Ukrajina: Vladimir Putin dává přednost „špatnému míru“

V únoru je do jara daleko, bědoval Joseph Brodsky. Vskutku, sníh v Moskvě a v Kyjevě stále silně padá, stejně jako na širých stepích, které tvoří rusko-ukrajinskou pohraniční oblast, ale tam je zbarven rudě. Vojáci v zimě neradi bojují, neboť život je už tak v těchto zeměpisných šířkách těžký, ale boje již zuřily na válkou zmítaném Donbasu, a USA připravují eskalaci prostřednictvím dodávek vyspělých zbraní Kyjevu.

Unavena obléháním a periodickým ostřelováním nebrala domobrana na sníh zřetel a obsadila strategické doněcké letiště. Toto letiště s tunely ze Stalinovy éry, symbolem solidních sovětských obranných prací, představovalo pro nedostatečně vybavenou domobranu obrovskou výzvu. Jeho podzemní zařízení o mnoha podlažích byla postavena tak, aby přestála jaderný útok; přesto domobrana, po měsících bojů, nepřítele vyhnala a obsadila ho.

Při větším útoku uzavřeli jednotky Kyjeva do kapsy u Debalceva a Kyjev již žádal o příměří. Vzbouřenci doufali, že vytlačí nepřítele ze svého území zcela; zatím drží asi třetinu Donbasu; ale ruský prezident stále šlape na brzdu. Dává přednost špatnému míru před vstupem do války. Pro něj je Ukrajina důležitá, ale ne bezvýhradně, není jediným problémem ve světě. Tento přístup sdílí s americkým vůdcem. Je zde však velký rozdíl: Rusko chce klidnou Ukrajinu, Američané upřednostňují Ukrajinu válčící.

Rusko by raději vidělo Ukrajinu jednotnou, federální, klidnou a prosperující. Alternativa odštěpení Donbasu není příliš lákavá: Donbas je silně napojen na zbytek Ukrajiny a není tak snadné změnit vazby. Válka již vyhnala miliony uprchlíků z Donbasu a zadní Ukrajiny do Ruska a přetížila jeho systémy. Putin nemůže Donbas odstřihnout a zapomenout na něj – jeho lidé by mu to stejně nedovolili. Jako opatrný člověk nechce jít do války s otevřeným koncem. Takže musí navigovat k nějakému míru.

Setkal jsem se s dobře informovaným a vysoce postaveným ruským zdrojem, který se se mnou podělil, pro vás, o některé své vnitřní myšlenky, pod podmínkou anonymity. Ačkoliv si je Západ jistý, že Putin chce obnovit Sovětský svaz, ve skutečnosti udělal ruský prezident vše, co mohl, aby zachránil Ukrajinu před rozpadem, řekl zdroj. Aby zajistilo mír na Ukrajině, udělalo Rusko toto:

Rusko podpořilo Západem vyjednanou dohodu z 21. února 2014, ale USA přesto tlačily na puč následující den (22. února), či „vyjednaly dohodu o přechodu moci na Ukrajině“, slovy Obamy.

Po puči se jihovýchodní Ukrajina nepodvolila novému kyjevskému režimu a odtrhla se. Přesto Moskva požádala vzbouřence Donbasu, aby se zdrželi konání svého květnového referenda. (Ti Putinovu výzvu neuposlechli).

Moskva uznala výsledky podvodných květových voleb provedených kyjevským režimem po puči a uznala Porošenka jako prezidenta celé Ukrajiny – ačkoliv na jihovýchodě žádné volby nebyly a opoziční strany měly ve volbách zakázanou účast.

Moskva oficiálně výsledky listopadových voleb na Donbasu neuznala, k zármutku mnoha ruských nacionalistů.

Tyto kroky byly v ruské společnosti dosti nepopulární, ale Putin je učinil, aby prosadil mírové řešení pro Ukrajinu. Někteří bojoví vůdci Donbasu byli přesvědčeni, aby odešli do výslužby. Zbytečně: Putinovy činy a záměry byly USA a EK ignorovány. Ty povzbuzovaly „válečnou stranu“ v Kyjevě. „Nikdy na Kyjevu nenašly nic špatného, ať dělal cokoliv“, řekl zdroj.

Míru na Ukrajině lze dosáhnout prostřednictvím federalizace, řekl mi můj zdroj. To je důvod, proč dvěma nejdůležitějšími parametry dohod z Minsku (mezi Kyjevem a Doněckem) byly ty, o kterých jsme nikdy neslyšeli: ústavní a sociálně-ekonomické reformy. Rusko chce zajistit územní celistvost Ukrajiny (bez Krymu), ale toho lze dosáhnout jen prostřednictvím federalizace Ukrajiny, s jistou autonomií poskytnutou jejím regionům. Tamní západ a východ mluví různými jazyky, uctívá jiné hrdiny, má různé aspirace. Mohli by to společně zvládnout, jen pokud by byla Ukrajina federálním státem, jako USA nebo Švýcarsko nebo Indie.

V Minsku se strany dohodly, že zřídí společnou komisi pro ústavní reformy, ale kyjevský režim to porušil. Místo toho vytvořil malý a tajnůstkářský výbor Rady (parlamentu). To bylo odsouzeno Benátskou komisí, evropskou poradní institucí pro ústavní záležitosti. Lidé Doněcka by ho stejně neakceptovali, a není to ani to, na čem se dohodli v Minsku.

