Měnové války a Čína

Měnovou válkou se rozumí použití sníženého kurzu národních měn s cílem stimulovat vývoz zboží a služeb, omezit dovozy, vyrovnat obchodní a platební bilanci, stabilizovat celkovou ekonomickou situaci ve své zemi, několika zeměmi najednou. Tento výraz se objevil na scéně v r. 2010, kdy ministr financí Brazílie Guido Moneza řekl, že hlavní země Západu začaly měnovou válku proti brazilskému realu, který v letech 2009-2010 posílil ve vztahu k hlavním světovým měnám o 30%. Brazilský ministr zdůraznil, že nejde o výsledek, spontánního fungování trhu, ale o záměrnou politiku vyspělých zemí emitujících světové měny. Obětí takovéto měnové války se mimo Brazílie staly i mnohé další země, a v říjnu 2010 výkonný ředitel MMF Dominique Strauss-Kahn varoval před hrozbou globální měnové války.

K měnovým válkám docházelo i dříve, ale velmi zřídka. V 70. letech došlo k rozpadu systému Bretton-Woods s jeho fixními kurzy. Mnohé měny se staly volně plovoucími. „Floating“ probíhá pod vlivem tržní konjunktury, ale je-li nutné, může být „korigován“ centrálními bankami, které v těchto případech přistupovaly k devizovým intervencím, změnám úrokových sazeb, k revizi povinných minimálních rezerv atd. V 21. století se na první místo u těchto metod dostalo puštění tiskařského lisu na plné obrátky.

V 19. - 20. století se apologeti světové finanční oligarchie domáhali toho, aby funkce emise peněz byla převedena z vlády na soukromé banky, zastoupené centrální bankou. Stát prý nedokáže odolat pokušení využít tiskařský lis pro úhrady výdajů mimo tvrdá rozpočtová omezení. Aby se tomu zabránilo, je třeba předat tiskařský lis soukromým bankám, které budou přísně kontrolovat choutky vlád, když jim budou poskytovat peníze jen ve formě úvěru.

Nakonec tiskařské lisy přešly do rukou bankéřů. Dnes centrální banky již zcela zapomněly na ty argumenty, které používaly k tomu, aby se tiskařského lisu zmocnily, a spustily emisi peněz na plné obrátky. Obvykle je to vše tím či oním způsobem vysvětlováno hezkými řečmi. Například v USA na konci finanční krize Fed zahájil program „kvantitativního uvolňování“ (QE). Prý tento program Amerika potřebuje k tomu, aby mohla americká ekonomika překonat důsledky finanční krize pomocí pumpování peněz. Po USA byl podobný program spuštěn také v Japonsku, Británii, eurozóně, v řadě zemí Asie a jinde. Tam je často za cíl programu QE uváděn boj s deflací. Ve skutečnosti QE deflaci účinně neléčí, zato vede ke znehodnocení národní měny.

A zde přejdeme k Číně. Hlavní obchodní partner Číny – USA – si již spoustu let stěžuje na to, že prý Čína postupuje v mezinárodním obchodě neférově. Konkrétně se jedná o to, že kurz čínské měny juan je tradičně podhodnocen. Což prý dává čínským vývozcům neoprávněné výhody. Obvykle se závěr, jestli je měna nadhodnocena nebo podhodnocena, činí z porovnání oficiálního směnného kurzu a parity kupní síly (PPP) ve vztahu k ostatním měnám. PPP odráží poměr cen zvoleného spotřebního koše vyjádřený v měně jedné země a měně jiné země. Dnes je kurz juanu vyjádřen PPP skutečně podhodnocen. Podle různých odhadů v rozsahu 12-25%.

Nicméně otázka „spravedlnosti“ a „nespravedlnosti“ devizového kurzu je obzvláště abstraktní. Na takovém základě lze tvrdit, že nespravedlivým je nadhodnocený kurz měny. USA v 90. letech v rámci politiky globalizace aktivně podporovaly nadhodnocený kurz dolaru, tedy poskytovaly podporu největším nadnárodním korporacím a bankám při skupování aktiv na celém světě. Čím vyšší kurz dolaru, tím levněji vyjde skupování aktiv denominovaných v národních měnách. A v tomto případě žádné diskuse o „nespravedlnosti“ ve formě nadhodnoceného dolaru nebyly.

Když bylo masivní skupování aktiv za dolary ukončeno, nastoupila nová fáze americké měnové politiky, jejímž cílem je již nízký kurz dolaru. Je pozoruhodné, že měny všech zemí, tvořících nechvalně známou „zlatou miliardu“, mají nadhodnocené kurzy, což je nespravedlivé a dokonce i nebezpečné pro země periferie světového kapitalismu. Včetně Číny, kam se cpe americký kapitál.

