„Charlie Hebdo“ a jeho protigojští spojenci

Okamžitě po útocích na francouzské satirické noviny „Charlie Hebdo“ se stalo zjevným, že šéfredaktoři časopisu zabití při útoku na jeho sídlo v Paříži a skupiny jako Femen a Pussy Riot jsou všichni napojeni na kampaň s cílem ostouzet islám a křesťanství. Po tomto teroristickém útoku izraelský premiér Binyamin Netanyahu využil příležitost uctívání památky v Paříži, které se zúčastnila řada světových vůdců, aby pokáral francouzský parlament kvůli tomu, že nedávno uznal nezávislost Palestiny, a vyzval velkou francouzskou židovskou populaci, aby emigrovala do Izraele.

Bylo rovněž oznámeno, že francouzský prezident Francois Hollande výslovně Netanyahua do Paříže nepozval, ale že izraelský premiér se tam přesto objevil, aby mohl insultovat své francouzské hostitele a politizovat vzpomínkovou akci na 17 obětí pro vlastní sobecké politické účely. Netanyahuovo dovádění v Paříži bylo následováno návštěvou francouzského premiéra Manuela Vallse členy Konference prezidentů hlavních židovských amerických organizací, kteří zastupují 50 státních židovských skupin ve Spojených státech, aby vyzvali Francii stáhnout uznání Palestiny bezprostředně po útocích na kanceláře „Charlie Hebdo“ a na židovský obchod Hyper Cacher v Paříži.

Celá aféra „Charlie Hebdo“ obnažila vnitřní fungování novin, které začaly jako levičácká kontra kultura vysmívající se elitě po pařížském jarním povstání v r. 1968. „Charlie“ je narážkou na francouzského prezidenta Charlese de Gaulla, který byl nucen odstoupit v důsledku studentských nepokojů v Paříži roku 1968.

Zavraždění dvou francouzských bratrů alžírského původu, Saida a Cherifa Kouachi, šéfredaktora „Charlie Hebdo“ Stephane Charboinniera, známého čtenářům jako „Charb“, a tří hlavních kreslířů nebylo žádným překvapením pro Henri Roussela, zakladatele časopisu a původního redaktora, jehož literární pseudonym je Delfeil de Ton. V rozhovoru pro „Nouvel Observateur“ Roussel řekl, že Charba varoval před provokováním muslimů opakovanými kresbami proroka Mohameda, z nichž některé jsou bezdůvodně sexuální. Roussel řekl, že jeden ze zabitých kreslířů se bál, že obrázky se vrátí jako bumerang a budou časopis, který utrpěl v r. 2011 žhářský útok, „ohrožovat“. Útok přišel poté, co časopis zveřejnil obrázek Mohameda na titulní stránce. Roussel o obrázku z r. 2011 řekl, že „(Charb) to neměl dělat, ale že to Charb udělal opět o rok později, v září 2012“.

Roussel také obvinil předchůdce Charbonniera, Philippe Vala, z toho, že přeměnil „Charlie Hebdo“ na sionistickou a islamofobní publikaci. Roussel zmínil vyhození dlouhodobého kreslíře „Charlie Hebdo“ Maurice Sine Valem v r. 2009 za to, že nakreslil obrázek zesměšňující sňatek Jeana Sarkozyho s dědičkou židovského řetězce s elektronikou a jeho následnou konverzi na judaismus. Obrázek tvrdil, že syn bývalého francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho se oženil s dědičkou obchodního řetězce Darty proto, aby posílil svoji politickou kariéru. Na obrázku byl text: „Ten hoch do dotáhne daleko“. Val považoval obrázek za „antisemitský“. Sine řekl Val, že „si raději uřízne koule“, než aby se podvolil Valovu požadavku omluvit se židovským skupinám, které byly obrázkem uraženy“. Sine začal vydávat vlastní publikaci „Sine Hebdo“, za peníze, které mu přiřkl francouzský soud za neoprávněné propuštění z „Charlie Hebdo“. „Hebdo“ je francouzské slovo pro týdeník.

