Drážďany a Poznaň: Dva různé způsoby vedení války

Rudá armáda a britsko-americké síly měly jednoho nepřítele – německý Wehrmacht, ale dosti často vedly odlišnou válku. Osvobození polského města Poznaň Rudou armádou a bombardování Drážďan spojenci – dvě události dělící od sebe jeden týden – se odehrály před 70 lety, v únoru 1945. Tyto příklady poskytují dobrou ilustraci na podporu výše uvedeného tvrzení.

Během ofenzívy Visla-Odra 1. Běloruský front, pod velením maršála Georgije Žukova, „hrdiny Sovětského svazu“, dokázal zajistit dvě předmostí západně od řeky Visla, od 27. července do 4. srpna 1944, čímž otevřel cestu do Berlína. Soustředění německých sil bylo zablokováno, nikoliv však poraženo, v Schneidemüh a Poznani. Protože hlavní síly pokračovaly v postupu směrem na západ, chvíli trvalo a stálo to velké úsilí, než bylo německé uskupení v Poznani poraženo. Generál Vasilij Čujkov, velitel 8. Armády (později se stal maršálem Sovětského svazu) byl zodpovědný za plánovanou operaci s cílem rozdrtit tamní nepřátelské síly. Ve svých vzpomínkách uvedl, že Němci vybudovaná opevnění byly klasické vaubanské pevnosti (Sébastien Le Prestre de Vauban byl maršálem Francie a hlavní vojenský stavitel své doby, proslavený svými dovednostmi jak při navrhování pevností, tak průniky do nich). Podle tohoto návrhu byly budovány podzemní pevnosti v centru a citadely na křižovatkách, schopné ubytovat velkou posádku…

V Poznani bylo město i opevnění silně bráněno a integrováno do jednotného obranného plánu s koordinovanou palbou. Pevnost Winiary stála na hoře severně od středu města. Po perimetru města bylo 18 masivních pevností, v intervalech asi 2 kilometrů, do kruhu o poloměru asi 5 kilometrů. Generál Čujkov popsal pevnosti jako „…podzemní struktury o několika patrech, vystupující nad okolní terén. Ze země byl viditelný jen násep – vrstva země zakrývající zbytek. Kolem každé pevnosti byl val široký deset metrům a osm metrů hluboký, s cihlami obloženými stěnami. Přes val byl most vedoucí k jednomu z horních podlaží. Mezi pevnostmi, vzadu, byly jednopodlažní cihlové bunkry. Ty byly pokryty betonem o tloušťce jednoho metru a byly používány jako sklady. Horní části pevností byly dostatečně silné, aby poskytly spolehlivou ochranu proti palbě těžkého dělostřelectva… nepřítel byl schopen pálit po nás přímo vším možným, jak při postupování k pevnosti, tak v ní. Střílny byly tak, že z nich bylo možné vést křížovou palbu z pušek a kulometů.“ Spolu s Volkssturmem (německou národní milicí v posledních měsících druhé světové války) byla Poznaň bráněna posádkou o síle 60,000 mužů.

Útok začal brzy ráno, 26. ledna. První úder přišel z jihu. Nepřítel ho neočekával. Byly dobyty dvě jižní pevnosti na západním břehu řeky Warta. V důsledku toho pronikly jednotky a tanky kruhem pevností a zaútočily na nepřítele zezadu. Útok ze severu přinesl jen malé výsledky. Sovětské jednotky neútočily ze západu. Čujkov vzpomíná, že tam byla úniková cesta, jejímž účelem bylo, aby se nepřítel mohl z městské pevnosti stáhnout. Ale Němci neodešli. Mělo dojít k dlouhé a tvrdé bitvě. 28. ledna byl zahájen další útok. Čujkov poslal německým jednotkám obklíčeným v Poznani ultimátum. To znělo: „Důstojníci a vojáci poznaňské posádky. Jste obklíčeni. Neexistuje způsob, jak byste mohli město opustit. Já, generál Čujkov, vám nabízím možnost okamžitě složit zbraně a vzdát se. Zaručuji vám život a návrat domů, po skončení války. Jinak budete zničeni. Smrt civilistů v Poznani bude vaší zodpovědností. Neváhejte. Vyvěste bílé vlajky a přejděte na naši stranu. Generál Čujkov.“

Ale posádka neměla v úmyslu kapitulovat. Sovětské letectvo a dělostřelectvo útočily na opevnění a pokoušely se vyhnout poškození budov ve městě a vyhnout se obětem z řad civilistů. Citadela pevnosti Winiary byla zničena. Vojáci se ukryli v podzemí.

