Velká americká slepá ulička

Ještě jednou se pokusíme vzít to globálně a objasnit složité jednoduchým jazykem: proč se v USA rozjíždí (a skutečně stejná, jako v r. 2008, avšak odložená) krize a proč ji nelze zastavit penězi, jako minule.

Přičemž budu úmyslně ignorovat komplikované výrazy, neboť jsou srozumitelné jen úzkému kruhu specialistů, a ostatní jen pletou.

Takže spousta lidí si myslí, že USA mohou v jakýkoliv okamžik natisknout jakékoliv nezbytné množství peněz a že proto kvůli tomu nemohou mít problém. Tak tomu není.

Postulát 1. USA mohou natisknout přesně tolik dolarů, kolik je zbytek světa ochoten koupit jejich dluhů – amerických státních dluhopisů.

Zapamatujte si to.

Prostě dlouhou dobu se to jevilo výhodným a zájemců bylo mnoho (výnosy dluhopisů byly dostatečně vysoké), a proto tiskařský lis pracoval téměř bez přestávky a vytvářel iluzi nekonečnosti tohoto procesu. Ale pak sazby postupně snížili, protože obsluhovat obrovský dluh při vysokých sazbách je dosti drahé. A řada krizí ukázala, že americké cenné papíry nejsou tak bezpečné, jak se zdálo, a možnosti a přání je kupovat ostatními vládami poklesly.

Proto Američany tak děsí pokusy Ruska, Číny, Íránu a řady dalších zemí vystoupit z dolarové zóny a přestat kupovat americké státní papíry (natož pak zbavovat se stávajících). Pyramida musí růst a ne splaskávat.

A právě proto USA musely přistoupit k všelijakým lstím typu programu kvantitativního uvolňování. Ale to není to hlavní.

Postulát 2. Hlavní problém USA nespočívá v tom, že roste dluh, ale v tom, že neroste reálný GDP.

Bez ohledu na všechny nové machinace se statistickými metodami výpočtu GDP se žádný růst nekoná. A vezmeme-li staré metodiky – tak již několik let probíhá plíživá stagnace, kterou nejsou schopny zdolat žádné programy QE. A v uběhlém roce 2014 po většinu roku americký statistický úřad vykazoval nepatrný, přesto však pokles GDP USA, dokonce i za „kreativních“ metodik.

A jak není růst, tak není příliv kapitálu do reálného sektoru ekonomiky. Není kapitál v reálném sektoru – nejsou pracovní místa, nejsou výplaty, nejsou daně, nejsou zisky, není kupní síla obyvatel a schopnost splácet úvěry. Takže ať jsou různé umělé ukazatele a ratingy jakékoliv, bez rozvoje reálného sektoru budou chudoba a nezaměstnanost stále růst.

Přičemž různí analytici říkají totéž – růst burzovních ukazatelů typu S&P 500 nebo Nasdaq v posledních několika letech nesouvisí s reálnou situací v ekonomice USA a má výhradně spekulativní charakter. A jakmile reálný sektor stagnuje, a burzovní ukazatele rostou (o čemž konkrétně svědčí Schillerův cyklický koeficient – vztah ceny aktiva a jeho výnosnosti), tak jde o klasickou spekulativní bublinu, která jednou s jistotou praskne. Přičemž dokud ekonomiku pumpovali penězi přes QE, tak možnosti udržet hru na růst zůstávaly, a nyní končí.

Existují ještě bubliny u břidlicového plynu a ropy, a také, například, Facebook (který je nadhodnocen minimálně šestkrát, ale spíše osm-desetkrát), ale nebudeme jim věnovat pozornost.

Postulát 3. Čína a další asijské země jsou pro kapitál jednoznačně přitažlivější, než USA.

Proto v posledních letech Čína nejen aktivně navyšovala velikost GDP, ale stala se i základním světovým centrem koncentrace kapitálu (jak probíhají podobné procesy ve staletých cyklech hegemonie si lze přečíst, například, v dílech Immanuela Wallersteina či řady dalších autorů).

Dnes se Američané křečovitě pokoušejí učinit svoji zemi opět lákavou pro kapitál, konkrétně aktivně destabilizují ostatní země a regiony (o tomto nepsali jen líní, proto zde toto téma rozvíjet nebudu).

Ale nedaří se jim to a je to zákonité. Během výkladu vysvětlím, proč se jim to nedaří a nepodaří.

Například během destabilizace světa se pokouší oslabit ostatní regiony. Juan a rubl s radostí devalvovaly (čímž zvýšily konkurenceschopnost svého zboží na zahraničních trzích), a dokonce i euro je nyní na jedné z nejnižších úrovní za celou svoji krátkou historii.

