Jízda v protisměru

V listopadu 1989 se Václavské náměstí zaplnilo lidmi, kteří už odmítli tolerovat normalizovaný život a chtěli se vrátit k idejím Pražského jara. Pod dohledem patrona české země svatého Václava dali normalizátorům výpověď. Jiný Václav, který je zatím svatořečen jen americkým kongresem, nám tehdy slíbil, že obrodný proces, uložený dvacet let v mrazáku, zase rozmrazíme. Brzy však zjistil, že k tomu nemá požehnání ze Západu. A tak se věnoval „smysluplnějším“ vizím, jejichž naplnění může dnes sledovat alespoň z fasády Národního muzea.

Co vidí? Vidí národ rozdělený na bohaté a zároveň mocné a na chudé a bezmocné. Vidí nepřirozenou a nikdy nebývalou bariéru mezi generacemi. Vidí úpadek školství. Vidí dovoz cizí agresívní kultury, která propaguje násilí a plošně překrývá národní jedinečnost a vymazává archetypy tvořené po celá staletí. Vidí přepisování vzorů a vytěsňování vzpomínek, což směřuje k postupné ztrátě národní identity. Vidí ústup kritického myšlení a výchovu k jednotné, uniformní pravdě. Muž, který dvacet let nesměl veřejně mluvit, dnes vidí, že média opět slouží mocenské zakázce a místo informací šíří dezinformace. Muž, který byl kdysi dehonestován jako zrádce a zaprodanec, dnes vidí, že podobné nálepkování těch, co kritizují současný trend zahraniční politiky, se opět vrátilo. Muž, který kdysi napsal esej o moci bezmocných, v němž volal po občanské odpovědnosti a statečnosti, dnes vidí, že demonstranti jsou nazývání lůzou, nebo pátou kolonou.

Zatím se pro nepohodlné názory ještě nezatýká. Ale režim, jehož politici uvažují o zavedení cenzury, nikdy nemá k zavírání oponentů daleko. Tento způsob demokracie a obrany lidských práv a svobody mají zítra ověřit a upevnit expediční kolony americké armády. Vláda dala nezvaným hostům zelenou. My ale ne!

Někteří z nás možná souhlasili v roce 1998 s rozhodnutím našich tehdejších politických představitelů o vstupu do NATO. Zmátl nás název - obranný pakt. Dnes ale vidíme, že tato vojenská aliance se proměnila a že je momentálně zneužívána pro globální zájmy USA. Podle skutků to poznáváme.

Obyvatelé Plzně a okolí možná vnímají americké konvoje na našem území radostněji, protože svůj obdiv k armádě USA sáli už s mateřským mlékem. Dnes je to ale jiná armáda, než ta, jejíž vojáci osvobodili v roce 1945 Plzeň a 116 jich tam padlo. Prahu a většinu Čech, celou Moravu a Slovensko osvobodila Rudá armáda a padlo při tom víc než 130 tisíc vojáků. Kdyby dnes vstali, zaplnili by celé toto náměstí, od Muzea až na Můstek. Ti mrtví vojáci nemají nic společného se srpnovou invazí roku 1968, která měla zastavit reformní hnutí, na němž se podílel celý národ. Ano, invaze armád Varšavské smlouvy do naší země, mlčky schválená i americkou administrativou , otočila hodinové ručičky do protisměru. Ideály, které jsme tehdy nesměli prosadit, ale nezanikly. Jeden z nich připomenu: vyhlášení neutrality. Muž, který na nás dnes hledí z fasády muzea, chtěl jít ještě dál. Snil o tom, že po zrušení Varšavské smlouvy bude rozpuštěno i NATO. Místo toho se rozšířilo. I o nás. A muž na fasádě to pak přehodnotil jako svůj veliký úspěch a všeobecně dobrou věc. My ale vnímáme dobro v jiné podobě, než je humanitární bombardování. Odmítáme být ve spolku agresorů, který chystá válku s Ruskem pro uhájení amerických zájmů ve světě.

Tři americké kolony, které zítra ráno překročí hranice naší země, to nečiní z technických důvodů. To by ten přejezd vypadal zcela jinak a netrval by čtyři dny. Je to kolíkování terénu v zemi, jejíž obyvatelé odmítli, aby tu byl umístěn americký radar. Se zítřejší provokativní expedicí naše vláda vazalsky souhlasí. Parlament se pro jistotu ani nesešel. Když jsou zbabělí politici, zbývá statečnost na občanech. Můžou nás urážet, nazývat nás lůzou nebo pátou kolonou, ale my víme, kdo jsme. Jsme lidé, kteří nenávidí válku a odsuzují verbování do války.

Nevychovávali jsme děti proto, aby oblékly vojenský mundůr a šly umírat kvůli záchraně dolaru.

V poslední světové válce zemřelo 72 miliónů lidí! A dnes, 70 let po jejím konci, stojí svět znovu před osudovou křižovatkou.

Naše členství v Severoatlantické alianci není zárukou naší ochrany. NATO přece není žádný bezpečnostní pás, který by nás zachránil při čelním střetu.

Nikdo z nás dnes nemůže udělat mnoho. Ale každý z nás může připojit svůj podpis na petici požadující, aby ČR z tohoto agresivního spolku vystoupila. Ať zločinci páchají své zločiny proti míru sami za sebe a pod svou vlajkou. Naše země v srdci ohrožené Evropy je nesmí krýt svým jménem! Ukažme tedy svou vůli jasně a zřetelně a hlavně rychle, protože čas odtikává k nule. Jsem přesvědčena o tom, že i někteří čeští politici mají stejný názor jako my, že ani jim neschází rozum, svědomí a instinkt. Ale chybí jim odvaha! Proto potřebují naši podporu. Potřebují mít za zády hlas lidu, který je podle ústavy zdrojem veškeré státní moci.

Muž, který na nás dnes hledí z průčelí Národního muzea se kdysi v kongresu USA vyjádřil, že naše republika nepotřebuje americkou pomoc a navrhl, ať Spojené státy pomohou Rusku, které tehdy bylo na kolenou. Smysl jeho slov se však ztratil v překladu. A jaký je výsledek? USA pomáhá Rusku vytrvale. Do hrobu. Ale říká se, že kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Jde ale o to, aby pak při tom pádu nepohřbili celý svět. Starý nápis, který býval kdysi vylepen na plakátech kolem našich silnic prohlašoval „Se Sovětským svazem na věčné časy!“ Na dnešních bilboardech by mělo být aktuálnější varování: „Se Spojenými státy do věčných lovišť!“