Únor 48

Největším odchýlením oficiálního líčení historiků i „pamětníků“ událostí mezi roky 1945-48 od Pravdy je založeno na nepochopení způsobu myšlení válku přeživších Čechů. Dále příčinu povrchnosti interpretací tehdejších událostí spatřuji osobně v tom, že jednak nemají představu o praxi nejrůznějších skrytých „sítí“ ve státě (nebo záměrně mlčí), jednak se aktivně ve funkcích neúčastní a neúčastnili „organizování“ státu. Lidově řečeno neví, „jak to chodí“. Proto historici a politologové nebyli tehdy, a nejsou ani i dnes schopni (ochotni?) prohlédnout zpravodajské a informační hry „sítí různých bratrstev“. (V současné době hlavně finančních.) Válečné prožitky řadových Čechů a následné působení těchto „her“ přitom konstituovaly myšlenkové procesy masy řadových (tj. naivních) Čechů. Absence představy o nenáhodnosti poválečných politických dějů vedla a některé naivy ještě vede k bláhové představě, že prezident Beneš „nepodepsáním demise“ ministrů v únoru 48 mohl další vnitřní běh státu změnit! Nikdo dosud (a má dodnes své důvody) národu jasně neřekl, jak vypadala skutečná mocenská situace kolem prezidenta. A jak ve státní správě celkově! Skrytá realita byla odlišná od té zevní, národu jako demokracie předváděné.

Nebylo žádnou náhodou, že po návratu prezidenta do republiky s ním nepřijel šéf českých zpravodajců generál Moravec. Ač to pro nezasvěcené zní až stihomamsky, prezident Beneš byl po roce 45 fakticky obklíčen agenty KGB! Uvedené sdělení nemám v žádném případě ze zdroje „jedna paní povídala“. „Historici“ typu Sisyfos jej jako obvykle „zaručeně“ vyvrátí „vědecky“! Tím, že o tom nenajdou nic zapsaného v archivech! Zúčastnění, kteří by o tom mohli vypovídat, jsou po smrti. V roce 1968 ovšem ještě nebyli! Tehdy jakousi „hrou Prozřetelnosti“, v pohnutých dobách „řádění revizionizmu“, jsem o popisované situaci kolem roku 48 mluvil s přímým členem Benešovi poválečné „ochranky“. V roce 68 byl už ovšem v hodnosti kapitána STB v důchodu na chalupě. Až od něj jsem se, tehdy s otevřenými ústy, šeptem dověděl, kdo velel prezidentově ochrance. A že všechny Benešovy návštěvy, včetně hlášení o jeho zdravotním stavu, byly nepřetržitě monitorovány a ihned hlášeny do Moskvy! Z některých následků a důsledků tohoto sledování někteří „domnělí znalci politiky“ až dodnes usuzují, a ještě to píší, že byl Stalinovým agentem. (Karmicky se zatěžují křivým obviněním mrtvého!) Nebyl, ale je pravda, že jím byl na něj nasazený agent Zdeněk Fierlinger. Ten jí byl získaný ke spolupráci již před válkou. Přitom se tvářil jako Benešův osobní přítel. Však mu také výhodně obstaral letní sídlo vedle sebe. Sovětská rozvědka pracovala s předstihem. Věděla jako Hitler, že Edvard Beneš má významné kontakty v evropské síti zednářů. On sám sice nebyl zas až tak naivní, aby si myslel, že není kdekým sledován. Je spravedlivé mu přiznat, že ze všech sil, i v zákulisí, pracoval pro český národ. Tento úkol však bohužel pojímal nikoliv duchovně, ale slavjanofilsky, v duchu rozvíjení českého slovanství. Tato jednostrannost oslabila jeho intuici neboli jasnozřivost. Jen proto se mohl domnívat, že asiatsky zákeřného Stalina a jeho KGB politicky „přehraje“. Spoléhal na svou oblibu pokračovatele Masaryka. Osudová chyba úvahy vězela v tom, že neměl jeho duchovní rozměr! Masaryk vnímal „češství“ šíře, jako úsilí středoevropských Čechů v hledání všeobecně platných duchovních hodnot! Slavjanofilství vnímal jako vedlejší prvek. (Viz.: Česká otázka jako otázka náboženská.)