5. února útočné jednotky zcela osvobodily obytné oblasti, po 12. únoru se stala pevnost hlavním cílem. Jak se sovětské jednotky blížily, odpor rostl. 5-8 metrů vysoké cihlové zdi byly chráněny nepřítelem, což bránilo v postupu tankům. Těžká děla byla přesunuta blíže, aby střílela na pevnost na vzdálenost 300 metrů. Ale dokonce ani střely kalibru 203 mm tlusté zdi výrazněji nepoškodily.

V té době se jednotky 1. Běloruského frontu, směřující na západ, dostaly k Odře. Generální útok začal 18. února a trval čtyři dny bez ustání. Po vybudování útočné lávky tanky Rudé armády a útočná děla 259. a 34. pronikly na území citadely a ve 3 hodiny ráno 22. února vedly konečnou bitvu o starou pevnost. Skupiny o 20-200 mužích se začaly vzdávat. Ze 60,000 posádky zůstalo jen 12,000. Krvavé boje skončily 23. února 1945, v den 17. výročí Rudé armády. 224 děl vypálilo 20 salv na pozdrav vítězství.

Zde je příklad války vedené spojenci. 13-15. února provedli nálety na Drážďany, kde způsobili škody srovnatelné s útoky na Hirošimu a Nagasaki.

Američané pojmenovali operaci „Úder blesku“. Proti komu byla namířena?

Město nemělo žádný významný vojenský průmysl a bylo zaplaveno uprchlíky.

Oběžník Královského letectva (RAF) rozdaný letcům v noci útoku uváděl: „Drážďany, sedmé největší město Německa a o nic menší, než Manchester, jsou také největší nebombardovanou zastavěnou oblastí, kterou nepřítel má. Uprostřed zimy, kdy tam jsou uprchlíci směřující na západ a odpočívají tam jednotky, jsou v největší oblibě střechy/půdy, nejen jako přístřeší pro pracující, uprchlíky a jednotky, ale také pro správní služby vyhnané z jiných oblastí.“ Proč srovnávat se zemí město, které nemělo žádný podstatný význam pro válečné úsilí? Stejný oběžník byl ohledně toho dosti cynický. Uvádělo se v něm: „Záměrem útoku je zasáhnout nepřítele tam, kde to nejvíce pocítí, za již částečně zkolabovanou frontou… a tím i ukázat Rusům, až dorazí, co velitelství bombardérů dokáže.“ Přesně to RAF skutečně udělalo, když bombardovalo z bezpečné výšky město zaplavené demoralizovanými lidmi.

Jak se konec války blížil, britsko-americké letectvo začalo s častějšími politicky motivovanými útoky, ničícími města nemající význam pro německé válečné úsilí, která měla být brzy osvobozena Rudou armádou, například Praha, Sofie atd. Drážďany jsou nejkřiklavějším příkladem toho, jak byla tato zvrácená taktika používána. Zničená oblast v Drážďanech byla 4x větší, než zničená oblast v Nagasaki. Velkou část města zachvátil žár 1500 stupňů. Lidé prchající do okrajových částí města zapadli to roztaveného asfaltu. Kouř byl vysoký 45 metrů. Zemřelo minimálně 45,000 lidí. Někteří experti říkají, že počet oběti byl až 135,000. Günter Wilhelm Grass, německý autor a nositel Nobelovy ceny za literaturu z r. 1999, označil bombardování za válečný zločin. Tento názor podpořili mnozí další.

Dr. Gregory Stanton, prezident Genocide Watch, se vyjádřil přímočařeji a řekl, že bombardování Drážďan zápalnými bombami spojenci a jaderné zničení Hirošimy a Nagasaki byly válečné zločiny a také akty genocidy.