Nový redaktor „Charlie Hebdo“, Gerard Biard, řekl NBC News, že „Charlie Hebdo“ je „ateistická“ publikace a že náboženství by mělo zůstat mimo politiku. Nicméně na základě odhalení Roussela a Sina se jeví, že „Charlie Hebdo“ není ani zdaleka ateistický, ale že je periodikem, které hanobí islám a křesťanství, zatímco se vyhýbá jakékoliv skutečné kritice judaismu. Tento modus operandi se zrcadlí ve feministickém tlaku skupin Pussy Riot a Femen, kdy posledně zmíněná byla silně zajištěna před svým přestěhováním z Kyjeva do Paříže Jed Sundenem, bohatým americkým sionistou a bývalým vydavatelem „Kyjev Post“. Zatímco obě skupiny se dopustily odporných aktů v ortodoxních a římsko-katolických křesťanských katedrálách a islámských mešitách, nikdy se nedopustily protestů v misogynních židovských ortodoxních a hasidských synagogách. Femen a Pussy Riot nikdy nekritizovaly Izrael, ačkoliv domácí izraelské feministické skupiny odsoudily misogynní judaistické praktiky u Západní zdi Jeruzalému, mimo dalších míst.

Hambaté aktivistky Femen se pokusily ukrást figurínu jezulátka z vánočního betléma v basilice sv. Petra ve Vatikánu, močily na oltář v katolickém kostele La Madeleine v Paříži, masturbovaly krucifixy na náměstí sv. Petra ve Vatikánu, fyzicky napadly římsko-katolické biskupy z Bruselu a Madridu, zvandalizovaly majetek v katedrále Notre Dame v Paříži a uřízly křesťanský kříž v parku v Kyjevě. Femen také uspořádaly protesty v mešitě ve Stockholmu nahoře bez. Pussy Riot provedly obscénní „modlitbu“ v katedrále Krista spasitele v Moskvě. Amina Sboui, tuniská feministka, opustila Femen poté, co řekla, že tato skupina je financována Izraelem. Sara Winter, brazilská organizátorka Femen, později vznesla obvinění, že tato skupina je silně zkorumpovaná a úplatná. Přes svoji byzantskou síť neziskových organizací a nevládních front George Sorose končí nakonec hojné finanční prostředky v kapsách Pussy Riot.

Muslimští protestující ve velkém muslimském městě Marawi na Filipínách jasně viděli spojení mezi „Charlie Hebdo“ a izraelskými zájmy, když pálili plakáty s titulní stránkou „Charlie Hebdo“, na které byla fotografie Netanyahu a titulek „sionistická konspirace“. První vydání „Charlie Hebdo“ po masakru v jeho sídle přineslo obrázek Mohameda, s komentářem „Je suis Charlie“ (Jsem Charlie) a že „vše je odpuštěno“ (Tout est pardonne).

Následky útoku na „Charlie Hebdo“ přinesly také další profesionální oběť z řad korporátních zpravodajských médií, z nikdy neřídnoucích řad, které jsou závislé na izraelské propagandě a diktátu izraelské lobby.

Zpráva dlouhodobého mezinárodního korespondenta CNN Jima Clancyho na Twitteru ohledně zobrazování proroka Mohameda „Charlie Hebdo“ způsobem, jehož cílem bylo vysmívat se těm muslimům, kteří pokřivují jeho učení, vedla k výměně tweetů mezi tímto vysloužilým reportérem a operativcem neokonzervativní a pro-izraelské Nadace na obranu demokracie (FDD) (hm, že by už bylo jasné, co to demokracie je a komu slouží? – p.p.) Když Clancy tvrdil, že operativec je trol z „hasbary“, tedy internetový izraelský propagandista, stal se reportér CNN předmětem kampaně atentátu na osobnost ze strany stejné izraelské lobby ničící kariéry, díky které přišla o kariéru Octavia Nasr a Rick Sanchez ze CNN a téměř stála židli středovýchodního korespondenta CNN Bena Wedemana. Všichni tři tito novináři byli napadeni kvůli svým kritickým názorům na izraelskou politiku. Stejný útočný mechanismus byl použit proti nestorovi tiskového sboru Bílého domu, Helen Thomas, která byla vykopnuta Hearstovými novinami za své názory na ilegální izraelské osady na Západním břehu. Následně přišla o své vysoké postavení v tiskové místnosti Bílého domu.

Je jen málo pochyb, že to, co pánové Roussel a Sine nazvali sionistickými redaktory „Charlie Hebdo“ a tuláky, courami a děvkami Femen a Pussy Riot, pracuje ruku v ruce na napadání a zesměšňování dvou ze tří abrahamských tradičních náboženství: křesťanství a islámu. Mezitím třetí, judaismus, schovává své „proti-gojimství“ za takové fasády, jako „Charlie Hebdo“ a Femen a další skupiny, zatímco hlásá o důležitosti svobody projevu.

Poznámka editora

Mimochodem, copak se stalo s osmnáctiletým Hamyd Mouradem, údajným třetím spolupachatelem útoku? Naposledy jsme o něm četli, že se vzdal policii a od té doby se vody nad ním zavřely. Pročpak?