Pro nedostatek intuice (jako funkce ducha) si prezident Beneš neuvědomoval, že lidi řízené satanským duchem (Stalin) nelze přechytračít! Vždyť jejich řídící duch je „otec“ tj. původ vychytralosti! Lidé naslouchající Duchu pravdy si již dávno všimli, že podle vychytralosti v roli řídící ideje člověka, lze ihned rozeznat osoby satanem ovlivňované. Z tohoto důvodu je možné od nich očekávat cokoliv. Onen Benešův úmysl „politicky doma přehrát bolševiky“ se zrodil v jeho mysli už v roce 1943, než odjel z Londýna do Moskvy. Ve svém uvažování se opíral o dvě chybné premisy: o přecenění svého vlivu na národ a o přesvědčení, že komunisté nemohou získat v křesťanském a rolnickém národě klíčový vliv! Proto sice v dobré vůli, ale s vedlejším úmyslem, podepsal v Moskvě s SSSR smlouvu o „přátelství“, vlastně omezení státní suverenity. A následně Košický vládní program. (Dnes stejné chyby činí stejně neprozíraví, pokud ne koupení, aktéři smluv s EU, USA a muslimy. V důsledku také neduchovního hodnocení stavu věcí vzniká reálné nebezpečí, že historicky by český národ mohl v EU dopadnout hůře než po „únoru“.)

Souhlas s Košickým vládním programem a jeho způsobem sestavování „vlády národní fronty“ učinil prezident Beneš v přesvědčení, že v demokraticky smýšlejícím národě strana typu ruských bolševiků nemůže ve svobodných volbách získat největší počet hlasů! A tím podle v Košicích dohodnutého mechanizmu tvorby vlády národní fronty získat klíčové posty předsedy vlády a silové resorty! Tento chybný odhad měl původ v tom, že prezident odjížděl v roce 1938 od národa, jehož hlavní masa obecně ctila principy křesťanského Desatera. Jenže zrada západních velmocí a následné řádění nacistů rozvrátilo víru velké části lidu ve vyšší Spravedlnost. Toto otřesení křesťanské etiky v národě dále posílilo při pohledu na řádění tzv. revolučních gard z května 45 a z nastalých rabovaček majetku po sudetských Němcích. Jejich majetek měl být přece kompenzací ČSR a měl být použit na odškodnění válečných poškozenců! Příliš velké části lidu se začalo zdát, že místo Spravedlnosti začalo platit pravidlo, kdo má sílu, může všechno. (Stejným principem je posilováno přesvědčení některých v současnosti, že kdo má v tomto světě peníze, má justici a tím právo.)

Rabování po Němcích dodalo české spodině a mase nemajetných sebevědomí. Tato deklasovaná vrstva dostala po vyčerpání zdrojů zákonitě chuť i na následné rabování bohatších Čechů. To ji nenápadně nabídli komunisti. (Po pádu komunistů tatáž duchovní vrstva národa rabuje státní vlastnictví.) Pojmenováním pohnutek se nám vynořuje pravá příčina volebního vítězství komunistů v roce 1946! Byl jí rozvrat duchovního myšlení masy Čechů! To on po roce 1945 vytvořil širokou voličskou základnu komunistické strany! (Navíc řízenými bolševiky.) Tuto změnu nálad v exilu pobývající Beneš nevycítil. Navíc přeceňoval svůj vlivu na veřejné mínění a spoléhal na stranu národních socialistů. Jenže v jejich čele stáli „neosobnosti“ typu Petr Zenkl. Ti neměli ani duchovní rozměr (charizma), ani organizační schopnosti komunistů. (Kromě Prokopa Drtiny a Pavla Tigrida.)

Níže se pokusím, ponořením do paměti a s pomocí „vhledu“ do akašické kroniky dějů té doby, nalézt klíč k pochopení dalších příčin, které vedly k „únorovým událostem“. Jsou poučné proto, že v nich současníci mohou rozpoznat dějinné zákonitosti, platné v každé době. Tak mohou čtenáři rozpoznat, že všechny „národní katastrofy“ vždy tkvěly a tkví v nežití duchovních zákonů hlavní masou národa. Neboli nedbání vzorového Řádu mezilidských vztahů.