Co se týká směnného kurzu juanu, tak ten byl od r. 1994 do července 2005 pevně navázán na americký dolar, v kurzu 8,28:1. Ano, čínská měna, stejně jako měna jakékoliv země periferie světového kapitalismu, měla podhodnocený kurz. Avšak nezpochybnitelnou výhodou toho bylo, že kurz byl stabilní, a to velmi vyhovuje jak čínským vývozcům, tak americkým dovozcům. 21. července 2005 Čína zrušila fixing juanu k dolaru a zvýšila kurz měny o 2%. Kurz juanu začal být stanovován vůči koši několika měn.

V posledních 10 letech kurz juanu plynule rostl (tab. 1).

Tab. 1. Kurz juanu k americkému dolaru, stanovovaný Čínskou národní bankou (pro konec roku).

Celkově kurz juanu k americkému dolaru vzrostl v období 2004-2014 o 25%. Je pozoruhodné, že nárůst kurzu juanu se neodrazil negativně na pozici Číny v obchodě se Spojenými státy (tab. 2).

Tab. 2. Objem dvoustranného obchodu USA a Číny v letech 2002-2012 (v mld. dolarů).

V období 2011-2014 se kurz juanu celkem stabilizoval. Washington opět začal tlačit na Peking a požadoval radikální zvýšení kurzu juanu. V těchto letech Číňané velmi aktivně navyšovali své devizové rezervy, skupovali dolary, a tím omezovali nárůst kurzu juanu. Avšak, mimo jiné, byl nákup amerických státních dluhových papírů rovněž neocenitelnou službou Spojeným státům.

Lze s klidem říct, že jakákoliv varianta měnové politiky Čínské národní banky bude nevyhnutelně vyvolávat nelibost těch či oněch skupin zájmů ve Washingtonu. Ostatně hrozby a další výroky Washingtonu co se týká měnově-finančních a obchodně-ekonomických vztahů se Čína naučila pouště jedním uchem tam a druhým ven. Již v r. 2009 se američtí kongresmani pokoušeli tlačit na Peking pomocí zvláštního návrhu zákona, který měl zavést ekonomické sankce vůči Číně v případě, že ta nestanoví kurz juanu na „normální úrovni“. Zákon neprošel.

Peking vychází výlučně ze svých zájmů. A ty diktují Číně takovou měnovou politiku, která předpokládá stabilní, či aspoň předvídatelný kurz juanu. Žádné známky toho, že se Čína chystá připojit k psychóze měnové války, která zachvátila přední země Západu, patrné nejsou. Dokonce i americké ministerstvo financí 10. dubna ve své zprávě uvedlo, že hlavní obchodní partneři USA, včetně Číny, nemanipulují kurzem s cílem získat neoprávněné obchodní výhody. Pravda, při té příležitosti vyzvalo Čínu, aby umožnila trhu hrát ještě větší roli v mechanismu vytváření devizového kurzu juanu. Peking zmínku amerického ministerstva financí, za kterou se skrývá pokus získat kontrolu nad Čínskou národní bankou přes destabilizaci její měny, velmi dobře pochopil.

Americký ministr financí se pokouší tlačit na Peking, za využití zájmu na tom, aby juan získal statut mezinárodní měny. Tato otázka bude přednesena v MMF na konci tohoto roku. Soudě dle čínských zdrojů, není Peking ochoten platit za podporu Washingtonu souhlasem, že pustí juan do volného floatingu, nebo že prudce zvýší kurz čínské měny.

Počátkem letošního roku se v různých médiích objevil text dostatečně senzačního charakteru, týkající se devizové politiky Číny. Peking prý chystá, či již dokonce zahájil, měnovou válku. Za důvod pro tuto senzaci posloužilo to, že kurz juanu na počátku r. 2015 trochu poklesl. 1. ledna činil 6,0256 juanu; 1. března – 6,2652. Nicméně tato senzace, z našeho pohledu, je vycucána z prstu. Podobné výkyvy nepřekračují rámec rozmezí stanoveného Čínskou národní bankou. Mimo to již 20. dubna kurz juanu posílil – na 6,1959, což je rovněž v rámci rozmezí, stanoveném čínskou národní bankou.

Nafukováním senzace o zahájení měnové války Čínou se západní média pokouší odvést pozornost společnosti od skutečných hrozeb. Dnes se epicentry měnové války staly USA, země eurozóny, Británie, Japonsko a další země Západu. Tam se tato válka vede pod tajným heslem „ožebrač svého souseda“ a maskuje se to líbivými frázemi jako program „kvantitativního uvolňování“, „stimulování ekonomického růstu“ či „boj s deflací“.