Podstatné posílení dolaru může stimulovat přání spořit v dolarech (protože roste jeho kupní síla), ale nemůže stimulovat americkou ekonomiku. Neboť, jak se již mnozí dovtípili, silný dolar činí americké zboží na zahraničních trzích nekonkurenceschopným.

Postulát 4. Tradiční metody stimulace americké ekonomiky jsou vyčerpány.

Lít do americké ekonomiky peníze, jak se v posledních několika letech přesvědčili ve Fedu, je nerozumné. Jak řekl jeden z nositelů Nobelovy ceny za ekonomii, Američané, když dostanou peníze, kupují arabskou ropu, jihoamerické ovoce a kávu nebo čínské spotřební zboží, a to stimuluje ekonomiky uvedených zemí, ale americkou nijak.

Právě proto programy „kvantitativního uvolňování“ americký reálný sektor nijak nestimulovaly, a pouze pobízely spekulanty k nafukování bublin na investičních trzích (které ekonomice nijak k užitku nejsou).

Stimulovat spotřebními úvěry vnitřní americký trh není možné, protože převážná většina amerických domácností je již zaúvěrovaná maximálně. Výrazně více, než jsou schopny vrátit (což, mimo jiné, zvyšuje množství toxických pasiv bank).

Navíc Američané mají „příliš mnoho různého haraburdí, které kupují jen Američané“, a přimět je kupovat ještě něco zbytečného je velmi těžké. Vždyť za to, co koupili dříve, ještě ani nezaplatili (a nezaplatí). Toť paradox – hromada zbytečných věcí při záporné platební bilanci (tj. špatně zamaskovaná chudoba).

A dokonce ani obdarování každého Američana 17 tisíci dolary, jak navrhoval před několika lety senátor Ron Paul, k ničemu nebude – utratí je za čínské spotřební zboží a vyrábět nic nezačnou.

Vycházeje z tohoto je jedinou možností pro USA jak zvýšit svůj GDP orientace výroby na export. Ale ani to není možné, což budeme níže demonstrovat.

Postulát 5. Východisko pro USA ze současné slepé uličky v rámci převládající monetaristické teorie a metodologie  neexistuje.

Tudíž USA mohou cpát do své ekonomiky peníze, zvyšovat externí dluh, ale to stimuluje pouze jiné ekonomiky (obzvláště čínskou). Proto ruší programy QE (již je fakticky zrušili, vhledem k jejich nesmyslnosti).

USA mohou posilovat dolar, ale to vede k tomu, že americké zboží se na zahraničních trzích stává nekonkurenceschopným. Proto pokud se někdo rozhodne držet úspory v dolarech, nepovede to k tomu, že bude investovat do americké ekonomiky.

USA mohou zvyšovat výnosy u dluhu. Již zvyšují – takže výnosy dvouletých dluhopisů vzrostly od října na více než dvojnásobek – z 0,31 na 0,74%. Ale to povede k výraznému nárůstu nákladů obsluhy dluhu a také ke zdražení úvěrů pro americké společnosti (protože úvěrové sazby v reálném sektoru jsou vždy vyšší, než u dluhu, neboť státní dluhové papíry měly neustále nejvyšší rating). A v souladu s tím nedojde k růstu investic do reálného sektoru americké ekonomiky.

Ale nezvýšit sazby Fed nemůže, protože po zrušení QE se nabídka peněz sníží, stanou se dražšími, a bude třeba se pokusit přilákat do USA kapitál jinými způsoby.

Zároveň s tím dochází v USA k růstu úvěrových rizik – spread TED (rozdíl mezi sazbou Fedu a úvěrovou sazbou, za kterou jsou banky ochotny si vzájemně půjčovat) vzrostl za posledních několik měsíců na 9%. Což rovněž nenapomáhá růstu investic do americké ekonomiky.

Nicméně dokonce i když bychom přišli na nějaký způsob, jak přilákat kapitál do USA, není ho tam kde použít.

Postulát 6. USA nemají na zahraničních trzích co prodat.

Alespoň ne v množství, jaké by mohlo stimulovat rozvoj jejich průmyslu (o nutnosti orientace na export jsme psali dříve).

USA se čistě mechanicky, ze setrvačnosti, pokouší zatáhnout EU do zóny volného obchodu, „aby otevřely evropský trh pro americké společnosti“. Ale neexistuje žádné americké zboží, které by bylo pro Evropany lákavé.

Americká auta nejsou schopna výrazně konkurovat evropským nebo asijským, ani cenou, ani kvalitou, ani hospodárností. Domácí spotřebiče v EU kvalitou nezaostávají, elektronika se prakticky sestavuje v Asii (stejně jako převážná část spotřebního zboží). A cena práce v Asii je podstatně nižší, a žádná zóna volného obchodu na tom nic nezmění.

