Jugoslávie a podvod demokracie

Nedávno jsem četl knihu českého ekonoma Jaroslava Vaňka, s názvem Participační ekonomika: Evoluční hypotéza a strategie vývoje, napsanou v r. 1971, a tudíž je místy trochu zastaralá, avšak obsahuje mnoho myšlenek, které jsou jak současné, tak zcela hlubokomyslné, a pohledy, které dokonce i v tuto pozdní dobu jsou pro mne překvapivé a kontra-intuitivní.

Kniha je o demokracii postavené na tržní ekonomice, ve které družstevní, pracujícími řízené, firmy hrají ústřední roli, a tvrdí, že toto uspořádání:

1. poskytuje základy pro možnost existence více firem na trhu, lépe dimenzovaných jak do velikosti, tak vůči sobě navzájem;
2. zmírňuje ty nejhrubější a nejvražednější aspekty kapitalistické konkurence na trhu;
3. činí plnou zaměstnanost snáze dosažitelnou;
4. výrazně snižuje inflaci a šílený „růst pro růst“, zatímco zároveň
5. funguje velmi blízko optimální úrovně ekonomické účinnosti.

Ačkoliv když Vaněk odbočuje do sociální teorie, aby poukázal na případy rovnosti politického a ekonomického sebeurčení či na „konvergenční“ ekonomiky, jak plánované, tak tržní, dostává se na tenký logický led, samotný ústřední argument je velmi zajímavý. A ještě zajímavější je případová studie, postavená na jugoslávské ekonomice 50. a 60. let.

Vaňkův náčrt Titovy Jugoslávie je zajímavý a přitažlivý, a pro většinu amerického publika vskutku kontra-intuitivní.

Vaněk tvrdí, že Titova Jugoslávie bezprostředně po rozchodu Tita se Stalinem byla na světě společností nejblíže jeho ideálu pracujícími řízené ekonomiky, a že v důsledku toho byla schopna být příkladem vysoce efektivní, lidské a pro lidi stavěné ekonomiky, s téměř plnou zaměstnaností, neuvěřitelně vysokou mírou vzdělání a vysokou životní úrovní, kterou záviděly mnohé další země regionu. Poznamenává, že jugoslávská ekonomika byla vybudována dlouhým procesem pokusů a omylů, ale že růst jejích důchodů v letech 1951 až 1959 neměl obdoby nikde, vyjma Japonska. Pod vlivem jugoslávských ekonomů Edvarda Kardelje a Branko Horvata to byl, zdá se, úspěšný experiment ve vzkvétající ekonomické demokracii, obhajované Vaňkem (a před ním nemarxistickými levičáky v britské tradici, konkrétně Williamem Morrisem a G. D. H. Colem).

Vaňkův náčrt Titovy Jugoslávie je zajímavý a přitažlivý, a pro většinu amerického publika vskutku kontra-intuitivní. Otvírá pohled na možnost lidštější ekonomiky, s větším důrazem na organickou účast (na rozdíl od státem či trhem segregovaného) jednotlivého člověka na vlastní práci – což je důležité téma, kterého se dotkl také jeho svatost, patriarcha moskevský a celé Rusi, Kiril. Vskutku, Vaněk je nejsvůdnější, když začíná zkoumat zcela nemarxistické, nematerialistické – morální, duchovní a náboženské – rozměry této ekonomické vize. Klade velký důraz na základní roli člověka coby tvůrce a spolutvůrce díla božího, coby účastníka, jakkoliv nedokonalého. Vaňkovi dělalo starosti – a mělo by to dělat starosti skutečně všem nábožným lidem, že ontologické odloučení jak kapitalismu, tak komunismu, od morálky člověka a plodů jeho práce znamená výměnu skutečných věcí za pouhé zbytné (jako v reklamě); výměnu umělecké a náboženské činnosti za pouhé hromadění; výměnu smyslu za pouhou zábavu. Slova, která Vaněk používá pro vyjádření svého odcizení jak kapitalismu, tak komunismu, jsou výmluvná: „bezúčelný“, „sobecký“, „neúplná osobnost“, či dokonce „znetvoření“. Není vskutku žádným divem, že hledá model s větší účastí lidí, ve kterém lze systematické odcizení tvůrce a vytvořeného zmírnit.