Rozhodující pro zmaření Benešova dobrého záměru, tj. udržení demokratického uspořádání společnosti a „být mostem“ mezi Východem a Západem, bylo tedy zblbnutí části masy voličů ve volbách v roce 1946. Potlačení duchovnosti (etiky) národa a tím jeho intuice otevřelo prostor pro překvapivý volební úspěch komunistů. Debakl prozíravosti dovršila úspěšná, manipulativní a skutečné cíle zakrývající předvolební kampaň demokraticky se tvářících komunistů. Byl to národ sám, kdo se odsoudil k nešťastnému 40letému přežívání v „rozvinuté výstavbě komunizmu“! O to více by si měli dnes občané uvědomit, jak důležité mohou být volby a v nich projevená nepředvídavost! V této souvislosti opět připomínám duchovní zákon o malých příčinách, (vhození volebního lístku,) a velkých následcích. (Rozkrádající a zahraničím manipulované vlády.) Právě následky voleb 1946 by měly být pro Čechy poučením, jaké katastrofální následky volby mít. A to i dnes, kdy již „hrají“ zákulisní hry jiné velmoci, jiné sítě a jiní demagogové používají jiné fráze. Smutné na věci je, že se hraje nejen o naše peníze, ale i o duši národa. Většina národa se po roce 89 duchovně neprobudila, což nedává pěknou perspektivu ani státu. Proto se zdá být opět ve stavu duchovního nihilizmu s absencí vize budoucnosti. To ohrožuje samu kvalitu života. Na místo fyzického ohrožení nastoupilo nebezpečí rozplynutí národní a kulturní originality českého společenství v konzumním „blevajzu“ Santa Clausů, v multikulti, v muslimských novotách. Jako se po únoru začal rozpouštět v blevajzu pracovních kolektivů a „dědů Mrázů“.

Vraťme se tedy ještě zpět do roku 1946, do bojů o moc. KSČ tehdy v regulérních volbách, na základě čistě lživé agitace, k Benešovu údivu, získala v českých zemích 41% hlasů. Intuice (duchovního rozměru) zbavení lidé lživost komunistické propagandy neprohlédli! Dodnes slyším pana Polenu z N., jak říká sedlákům: „Lidi, nevolte ty komunisty, nebo jsou to poslední volby!“ Volili. Kdyby KSČ agitátoři říkali tehdy svůj skutečný záměr neboli pravdu o svých plánech, dostali by tak 15% hlasů ve státě. (Jako po roce 89?) Jejich získaných 41% voličů v českých zemích je dodnes světovým unikátem. (V konkurenci 4 stran a bez zahraničních peněz!) Není jiné země na světě, kde by se takový volební zisk v soutěži více stran komunistické straně podařil opakovat! V důsledku právě tohoto volebního výsledku získala KSČ automaticky klíčové posty vlády. Prezident Beneš byl ochromen. Počítal po vítězném vedení války a obnovení již zmizelé ČSR s jistým vítězstvím „svých“ národních socialistů. Po ohlášení výsledků mocensky poklesl na „stín“ aktivitou překypujícího předsedy vlády Klementa Gottwalda. Nadále už jen spoléhal na jeho lidskost a zbytkovou demokratičnost masy členů KSČ. (A na změnu ve volbách v roce 1948, které již ovšem komunisti nepřipustili. Zavedli v nich „jednotnou kandidátku Národní fronty“.) Poražený prezident Beneš navíc marně čekal, že vedení a členové KSČ demokratického národa nedopustí pravé bolševické „revoluční“ řádění. Prezident bez generála Moravce „nedohlédl“, že ani Gottwald sám sobě nebyl pánem! Natož řadoví členové strany! Všichni měli za sebou „stíny“. O schopnosti samostatného myšlení zmatených straníků nemohla být ani řeč! Katastrofa února 48 byla tedy již jen výsledkem řízeného vývoje. Proto, že KSČ, aniž o tom její členové měli tušení, řídily z pozadí odbojové „sítě“. A ty byly plně v moci Stalinovy KGB!

