pochybnost vyjádřil podporu hnutí potlačujícímu lidská práva a měl by být obviněn a souzen podle stejného paragrafu 404. Nebyl. Stejně jako Karel Schwarzenberg a další čeští politikové, kteří si v Kyjevě podávali ruce se členy nelegální Porošenkovy vlády, z níž mnozí se otevřeně hlásí k odkazu Banderovců a fašistů. Nebyl zájem. Ti z Pravého sektoru a kyjevští fašisté jsou sice zkyrvysyni, ale jsou to naši zkurvysyni, jak kdysi vyjádřil Franklin Delano Roosevelt.

Cituji z jednoho z emailů, které mi ve věci pana Michala Kesudise přišly:

Michal je shodou okolností můj kamarád, i když naše kamarádství není zcela obvyklé - 90% debat politických a vysoká míra vzájemné kritiky, takže nejen že na sebe nemáme menší nároky než na cizí, ale naopak výrazně vyšší. Svojí otevřeností a svojí formou vyjadřování, odpovídající jeho úrovni a stylu, spadl do problému, který vy dobře znáte. Ten problém je o to větší, že během zkušební doby v posledním zaměstnání dostal zápal plic a musel s ním 4 týdny ležet, takže byl vyhozen a je bez prostředků. Nemá ani na telefon, připojení k internetu či na advokáta, ale ani jízdné - místní příslušnost soudu byla stanovena v Praze, my jsme Ostraváci. Přesto mu v první řadě nejde o minimalizaci dopadu na jeho osobu, ale o hájení a šíření pravdy. A přesto, že je členem KSČM, patří mezi její nejtvrdší kritiky. Vyjádření vyšetřovatele i jím přizvaného soudního znalce nesou zjevné stopy politické předpojatosti, mimo jiné Michalovi svorně přiřkli sympatie k Talibánu a Al-Kaidá, přesto, že je to v jeho případě spíš naopak :) . Já mu samozřejmě budu svědčit, ale o moc víc udělat nemůžu.

Máte-li jakoukoli radu, například kdo v trestním řízení hradí odborné posudky vyžádané vyšetřovatelem, kdo hradí náklady na svědky (samozřejmě v případě, kdy obžalovaný je odsouzen - zbavení obvinění pokládám za nepravděpodobné) či zda se obžalovaný jako právní laik může v trestní věci hájit sám a podobně, nebo chtěl-li byste dát vědět veřejnosti o soudním jednání, aby byla účast co nejvyšší, všechno pomůže.

Jednání je nařízeno na pondělí 15. 6 na 13h. u obvodního soudu Praha 6.

Může tomu člověku někdo pomoci aspoň radou? Pokud ano, napište mi, já to předám. Sám se necítím odborně dostatečně fundovaný.

Nedávno dávali v televizi film Vyšší princip. Všichni si pamatujeme na tu mrazivou scénu, kdy František Smolík v roli profesora s Janou Brejchovou v roli studentky poslouchají hlášení městského rozhlasu: „Za schvalování atentátu na Heydricha byli popraveni ... a pak dlouhý seznam jmén.“

Jsou věci, které jsou neměnné. Které žádná moc nemůže ani zakázat, ani nařidit. Z pohledu prostého Afghánce jsou naši vojáci tam prostě okupanti. To nemá nic společného s podporou Talibánu nebo tzv. al-Kájdy. A čím víc nad tím přemýšlím, tím víc cítím, že spolu s hlavním protagonistou filmu musí říct: Z hlediska vyššího principu mravního zabití okupanta není zločin!