Geopolitická tektonika odsunuje USA ze středu jeviště

Neúspěch Obamovy vlády očistit své řady o neokonzervativní pohrobky a pozůstatky z předešlé Bushovy vlády vedl ke geopolitickému posunu u velkých zemí a regionálních aliancí, směrem od Spojených států. Přítomnost a politika prováděná těmito neokonzervativci, jako náměstkyně ministra zahraničí pro evropské a eurasijské záležitosti Victorie Nuland a její protějšek pro záležitosti západní polokoule Robert Jackobson, vedly k velkému posunu od Ameriky u latinské Ameriky, evropských zemí, jako Německo a Francie, a k celkovému velkému mezinárodnímu přeuspořádání.

A nejen v řadách Obamovy vlády poškodili neokonzervativci „značku“ USA. Je neobvyklé, když íránští a němečtí vůdci souhlasí u kritického hodnocení americké zahraniční politiky. Přesto je to přesně to, k čemu došlo krátce poté, co íránský ajatolláh Ali Chamenei káral Spojené státy za „rozklad“, po zaslání průvodního dopisu Íránu podepsaného 47 republikánskými nekonzervativními senátory. Tento dopis zaručoval zrušení jakékoliv íránské jaderné dohody P5+1 poté, co Barack Obama opustí úřad. Německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier se připojil k Chameneimu v kritizování amerických senátorů kvůli jejich dopisu. Steinmeierovy poznámky byly zopakovány i v Paříži vysokými francouzskými vládními představiteli.

Iritace Berlína a Paříže Washingtonem se neomezuje jen na íránskou iniciativu. Němci a Francouzi, spolu s Italy, jsou stále více znepokojeni americkou válkychtivostí vůči Rusku kvůli Ukrajině a dalším záležitostem. Možná že to, o čem kdysi bývalý americký ministr obrany Donald Rumsfeld mluvil jako o „staré Evropě“ (původních západoevropských členech NATO), zjišťuje, že budoucnost nespočívá v arogantním transatlantickém partnerství, které je přísně jednosměrnou záležitostí, kdy Washington diktuje podmínky sňatku, ale v multilaterálních dohodách eurasijské povahy.

Ačkoliv Obamova vláda hodně sází ne své „ukotvování v Asii“, je to Asie, kdo se ukotvuje v Evropě, a tím neutralizuje Washington v jedné z jeho historických sfér vlivu. Šanghajská organizace spolupráce (SCO), považovaná za konkurenta NATO, oficiálně zahájila ekonomickou iniciativu Čínská hedvábná cesta, která prosazuje výstavbu nových dálničních, železničních a mořských obchodních tras z Asie do Evropy.

Rusko dostalo záruku od Číny, že Peking podpoří plné členství Indie v SCO. Aby se vyvážil vstup Dillí, je zde také podpora poskytnutí plného členství Pákistánu, dlouhodobému čínskému spojenci, v SCO. Pokud něco, tak členství Indie a Pákistánu v SCO může sloužit jako zmírňující faktor v jejich vzájemných vztazích, v mnohém stejně, jako členství v NATO často ovlivňovalo periodické harašení zbraněmi mezi Řeckem a Tureckem. Rozšířená SCO, složená z Ruska, Číny, Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Uzbekistánu, Tádžikistánu, Indie a Pákistánu, bude mít úspěch při zastavování tahu NATO na východ, stejně jako budoucích plánů na „barevné revoluce“ východně od Uralu.

Odhodlání indického premiéra připojit se k SCO je posíleno jeho přáním založit Regionální asociaci Indického oceánu (IORA), do které by spadaly Indie, Mauritius, Maledivy, Sri Lanka, Seychely, a další země této mořské oblasti. Modi své přání vyjevil při své nedávné návštěvě Mauritia. Vytvoření „mini SCO“ v Indickém oceánu, s motto „SAGAR – bezpečnost a růst pro všechny v regionu“, bude přímou výzvou Washingtonu a NATO, které považuje Indický oceán za své hřiště pro vojenské aktivity, které jsou prováděny hlavně z americké vojenské základny Diego Garcia a menších základen v Ománu a Džibuti, a v budoucnu i z plánované základny na australských Kokosových ostrovech.

Asie rovněž představuje výzvu pro Spojené státy na mezinárodní finanční frontě. Rozhodnutí Británie být první ze zemí G7, která se připojí k čínské Asijské infrastrukturní rozvojové bance (AIIB), konkurentovi Asijské rozvojové banky provozované USA a Japonskem pod záštitou ve Washingtonu sídlící Světové banky, vedlo k nepřátelské výměně mezi Londýnem a Washingtonem. Říkalo se, že britské rozhodnutí ohrozilo „zvláštní americko-britské vztahy“. Německo se může k Británii přidat a připojit se k AIIB též.

Čína se nijak netajila faktem, že AIIB, která má v současné době 21 členů, bude spolupracovat s Rozvojovou bankou BRICS, společným programem Brazílie, Ruska, Indie, Číny a Jižní Afriky, na vytvoření alternativy k washingtoncentrické Světové bance a Mezinárodnímu měnovému fondu.