Výsledkem voleb v květnu 1946 byl nastolen stav, že prezident Beneš se stal při záchraně demokracie bezmocným. Ač se snažil seč mohl, „únoru 48“ už zabránit nemohl. Sousední Rakušané, ač byli ve stejné situaci, komunisty nevolili. Proto nakonec museli je okupující sověti souhlasit s jejich neutrálním statutem. Tedy s postavením, po kterém toužil Beneš. Na druhé straně on osobně měl ještě štěstí. Mohl, i jeho paní Hana, zemřít po „únoru“ přirozenou smrtí. Sama osoba Edvarda Beneše byla Stalinem tolerována. (Kvůli vděčnosti za prozrazení „spiknutí Tuchačevského“, za důsledný boj proti Hitlerovi, za jeho trvalé slavjanofilství.) To Jan Masaryk takové štěstí neměl. Byl na přímý Stalinův příkaz (bez vědomí Gottwalda) za otcův podíl na atentátu na Lenina vyhozen z okna vlastního ministerstva.

Současný český člověk, který se snaží nebýt součástí momentálně převažující „podpásové kultury prázdných makovic“, by se měl snažit pochopit pravé příčiny, které vedou k „únorům“. Měl by rozpoznat, že těmi příčinami jsou odtržení myšlení hlavní masy lidí od křesťanské duchovní báze, pád základů etiky, z které vznikla tato civilizace. A také naše národní pospolitost a lidové zvyky! Odtržení od nich má vždy za následek vytvoření se duševního vakua u jednotlivců, v žití zvyků občanského roku, v pravidlech součinnosti rodin, v pravidlech mezilidských vztahů. To následně umožňuje rozmach destruktivních myšlenkových proudů s nefunkčností českého státu, jeho skryté ovládnutí silami ze zahraničí. Místo demokratické samosprávy se národu vplíží diktatura zahraničních cizorodých sil.

Aby k tomu opět nedošlo, ještě podrobněji se pokusím o analýzu vzniku chybných pohnutek v myšlení větší části národa. A opět na rozboru příčin vzniku „vítězného února“. K objevení dalších příčin vzniku deformovaného způsobu myšlení je třeba se ponořit až do společenského klimatu v Protektorátu! Tehdy národní elita světem zrazená, k přetvařování donucená, se z důvodu přežití kolaborací dostala do stavu ztráty vlastního sebevědomí. Právě tento pocit viny z kolaborace byl tím faktorem, který v roce 1945 umožnil převít iniciativu deklasovaným vrstvám, akceptujícím až filozofii nekřesťanské varianty komunistů z Asie. Je smutnou pravdou, že sudeťákům a nacistům se brutálním a duši zraňujícím psychickým i existenčním tlakem podařilo namočit všechny slušné lidi, zejména českou inteligenci, kněze, podnikatele a sedláky, do zevních gest kolaborace. (Mám dojem, že dnes je totéž činěno penězi a poklonkováním americké pakultuře.) Vnucenou ponižující kolaborací byla staletá, národ vedoucí síla národa vnitřně zraněna a v širší mase diskreditována. Nacistické působení podlomilo vliv českého vzdělaného duchovního jádra. (Neučinilo totéž později sovětské a nyní americké?) Tento pokles vlivu vzdělanců na duši národa v roce 45 Beneš neodhadl. (Vidí jej současní „politici“?) Z následku tohoto činění sudetských Němců bylo možné uvidět „boží mlýny v akci“ v roce 45! Jediná vrstva, která se mohla po válce těch nevinných německy mluvících občanů „království českého“ zastat, byla ochromena! Ti lidé, kteří vnitřně vždy ctí a ctily Spravedlnost, se ji neodvážili po válce žádat i pro nezatížené německy mluvící občany „království českého“! Nacisté svou politikou způsobili, že v populaci nebylo po válce významnější české osoby z přeživších mimo koncentráky a exil, koho by nebylo možné obvinit z nějaké kolaborace! To byl ten důvod, proč se všichni místně a kvalifikací významní lidé i při odporném řádění „revolučních gard“ drželi zpátky! Jedinou zjevně nekompromitovanou vrstvou zůstal v roce 45 lumpenproletariát! O jeho spolupráci nacisté nejprve nestáli a jak se fronty z východu přibližovaly, přestal o ni stát zase on! Této tragické situace využily ponořené sítě komunistů a KGB a v poslední chvíli, spíše 9. května, tuto chátru ve formě revolučních gard utajeně naverbovaly a zorganizovaly. Označili je se za „partyzány“, odbojové bojovníky apod. Ti v denacifikačních národních komisích a soudech převzali moc. „Odbojáři z 9 května“ rozpoutali po válce teror a rozhodovali, kdo z kvalifikovaných Čechů kolaboroval na oko a může či nemůže do jakékoliv funkce. Přitom těmto darebákům dávalo směr jejich řídící „pozadí“. Když ono „pozadí“ potřebovalo, „zjistilo“ se, že prověřovaný kolaboroval jen na oko. Tak to bylo nacházeno u těch, kteří se dali po válce ke komunistům. Nebo potají přislíbili spolupráci odbojovým „sítím“. Nejčastěji této možnosti využili právě ti všeho schopní, původně protektorátní udavači! O to víc o ně agenturní sítě KGB a STB a místní komunisti stáli. Neboť je „měli v hrsti“. (Vynořuje se mi v hlavě otázka, jak by to vypadalo po úplné degeneraci a následném zhroucení tržně liberální západní společnosti? Co by vyváděla o muslimy posílená duchovní chátra?)