Co se týká integrace, bylo v Minsku dohodnuto reintegrovat Donbas do Ukrajiny. To bylo pro Donbas rozčarujícím, ale akceptovali to – zatímco Kyjev obléhal Donbas, odstřihl jeho banky, přestal kupovat donbaské uhlí a přestal vyplácet penze. Jednotky Kyjeva denně ostřelují Doněck, město s milionem obyvatel (v dobách míru!). Místo amnestie pro vzbouřence, jak bylo dohodnuto v Minsku, se na východ valí vládní jednotky.

Rusové se nevzdali dohod z Minsku. Dohody z Minsku by mohly přinést mír, ale musí být naplněny. Možná, že kyjevský prezident Porošenko by rád, ale kyjevská strana války se svoji podporou Západu Porošenka sesadí, pokud zajde tak daleko. Paradoxně je jedinou cestou, jak ho přinutit k míru, válka – ačkoliv Rusko by upřednostňovalo, kdyby Západ na své loutky v Kyjevě zatlačil. Vzbouřenci a jejich ruští přívrženci použili válčení, aby ho přinutili k podepsání dohod z Minsku: jejich útok na Mariupol u Černého moře byl velmi úspěšný a Porošenko upřednostnil jet do Minska, aby si Mariupol udržel. Od té doby měly Kyjev a Doněck několik příměří, vyměnili si válečné zajatce, ale Kyjev odmítá zavést ústavní a sociálně-ekonomické požadavky dohod z Minsku.

Nedává smysl dodržovat příměří, když ho Kyjev využívá k přeskupení a novému útoku. Příměří by mělo vést k ústavní reformě, řekl můj zdroj, reformě vyjednané v otevřeném a transparentním dialogu regionů a Kyjeva. Bez reformy půjde Donbas (Novorusko) do války. Takže operaci v Debalcevo lze považovat za způsob, jak donutit Porošenka žádat o mír.

Rusko nemá v úmyslu se války, nebo mírových vyjednávání, zúčastnit, řekl zdroj. Rusové jsou neústupní v tom, že zůstanou mimo, zatímco Američané jsou stejně tak neústupní v předkládání Ruska jako jedné strany konfliktu.

Mezitím byly rusko-americké vztahy vrženy o 40 let zpět, do dob Jackson-Vanikova dodatku z r. 1974, Zákonem o svobodě Ukrajiny (2014). Americký ministr zahraničí John Kerry považoval tento zákon za nešťastný vývoj, ale za dočasný. Rusové nejsou tak optimističtí: pro ně tento zákon kodifikoval proti-ruské sankce. USA se pokouší obrátit ostatní státy proti Rusku, s jistým úspěchem. Jedním gestem německá kancléřka Angela Merkel eliminovala všechny organizace, struktury a vazby vybudované mezi Německem a Ruskem za mnoho let. Každá návštěva Joe Bidena způsobuje střet.

Rusové jsou naštvaní kvůli historce s malajským Boeingem. Na každém setkání na vysoké úrovni s Američany připomínají hysterická obviňování a tvrzení, že letadlo bylo sestřeleno vzbouřenci ruskými raketami. Od této tragedie uběhlo šest měsíců; přesto Američané nepředložili jediný důkaz, že do toho byli zapleteni Rusové či vzbouřenci. Nepředložili fotografie ze svých satelitů, ani záznamy z letadel AWACS poletujících nad východních Evropou. Můj zdroj mi řekl, že vysoce postavení američtí představitelé již netrvají na tom, že do toho byli zapleteni Rusové/vzbouřenci, ale tvrdohlavě se odmítají za svá předešlá nepodložená obvinění omluvit. Nikdy neříkají, že je to mrzí.

Přesto chtějí hrát Američané poctivě. Trvají na tom, že neusilují o ruskou „kapitulaci“, že považují konfrontaci za nákladnou a nevítanou, zatímco USA potřebují podporu Ruska při jednání o íránském jaderném programu, při likvidaci syrských chemických zbraní, u palestinského problému. Rusové ostře namítají, že toto vše slyšeli již během libyjské aféry, a nepůsobí to na ně valným dojmem.

Rozdíly v názorech mezi Ruskem a USA jsou velké prakticky ve všech oblastech. Je zde společná charakteristika: od Sýrie po Donbas podporují Rusové mír, Američané tlačí na válku. Nyní Rusové pozvali některé postavy opozice a zástupce vlády ze Sýrie na rozhovory v Moskvě. Ti přijeli, promluvili si, odjeli a přijedou opět. Mohli by se pravděpodobně dohodnout, ale představitelé USA říkají, že se nikdy nesmíří s prezidentem Basharem Assadem a že budou bojovat do posledního Syřana za jeho sesazení. Dává jim to smysl: každá válka na světě podporuje americký dolar a posiluje Dow Jones, jak kapitál hledá bezpečné útočiště, a nachází ho v USA.

Nemyslí na osud Syřanů, kteří utíkají do Jordánska – nebo Ukrajinců, kteří unikají do Ruska ve stále větších počtech. Jaká to smůla pro tyto dvě podivuhodné země! Sýrie byla poklidná a prosperující, diamant Středního východu, dokud nebyla zruinována USA podporovanými islamisty; Ukrajina byla nejbohatší součástí SSSR, dokud nebyla zruinována USA podporovanými pravičáky a oligarchy. Josef Brodsky v r. 1994, kdy Ukrajina vyhlásila nezávislost na Rusku, hořce předpověděl, že vychytralí Ukrajinci budou citovat ruskou poezii ve své poslední hodince. Toto proroctví se chystá naplnění.