Hitler věděl, že válku prohraje

Letos si připomínáme 70 let od konce II. světové války. V nepřeberném množství literatury, jež se zabývá hlávním záporákem dosud největšího válečného konfliktu, jaký svět poznal, postrádám reflexi nad hypotézou, jež se na základě některých historických pramenů, psychologie i prostou myšlenkovou dedukcí zdá docela pravděpodobná: Hitler věděl, že válku prohraje, dávno předtím, než to začínalo být jasné všem.

I desítky let po válce přitahuje vůdce Třetí říše tolik pozornosti jako žádný jiný politik z historie nebo současnosti. Stále se o něm točí nové filmy, každoročně vychází řada knih různé kvality, tvář muže s knírkem a vlasy na patku na obálkách časopisů zaručeně zvýší jejich prodejnost.

Démonizovaná postava prostě táhne. Média, autoři i různí pisálci mohou být vděční za svého ďábla, který jim dává slušně vydělat, a mainstreamoví čtenáři se díky němu mohou upevňovat ve svém černobílém vidění světa.

Objektivní psychologický portrét našeho moderního pop-démona by vypadal poněkud střízlivěji – zobrazoval by snílka odvráceného od reality, jenž světu násilně vnucuje své fantasmogorické představy. Nicméně i tento Hitlerův obraz se jeví značně zjednodušeně, vezmeme-li v potaz naši hypotézu.

Několik postřehů Hitlerových lidí opravdu svědčí o tom, že Vůdce nevěřil ve vítězství, a snad si je ani nepřál. Erich Fromm tyto příklady uvádí ve své knize Anatomie lidské destruktivity jako důkaz pro své tvrzení, že bezděčným cílem „nekrofilního“ Hitlera byla konečná zkáza všeho. Klade si otázku, zdali chtěl Hitler opravdu vyhrát válku, nebo zdali jeho nevědomým přáním bylo způsobit co největší katastrofu: "Mnozí velice bystří pozorovatelé takovou možnost naznačují. C. Burckhardt, jeden z nich, píše: ´Nejsme vůbec daleko od pravdy, jestliže se domníváme, že neukojitelná Hitlerova nenávist v jeho nevědomí vyvolávala zastřenou, ale všudypřítomnou jistotu, že vše skončí nejstrašnější porážkou a jeho vlastní smrtí, jak se také stalo 30.dubna 1945 na říšském kancléřství.´ (C. Burckhardt, 1965.) Speer líčí, že když s ním Hitler před válkou tak nadšeně hovořil o svých architektonických plánech, vyvolávalo to v něm neurčitý, spíše intuitivní pocit, že v jejich uskutečnění v podstatě nevěří. J Brosse vyjadřuje podobný názor. Klade si otázku, zda Hitler skutečně věřil v konečné vítězství nebo dokonce jestli si je vůbec přál. (J. Brosse, 1972). Sám jsem na podkladě své analýzy Hitlera dospěl k podobnému závěru. Ptám se, zda člověk, který je posedlý tak intenzivním ničivým pudem, který ho celého pohlcuje, mohl opravdu v hloubi duše chtít všechnu konstruktivní práci, kterou by vítězství přineslo. Samozřejmě že všechy tyto domněnky se vztahují výhradně na Hitlerovo nevědomí. Bylo by absurdní chtít tvrdit, že Hitler vědomě nechtěl válku vyhrát." Erich Fromm, Anatomie lidské destruktivity, s. 419, Nakladatelství Lidové noviny, překlad Bedřich Placák, 1997, ISBN 80-7106-232-4

Dalším důvodem, proč podle mého názoru musel Hitler přinejmenším tušit svou konečnou prohru, je fakt, že konzultoval různé jasnovidce. Vůdce, který se intenzívně zajímal o okultismus a zřejmě i sám měl nemalé paranormální schopnosti, jistě nebyl tak naivní, aby nechápal, že se mu budou tito praví či falešní proroci snažit především zalichotit, leccos ale mohl pochopit i z jejich vyhýbavých nebo falešně optimistických odpovědí. Tvrzení, že Hitlerův „dvorní šarlatán“ Erik Jan Hanussen svému Führerovi údajně předpověděl, že válku prohraje, napadne-li Sovětský svaz, se mi ale nepodařilo ověřit z hodnověrných zdrojů.

Ještě se pozastavme nad závěrem Frommova citátu, podle kterého chtěl Hitler válku prohrát, ale pouze „nevědomě“. Podle některých moderních psychologů má přání, jež je ukryto v nevědomí, k vědomé mysli poněkud blíže, než si představoval Freud, který tak výrazně inspiroval Fromma. Je možné, aby si hlavní válečný štváč opravdu nikdy neuvědomil to, co si zřejmě v hloubi duše skutečně přál - prohrát válku? Pro ideového otce politické korektnosti, jímž byl právě Erich Fromm, muselo být naprosto nepřijatelné vnímat Adolfa Hitlera jinak než jako jednoznačně negativní postavu, jež světu vnucuje své výlučně destruktivní úmysly. Nicméně ke zpochybnění tohoto démonického obrazu nás vybízí nejen skutečnost, že být zajedno s mainstreamovým pohledem obvykle znamená nepřemýšlet, nýbrž i prostá pravda, že lidské charaktery nebývají černobílé. Oproštěni od zkreslujících korektních brýlí pokusme se nastínit pravdivý obraz Hitlera, který staví na zmíněné hypotéze a přiznává racionalitu chování muže, který z klinického pohledu spíše než blázen byl jen „trochu divnej“. Mimochodem i Fromm přiznává chování nacistického vůdce větší racionalitu, než panuje v obecném povědomí, když uvádí, že Hitlerovy proslulé výbuchy vzteku byly jen vypočítavou kalkulací jak zapůsobit na druhé a zuřivý Führer s nimi okamžitě přestal, pokud viděl, že jeho dramatický výstup nemá patřičný efekt.