Nakolik mohu s těmito cíli a obavami sympatizovat, mám skutečně jisté hluboké problémy s Vaňkovou politickou analýzou, i když je Vaněk idealistou, stejně jako jimi stále je mnoho Čechů, a je zapálený pro politickou demokracii, která z jeho textů jasně vyzařuje. Je v nich nejen šarm a důvtip, ale je obtížné nenechat se jimi unést. A pak jsou zde tragické rozměry demokratického projektu, které až příliš často přehlíží; jugoslávský experiment se nekonal, a pravděpodobně by k němu ani nedošlo, v kontextu liberálního parlamentarismu západního stylu. Vzhledem k nedávné historii mé vlastní země věřím, že je také vysoce nepravděpodobné, že přijetí jisté politické demokracie (které říkáme „vnitřní“ sebeurčení) koreluje nějak významně s respektem země k suverénní integritě („vnějšímu“ sebeurčení) ostatních zemí. Ve skutečnosti to, co se nakonec stalo Jugoslávii po kolapsu Sovětského svazu, poskytuje nanejvýš tragický příklad opaku.

Jakmile užitečnost geopolitické nárazníkové zóny mezi Západem a sovětským blokem po rozpuštění samotného Sovětského svazu zmizela, byla jugoslávská ekonomika záměrně sabotována a likvidována politickou osou MMF řízeného západního kapitálu. Jak popisuje historik Michael Parenti, dříve si Jugoslávie půjčovala od Západu, částečně aby rozšířila svoji domácí spotřební výrobu, a dříve MMF vyhovoval. Ale jednou z podmínek úvěrů MMF poskytnutých Jugoslávii v r. 1989 bylo to, co nyní vypadá jako až příliš dobře známý recept: úsporná opatření. Veřejné programy byly skrouhnuty; mzdy byly zmraženy; měna byla znehodnocena a systém pracujícími řízených firem se začal drolit, jak jeho zdroje investic začaly vysychat a jak právní rámec, který je podporoval, za „restrukturalizace“ MMF zmizel. Tyto reformy byly protlačeny na počátku následujícího roku a znamenaly pro Jugoslávkou ekonomiku katastrofu.

A po kolapsu nyní již rozpadlých jugoslávských politických institucí poslala Bushova vláda srdečný pozdrav ve formě Zákona o vyvlastňovacích zahraničních operacích z r. 1991, který upřel pomoc jakémukoliv regionu Jugoslávie, který nevyhlásil nezávislost do šesti měsíců. Cílem tohoto zákona byl jugoslávský průmysl a státní aktiva, po kterých západní kapitál a zájmy bažil. Oportunističtí politici, povzbuzeni jak politicky, tak ekonomicky vzbouřenci proti jugoslávské vládě, začali rozdmýchávat plameny nacionalistického odporu v každém koutě bývalé republiky – která již měla dostačující základy pro růst v ekonomickém prostředí, kde běžní lidé byli nyní vazaly zahraničních zájmů, bezmocní, bez práce, trpící nouzí a stále zoufalejší.

Rozložení Jugoslávie byla tragédií. Byla to tragedie částečně kvůli prázdné povaze demokratického idealismu, na kterém jugoslávská vláda na Západě závisela. A zčásti to byla tragédie proto, že Západ brutálně podvedl a zadupal nejen Jugoslávce – z nichž bylo přes sto tisíc zavražděno a čtyři miliony byly vyhnány z domova v důsledku následných bratrovražedných válek – ale i jugoslávský model, který mohl být jistým způsobem pro politické a ekonomické praktiky jak Západu, tak Východu poučný.

Je opravdu nezbytné pokračovat v hledání způsobů, jak zmírnit odcizení, ke kterému dochází, když je běžný člověk oddělen od plodů své práce, duchovní prázdnotu, kterou to po sobě zanechává, a rozleptání vyvolané chtíčem a potřebami, bezcílnou prací a nesmyslným trávením volného času. Vaňkova účastnická ekonomika založená na firmách řízených pracujícími – jak teoreticky, tak prakticky v jeho příkladu Jugoslávie 50. a 60. let – poskytuje jeden zajímavý, a dosti přesvědčivý, výchozí bod, ze kterého to provést. Ale je také nezbytné, nyní stejně jako jindy, pohlížet na idealistický demokratický jazyk, kterým se geopolitika a finance Ameriky a západní Evropy rády ohání, kriticky. I zde je příklad Jugoslávie bohužel dosti poučný.