Spor mezi Západem a Ruskem kvůli Ukrajině vedl k sankční válce Washingtonu, kde váleční jestřábi rozhodli o vyloučení Ruska ze sítě SWIFT se sídlem v Belgii. Odstřižení spojení mezi ROSSWIFT, ruskou podsítí SWIFT, a SWIFT by mělo závažné důsledky pro evropské ekonomiky závislé na obchodu s Ruskem. Proto nebylo žádným překvapením, když SWIFT oznámila, že Rusko bude mít křeslo v představenstvu SWIFT. Toto rozhodnutí bylo další známkou rostoucího evropského znepokojení sankčním „triumvirátem“ ve Washingtonu, vedeného ředitelem kanceláře ministerstva financí pro kontrolu zahraničních aktiv (OFAC) Adamem Szubinem; Jennifer Shasky Clavery, ředitelkou Sítě pro stíhání finančních zločinů (FinCEN); a, dokud nebyl jmenován náměstkem ředitele CIA, Davidem S. Cohenem, podtajemníkem pro terorismus a finanční rozvědku.

Tento triumvirát, spolu s neokonzervativci v politické hierarchii ministerstva zahraničí, také naštval latinskou Ameriku svoji agresivní ekonomickou válkou proti Venezuele. 12. března 2015 Obamova vláda uvalila stejný typ sankcí na Venezuelu, včetně zákazu vstupu venezuelským představitelům do USA a zmrazení jejich aktiv, jaké předtím uvalila na představitele autonomní Ruské republiky Krym, východoukrajinské republiky Lugansk a Doněck, a na samotné Rusko.

Obama také prohlásil, že Venezuela představuje „mimořádnou hrozbu pro národní bezpečnost Spojených států“. Každá organizace západní polokoule, od Společenství latinské Ameriky a karibských států (CELAC) a Unie jihoamerických zemí (UNASUR), po Bolívarskou alianci pro lid naší Ameriky (ALBA) a Organizaci amerických států a generálního tajemníka José Miguela Insulzu okamžitě akce Washingtonu odsoudila. Nejen, že byl Washington hluchý vůči přáním západní polokoule, ale zhoršil věci tím, že zrušil vízum bývalému premiérovi St. Kitts-Nevis Denzilu Douglasovi, jako varování, že by to mohlo postihnout jakéhokoliv karibského vůdce, který by, stejně jako Douglas, směroval svoji zemi ke členství v bloku ALBA, výtvoru zesnulého venezuelského prezidenta Hugo Chaveze.

Nátlak Washingtonu na malé země se neomezil jen na St. Kitts-Nevil. Jestřábi sankční války ve Washingtonu také začali jednat proti Banca Privada d’Andorra (BPA), soukromé bance v malém knížectví Andorra, na úpatí Pyrenejí. Tato banka byla obviněna z „praní“ peněz pro Petróleos de Venezuela (PDVSA), státní ropnou venezuelskou společnost.

Země na celém světě také stále více rozumí snahám Obamovy vlády organizovat a podporovat tak zvané „tematické“ či „barevné“ revoluce po celém světě. Neúspěch operací George Sorose/Victorie Nuland při sesazení makedonského premiéra Nikoli Gruevskiho ve Skopje, v rámci neústavního EU řízeného puče, kdy měl být nahrazen operativcem Nuland/Sorose Zoranem Zajevem ze Sorosem financované Demokratické strany, byl ojedinělým neúspěchem „inženýrů demokracie“ ministerstva zahraničí, CIA a Sorosova Institutu otevřené společnosti (OSI), kdy ten prakticky zprivatizoval CIA.

Setrvávání prezidenta Nicolase Maduro u moci ve Venezuele naštvalo Jacobsonovou, netaktní americkou diplomatku typu sprosté Nuland. Venezuelský ministr zahraničí Delcy Rodriguez nedávno řekl, že Jacobson byla „nevrlá“ a „nevychovaná“, jak dokazovala „stylem své chůze a žvýkáním“. Rodriguez řekl, že člověk musí mít „vychování“, když jedná s „lidmi a zeměmi“. Nevychovanost Jacobsonové se vyrovná Nuland, která podle nahrávky řekla americkému velvyslanci v Kyjevě „do píči s EU“ a mluvila o německé zdráhavosti navýšit sankce vůči Rusku jako o „moskevské hovadině“. Obamova vláda byla svědkem jak americké vztahy s latinskou Amerikou a Evropou silně ochably, jako důsledek dobytčího chování dvou diplomatek, které byly osobně dosazeny do svých současných pozic Hitlary Clinton, když byla ministryní zahraničí.

Mezitím geopolitické posouvání zemí a aliancí nadále prospívá těm, kdo se rozhodli omezit vliv a kupčení Washingtonu. Tato zpráva se stává jasnou zemím, které jsou svědky zlepšení svého údělu díky spolupráci na neamerických projektech, od balkánských plynovodů Stream a iniciativy Hedvábná stezka, po ALBA a IORA. „Značka Amerika“ ztratila na světové scéně svůj lesk.