K dokreslení příčin „února“ neboli příčin tehdejšího revolučního zvratu přistoupila i další dosud naprosto nezmiňovaná fakta. Historici je prostě neznají, ve spisech je nepřečtou. Protože se komunisté (není někdo takový dnes?) již za války chystali plně chopit moci, podzemní odbojové sítě uchovaly v utajené aktivitě. Na přímý pokyn Slánského žádný z komunisty řízených odbojových okruhů Protektorátu nevystoupil z konspirace! (Že by opět boží mlýny pro Slánského?) Navíc byly tyto sítě po zhroucení státních struktur doplněny o další „všeho schopné“. Pamatuji si, jak ve volební kampani roku 1946 nevystupovali za komunisty tito „jako odbojáři“. Ale naivní agitátoři, vlastně nevýslovní žvanilové. V čele s kavárenskými komunisty. (Možná se neduchovní „analytici“ kaváren dají koupit vždy a všude?) Pamatuji si v obci N. na komunistickou agitátorku učitelku, která agitovala tím způsobem, že prvním komunistou byl Ježíš. (V 50tých létech spáchala sebevraždu.) Pro volby užitečné kavárenské komunisty zlikvidovali bolševici v 50tých létech, když je začal „brát fantas“, že oni jako volební vítězové budou po volbách vládnout.

Výše napsané vím z osobní zkušenost, protože jsem jako kluk jsem ležel za kamny s ušima nataženýma. Dole v místnosti se mezi sedláky a živnostníky divoce diskutovalo. A mám sloní paměť. Proto mě tak dráždí ta povrchnost o „únoru 48“ „profesionály“ vyučovaného a publikovaného. Je opět vidět odtrženost společenských „vědců“ od reality. Nemohu se dokonce zbavit dojmu, že líčení tehdejší doby je úmyslně činěno tak, aby se čtenářům zamlžila intuice, aby se mladí z dějin neboli z „chodu božích mlýnů“ nemohli poučit! Aby si nevšímali všelijakých současných pozadí, které způsobují, že se z malých příčin vynoří velké následky. Sleduji s obavami, jak současní „analytici“ společenských procesů v médiích musí autocenzurou psát jak za komunizmu. Aby se zase zalíbili někomu, kdo uděluje tituly a platí granty. Příčinu vidím v tom, že současným materialistům společenských „věd“ chybí „znalost světa idejí“ neboli znalost duchovních zákonů. Tím nedohlédají pohnutky myšlení hlavní masy lidí a jejich následky. Jinak řečeno, duchovní pozadí společenských dějů je zamlžováno. aby se v mysli lidí nemohly vynořit rysy nehmotných zákonů. Těch předestřených „Řádem stvoření“, které jedině umožňují harmonický život lidské komunity a její nyní již nutný přechod do vyšší kvality civilizace. Jen duchovní prozření masy lidí může omezit mediální moc duchovně prázdných a zaprodaných jedinců a tím národní komunity přestanou být jimi manipulovatelné.

