Byl jsem v opeře

Včera jsem navštívil Národní divadlo. Byl jsem na Carmen. Napadlo mě podělit se o par postřehů.

Operu Carmen napsal roku 1875 George Bizet na motivy stejnojmenné novely Prospera Mériméeho. Pro ty z vás, kteří neznají děj, jde celkem o prostý příběh. Voják Don José je na začátku vyzván dívkou Micaelou, aby se vrátil domů ke své staré matce, což on odmítne navzdory tomu, že se mu Micaela líbí.

V továrně na tabák končí pracovní doba a vycházejí dělnice, mezi nimi i Carmen. Carmen je cikánka, k čemuž se ona sama hrdě a opakovaně hlásí. Před fabrikou se porve s jinou dělnicí (jak je u toho etnika zvykem) a je nařízeno ji zavřít do šatlavy. Odvést do vězení ji má voják Don José, který ji ovšem miluje – jako všichni muži kolem. Carmen musela být asi pěkná rozhoďnožka. :) Carmen zpívá krásnou árii o tom, že lásku nelze předpovědět, ani uprosit, ani vynutit a Josého přesvědčí, aby ji nechal utéct a slíbí mu – no, co mu tak asi může slíbit, že? José ji tedy pustí, ovšem sám je zato nadřízenými potrestán a musí do vězení.

Mezitím Carmen v hospodě tancuje a nechává se obletovat miláčkem žen, toreadorem Escamillanem. Objevuje se José, který se vrátil z kriminálu a také pašeráci, kteří chtějí, aby jim přítomné ženy pomohly propašovat do města zboží. Neboť kde jsou ženy, tam se podvod podaří, jak zpívají. Carmen přesvědčí láskou zblblého Josého, aby zběhl od armády a dal se k pašerákům, neboť jen tak může být s ní. Pro Carmen je svoboda pohybu a vůbec svoboda a volnost typická pro cikánské kočování nejdůležitější věcí v životě. Opakovaně vyzdvihuje výhody svobody a útěku do lesů.

José tedy dělá pašerákům hejla a Carmen mu stejně zahýbá s toreadorem Escamillanem a kdo ví, s kým ještě. Objevuje se Micaela se zprávou, že Josého matka umírá. Současně přichází Escamillo a zve Carmen na býčí zápasy. José se s Escamillanem poperou, ale nic se nevyřeší a José se nechává Micaelou odvést domů k matce s pohrůžkou, že se vrátí.

Po smrti matky se José vrátí do Sevilly, ale Carmen už ho nechce vidět, podle ní je konec. José to nevydýchá a Carmen probodne, načež se vzdá policii.

Celý děj je z pohledu 21. století silně politicky nekorektní. Nejen, že se v něm propagují tabákové výrobky a herci dokonce na jevišti – o hrůzo! - kouří, ale celá hra je vlastně o nepřizpůsobivém cikánském etniku, které je tam jasně pojmenováno a vypodobněno jako problémové, agresivní, nespolehlivé a neustále hledající, jak někoho, ať jedince nebo systém, podvést ve svůj prospěch. Ostatně i ti pašeráci jsou nejspíše také cikáni.

A to už nemluvím o tom, že celá hra je čistě pro heterosexuálně zaměřené diváky. Není tam ani jeden zástupce čtyřprocentní menšiny. Kdyby to psal Bizet dnes, nepochybuji, že by zápletka musela vypadat jinak. Například kolik možností dramatu by skýtalo, kdyby toreador a miláček žen Escamillo byl ve skutečnosti na chlapečky a usiloval ne o Carmen, ale o Dona Josého? José by chtěl Carmen, Carmen by chtěla Escamilla a Escamillo by chtěl Josého. Dovedete si představit to drama :-)?

A cikáni by nebyli cikány, ale Romy a nepokoušeli by se pašovat do města zboží, ale naopak by mohli třeba sekat tajně trávníky v Seville (jako timurovci) a pomáhat starým babičkám s nákupy tak, jak to dnes běžně dělají.

Co mne překvapilo

Cena lístků. Ta je naprosto astronomická a pro normální rodinu mimo dosah. Skoro celé přízemí a první řada loží za nějakých 1300 Kč za kus. No nekupte to. Je pravda, že činohra je levnější a také zadní místa stojí méně; vyjdou na něco kolem 600 Kč, ale i to je pálka. Nedovedu si představit, že by rodina se dvěma dětmi šla na operu. A tak místo toho raději skončí u McDonalda. Kde jsou ty doby, kdy jsme za dob komunistického teroru chodili do divadla za 50 Kčs.

Předplatné je o něco výhodnější, ale ne o moc. Za 6 her zaplatíte 4300 za nejlepší a 1840 za nejhorší místa. Ale k tomu vám předepíšou nejen kusy, které můžete vidět (samé méně atraktivní), ale i přesné dny a hodiny, kdy můžete přijít. Chcete-li na klasiku, musíte zaplatit plné jízdné.

Obsazení hlediště. Čekal bych, že při těch cenách bude hlediště zet prázdnotou. Opak byl pravdou. Bylo zaplněno do posledního místečka. Proboha, kde na to ti lidi berou? To tedy asi český národ na tom není tak špatně, když si může dovolit pravidelně vyprodat (díval jsem se i na jiné hry, skoro vše vyprodáno) takový sál.

Chtěl jsem se na tom místě radovat z toho, jaký jsme kulturní národ, že ani taková cena lístků nás neodradí a už jsem se těšil, jak v tom smyslu napíšu článek. Ale ouha.

Brzy mi to došlo. Byla přestávka a já jsem zjistil, že ve foaé ze všech stran zaznívala angličtina, němčina, ruština a zřejmě další jazyky. Ano, české publikum bylo ve výrazné menšině. Diváci naší přední scény, naší Zlaté kapličky, která byla vybudována Čechy a Moraváky pro Čechy a Moraváky, navštěvují hlavně cizinci. Smetana se musí v hrobě obracet.

Co mi vadilo

Vynucování potlesku. Já vím, potlesk je důležitý a je to zasloužená odměna. Ale nelíbí se mi, když jej začínají vynucovat od méně důležitých roliček a pak znovu a znovu k těm důležitým. A pak jej prodlužují neustálým vynořováním se zpoza opony, ačkoliv lidi už bolí ruce. Asi nebudete mít čas na celé to video níže, ale najeďte si aspoň na konec a všimněte si, jak vkusně tam herci děkují. Škoda, že vám nemohu promítnout záznam děkovačky, kterou jsem zažil já. Rozdíl je propastný.

Jinak samotné divadlo je krásné a důstojné. Někteří návštěvníci se nerozpakovali přijít v džínách a tričku. Ale to už patří ke koloritu doby.

* * *

Odcházel jsem z divadla a přemýšlel, jak volně se dýchalo v předminulém století, kdy Bizet svou hru psal. Jak se mohly pojmenovat věci pravými jmény a volně kouřit a nikde nebyl žádný samozvaný emisar politické korektnosti s výhružně vztyčeným ukazováčkem. A vzpomínal jsem, jak jsme trpěli pod knutou komunismu, kde se na podobné hry chodilo – pokud byla rodina kulturně založena – v rámci rodinného nedělního odpoledne. A v oblecích.