Navíc obrovské množství „amerického“ zboží se prakticky vyrábí v Asii nebo z asijských dílů.

Jak říkal strýček Fjodor, „aby se prodalo něco zbytečného, je nejdřív třeba mít něco zbytečného“, a ten byl navíc i guru v ekonomických procesech. A polovinu amerického haraburdí kupují výhradně sami Američané.

Navíc silný dolar napomáhá propadu amerického zboží na jakýchkoliv zahraničních trzích. Další začarovaný kruh.

Postulát 7. Pomoct americké ekonomice by mohla restrukturalizace.

Například typ, který zorganizoval ve 30. letech Theodor Roosevelt (americký „socialista“). Ale ve Fedu sedí fanatičtí libertariáni, stoupenci monetaristického proroka Miltona Friedmana, kteří slepě dodržují jeho evidentně nefungující recepty. A jakékoliv „levičácké změny“ nebo posílení státní regulace je děsí více, než krach americké ekonomiky.

Ostatně nová industrializace USA v současné etapě není možná i bez házení klacků pod nohy Fedem a dalšími dogmatickými trhovci. To je jasně patrné na příkladu korporace Apple.

Když ještě žil Steve Jobs, byla zvláštní slyšení v kongresu věnovaná možnému navrácení výroby Apple do USA. A Jobs tehdy řekl, že je to prostě nemožné – v USA prostě pro to nejsou nutné podmínky: ani potřebná infrastruktura, ani dostatečné množství kvalifikovaných odborníků.

Zatímco USA si vychovávaly generaci ideálních spotřebitelů (tupých a líných, podle slov Paula Krugmana je celý jejich vzdělávací systém zaměřen právě na toto), stavěly málo účinné, ale příšerně drahé atomové letadlové lodě, provozovaly stovky vojenských základen po celém světě a utrácely stovky miliard dolarů za šarlatánské projekty „zbraní budoucnosti“ (na internetu je spousta publikací na toto téma i od samotných amerických příslušníků ozbrojených sil) – Čína rozvíjela infrastrukturu nutnou pro moderní průmysl a hromadila na svém území ty technologicky nejvyspělejší typy výrob (a odborníky).

Takže to by bylo – USA jsou u podobných výrob nekonkurenceschopné a žádné monetaristické nebo regulatorní čachry nejsou sto na tom něco změnit. Americké rakety (s ukrajinskými motory) padají jedna za druhou – to je další viditelný ukazatel úpadku vyspělých technologií v USA.

Situaci by mohla změnit „úžasná“ státní zakázka, přechod na program dlouhodobého plánování rozvoje, posílení státní regulace ekonomiky, ale pro USA se něco takového rovná naprosté ideologické porážce.

Shrnutí:

• tisknout dolary v předešlých objemech USA nemohou, protože by to vedlo k růstu dluhu a bylo by to zkomplikováno tím, že nikdo málo výnosné americké dluhopisy kupovat nechce;
• zvýšení výnosů dluhopisů by vedlo k mnohonásobnému nárůstu nákladů obsluhy dluhu;
• silný dolar činí americké zboží nekonkurenceschopným;
• devalvovat dolar nelze, protože pak by kapitál utekl do jiných, stabilnějších měn;
• evropské trhy nejsou schopny zachránit americkou ekonomiku, protože samy jsou přesyceny zbožím a úvěry (a tam, kde je poptávka, nejsou peníze);
• potenciálně atraktivní by mohl být ruský trh, ale sankce tomu brání (a kdo je vymyslel?);
• snížený ceny ropy, kterým Američané chtěli zasáhnout Rusko, nyní rdousí jejich vlastní břidlicový průmysl;
• po likvidaci břidlicového průmyslu závislost USA na dovozu energií vzroste, což povede ke korekci cen energetických surovin;
• svými akcemi USA stimulovaly Rusko a Čínu k tomu, aby se zřekly používání dolaru (a nakupování amerických státních papírů), což snižuje roli dolaru coby světové rezervní měny.

Celkově jsou všude samé slepé uličky, jejichž převážnou část si vytvořila samotná americká vláda.

A není ani tak důležité, na jakém místě začne – tenká – největší bublina v historii praskat, ale bude to hlasité a bolestivé.

Mimochodem současný nárůst na burze je třetí nejdelší v historii. Předešlé dva rekordy byly v r. 1929, před velkou hospodářskou krizí, a na počátku tisíciletí, před krachem „dot.com“ (v r. 2008 to bylo obdobné, ale ne tak mohutné). Náznak je dosti průzračný.