Aby se současní čtenáři nepamětníci mohli dostat do nadhledu a neupadli při současných zákulisních dějích ve státě a světě do omylů, jako naši předkové v roce 1948, pokusím se níže popsat desatero principů, k jejichž žití by měla naše národní komunita (i západní civilizace) směřovat. Abychom jako národ mohli přestát nastávající bouřlivé civilizační proměny bez velkých „vítěznému únoru“ podobných katastrof. Kdo níže popsané z na moc kandidujících politiků nerespektuje, toho zásadně nevolit!

1. Stát musí zajistit svým občanům naprostou svobodu v hledání a přibližování se jediné Podstatě světa, Bohu, smyslu života, pokud tím svobodně hledající neomezují stejné právo jiných. Jestliže islám zakazuje odstoupení svým stoupencům od jeho vyznávání, nemá v této zemi a civilizaci co dělat. (V jednoho Boha věřiti budeš!)
2. Stát nesmí nařizovat občanům náboženská vyznání a jejich proudy! (Neučiníš si představy Boha svého!)
3. Stát a jeho funkcionáři musí zajistit, že všechny objekty a předměty, které se vztahuji k Bohu tj. Vyššímu principu světa, jsou chráněné před jakýmkoliv zneuctěním! Je civilizačně naprosto nepřijatelné, aby z jakýchkoliv důvodů kdokoliv hanobil náboženské objekty a tradice ve stylu Pussy Rayot nebo Davida Černého s jeho sochou svatého Václava na chcíplém koni. Nikdy nebudu akceptovat lidi, jimž byla udělena cena Václava Havla, udělenou tomuto typu „kulturtrégrů“. Kněze tento rozvrat hájící považuji za padlé. (Nevezmeš jména božího nadarmo.)
4. Stát musí umožnit občanům jakékoliv (nedestruktivní) formy svátků a oslav Vyššího principu neboli Boha podle jejich vlastních představ. (Pomni, abys den sváteční světil!)
5. Stát musí zabezpečit právní jistotu a přednostní uctívání rodiny, přirozená práva rodičů i dětí. (Cti otce svého i matku svou!)
6. Stát musí zákony a policií zabezpečit osobní bezpečnost každého občana. (Nezabiješ!)
7. Stát musí zabezpečit nedotknutelnost v rámci zákonů získaného majetku. (Nepokradeš!)
8. Stát musí zabezpečit důstojnost a právo na intimitu sexuality! (Nesesmilníš!)
9. Stát musí zabezpečit spravedlivě fungující místně zvykové soudnictví. (Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému!)
10. Stát musí výkonem správy státu zajistit právo občanů na výkonem či zákony podloženou majetkovou a citovou nerovnost. (Nebudeš závidět bližnímu ani statky, ani ženy (muže), tj. citovou a erotickou seberealizaci!)

Na těchto principech vyrostla západní moderní civilizace, jejich nerespektováním se zhroutí. Bohužel se zdá, jakoby někteří politici (i kněží) nejprve po „únoru“, nyní zase pod vlivem špinavých peněz, pracovali na rozvrácení etických fundamentů západní civilizace. A nespolupráci při tomto rozvratu vyčítají Putinovi! Máme se z dějin poučit! Tak si na důsledcích takového nedodržení po „únoru“ 1948 vzpomeňme, k jakému stavu společnosti se tato v 50tých létech dostala. Doufám, že se hlavní masa národa vzpamatuje a vyhodnotí jejich dodržování současnými veřejnými činiteli s patřičnými volebními dopady. Jinak můžeme mít za jisté, že ignorancí přivolané a kybernetikou zesílené „peklo“ bude ještě horší, než to, co jsme zažili v padesátých létech.