Předpokládejme tedy, že Hitler nějakým zvláštním způsobem věděl, že ho čeká zkáza. Navzdory tomuto intuitivnímu vědomí však rozpoutal válku, o níž musel vědět, nebo alespoň zřetelně tušit, že ji prohraje. Proč to dělal? Pouze proto, aby ukájel své „nekrofilní“ pudy, jak si představuje Fromm? Mnohem logičtější odpověď zní, že svou předurčenost ke zkáze musel vnímat jako svého druhu pozitivní cíl a svou roli vidět jako poslání, které mu svěřila Prozřetelnost. Jeho schopnost přežít všechny atentáty v něm tento pocit vyvolenosti pouze utvrzovala. Nabízí se i doplňující vysvětlení. Jestliže nacistický vůdce upřímně věřil svým pseudoromantickým ideálům, musel – alespoň v okamžicích své příčetnosti – rovněž vnímat jejich zvrácené pokřivení, byť by tato zvrácenost byla ve skutečnosti pouze jejich důslednou realizací v praxi. V Hitlerově hlavě musela alespoň v jasnějších chvílích problesknout myšlenka „tady jsme to už trochu přešvihli“. A s tímto uvědoměním si začal (nevědomě - vědomě?) přát prohru. A lze si snadno představit, že měl tendenci jí i napomáhat tím, že sabotoval své vlastní úsilí. Mohla Hitlerova sabotáž vést například k tomu, že nacisté nestihli včas vyvinout atomovou zbraň, když v závodě o její vývoj měli dvouletý náskok před Spojenci? Podle některých výpovědí chtěl Hitler zabránit vyhubení lidstva. "Jako odpověď na první bombu by přišla druhá a lidstvo by bylo nuceno se vydat na cestu k vyhubení," řekl prý roku 1944 Otto Skorzenymu, vysokému veliteli Waffen SS. (Jan A. Novák, Hitlerova atomová bomba - mýtus nebo realita? Dostupné online: http://www.novakoviny.eu/archiv/historie/425-atom-bomba-hitler ) Muž, jehož konečným cílem byla údajně samoúčelná a co největší zkáza, by tím de facto projevil vůči lidstvu více ohleduplnosti než Spojenci, kteří v závěru války již bez naléhavé nutnosti svrhli atomovky na dvě japonská města. Pokud Hitler opravdu záměrně přispíval ke své vlastní  prohře, fakticky tím vědomě napomáhal k pozitivnímu cíli, jímž byla záchrana světa před naprostou zkázou, k níž by došlo v důsledku jistých idejí, které diktátorům typu Hitlera dodaly ničím neohraničenou moc.

Nyní filozofický pohled. Předpokládejme, že smyslem II. světové války bylo lidstvu nastavit zrcadlo – ukázat, kam vedou jisté myšlenky, pokud se realizují do nejzažších důsledků. Tyto zhoubné ideje se prolínají celou evropskou historií, nikdy nebyly výlučně německé, a Německo dokonce ani nebylo jejich nejvýraznějším exponentem. Jmenujme nacismus (Hitler stejně jako řada opravdu hrubozrnných nácků pocházeli z Rakouska), militarismus (v počtu vedených válečných konfliktů do 1. světové války Francie a Rakousko předstihly Německo), antisemitismus (přítomný snad vždy a všude) atd.

Nastavení zrcadla lidstvu nemělo vést k jeho zániku, rozsah války měl být přesto natolik velký, aby se stal nadlouho varovným mementem. I načasování tohoto velkého konfliktu vypadá, jako by bylo prozřetelně naplánován: Odehrál se těsně předtím, než začala být používána zbraň schopná vyhubit lidstvo. Pro nevděčnou, varovnou službu lidstvu zbývalo vybrat člověka, který bude dostatečný magor, aby něco takového rozpoutal, ale zároveň natolik příčetný, že atomovou bombu nepoužije…

Dnešní Němci nepochopili historii, pokud si myslí, že lekcí druhé světové války je upevňovat v jejich národním povědomí pocit viny. Bohužel, tento pocit i 70 let po válce Němce stále negativně ovlivňuje a vede je mimo jiné k tomu, že štědře podporují nefunkční evropský projekt, jenž od poslední zdravé ekonomiky v Evropě pouze odčerpává finanční prostředky. Jako by se tím Německo pouštělo do další ztracené bitvy…