Trestné izraelské demolice domů

Izraelská okupace nemilosrdně utiskuje miliony Palestinců. Za to, že se modlí ke špatnému bohu. Za to, že chtějí práva, která si zaslouží všichni. Včetně svobodného života na vlastní půdě ve vlastní zemi. Demolice domů představují kolektivní trest Palestinců, což je křiklavé porušování Ženevských dohod. Od června 1967 zdemoloval Izrael přes 48,000 palestinských domů a dalších struktur. Obyvatele vyhnal.

Izraelské úřady se dovolávají Regulace 119, z Obranných (nouzových) regulací britského mandátu z r. 1945. Dávno zastaralých.

Byly začleněny do izraelských zákonů. Poskytují široké libovolné pravomoci. Jde o nadměrné trestání. Administrativním nařízením.

Bez řádného procesu nebo soudní spravedlnosti. Drakonické podle všech měřítek. Zakazují ničení veřejného nebo soukromého majetku.

Na okupovaném území. Vyjma okolností vojenské nezbytnosti. Izrael pokračuje v tom, co Británie začala.

Včetně „vyholování“ zemědělských polí, hrobů a dalšího majetku. Z kárných důvodů. Maskovaných za „bezpečnostní“.

Demolice domů porušuje mezinárodní a izraelské právo. Základní postulát, že nikdo by neměl být trestán za činy někoho jiného.

Izraelská politika je svévolná. Nemilosrdná. Ilegální. Konečná. Palestinci se mohou odvolat. Téměř vždy neúspěšně. Izraelský Nejvyšší soud ignoruje mezinárodní právo. Odmítá tuto praxi zakázat.

Pobuřujícím způsobem označuje demolice za „proporcionální“. Za zákonné „odstrašování“ od útoků. Navzdory tomu, že to nedokazují žádné důkazy.

Podle Regulace 119 Obranných (nouzových) regulací britské správy z r. 1945 mohou být domy demolovány na základě podezření z nezákonných činů.

Včetně domů podezřelých a příbuzných. Se zasažením sousedů a dalších členů komunity. Izraelská lidsko-právní skupina HaMoked označuje tuto praxi za pochybnou a říká:

„Vzhledem k tomu, že to Britové zrušili před ukončením svého mandátu, a bez ohledu na to, že odporuje několika ustanovením mezinárodního humanitárního práva.“

Čtvrtá Ženevská konvence chrání civilisty v dobách války a okupace. Článek 53 uvádí:

„Jakákoliv destrukce movitého nebo osobního majetku patřícího individuálně nebo kolektivně soukromým osobám, nebo státu, nebo jiným veřejným institucím, nebo sociálním či družstevním organizacím, okupační mocí je zakázána, vyjma případů, kdy taková destrukce je zcela nezbytná pro vojenské operace.“

Podle článku 33 „žádná chráněná osoba nesmí být potrestána za přestupek, který osobně nespáchala“.

„Kolektivní tresty a podobná opatření zastrašování nebo terorismu jsou zakázány… Represálie vůči chráněným osobám a jejich majetku jsou zakázány.“

V letech 1967-1987 Izrael zdemoloval přes 1,300 palestinských domů. Další uzavřel. Někdy jen některé místnosti.

Většinou v hluboké noci. Bez soudu, soudní spravedlnosti, nebo důkazu o pochybení. Nejčastěji bez souvislosti se ztrátami na životech nebo zraněními. Do vypuknutí první intrády (prosinec 1987 – říjen 1991).

V listopadu 1979 izraelský Nejvyšší soud legitimizoval Regulaci 119 Obranných (nouzových) regulací britské správy.

Schválil demolice domů jako kárné „odstrašení“. Včetně uzavření místností používaných obyvateli usvědčených z přestupků.

V srpnu 1982 soudci Nejvyššího soudu postavili mezinárodní právo na hlavu. Prohlásili, že demolice domů nepředstavuje kolektivní trest.

Odmítl petici proti zamýšlené demolici domů, patřících rodinám obviněných obyvatel. Podle HaMoked:

„Nejvyšší soud rozhodl, že účelem Regulace 119 je zastrašování, které lze také namířit proti těm v blízkosti zločince, ale nerovná se to kolektivnímu trestu.“

„Dále rozhodl, že vojenský velitel může jednat v souladu s Regulací bez potřeby usvědčení, ale že tak může činit jen za vyjímečných okolností a po pečlivé rozvaze a prověření.“

Během první intifády (1987-1991) Izrael zdemoloval 430 palestinských domů. Jednal svévolně. Kárným způsobem.

Bez oprávněné příčiny. Bez jasných kritérii pro jednání. Demoloval domy podezřelých zločinců, údajně ohrožujících izraelské životy.

Podezřelé „agitátory“, údajně se vzpouzející zatčení. Navzdory tomu, že to neprokazovaly žádné důkazy.

Demolice domů jedinců nemajících vztah k podezřelým. Domy, které si pronajali. Domy, jejichž vlastníci nemají vztah k údajné zločinné aktivitě.

V červenci 1989 izraelský Nejvyšší soud rozhodl, že co se týká „vojenských operačních požadavků“, musí být před demolicí předáno varování.

Obyvatelé se mohou zpochybnit příkazy vojenského velitele. Včetně u Nejvyššího soudu, navzdory tomu, že nemají šanci vyhrát.

V rámci toho, čemu Izraelci říkají „naléhavé případy“, mohou být domy uzavřeny. Obyvatelům musí být sděleno jejich právo se odvolat.

V březnu 1992 izraelský Nejvyšší soud rozhodl, že vojenské demoliční úřady nejsou omezeny na specifické obytné jednotky.

Platí to pro celé struktury, ať jsou jejich obyvatelé vinni, nebo ne.

Soudce Shneor Cheskin nesouhlasil. Rozhodl, že demolovány by měly být jen jednotky usvědčených zločinců.

Řekl, že litera a duch Regulace již dávno vymizely. Podle izraelského a mezinárodního práva je to nepoužitelné.

Jiné rozhodnutí podporuje ilegální kolektivní trest. „Vojenský velitel není oprávněn to zavést,“ rozhodl Cheskin.

Je to dlouhodobá izraelská praxe. Obzvláště v době války.

Po Oslu, od září 1993 do r. 1997, Izrael kárně zdemoloval 24 domů. Cílem byly rodiny podezřelých pachatelů nebo podněcovatelů sebevražedných útoků.

V únoru 1993 (před Oslo), izraelský Nejvyšší soud zakázal srovnávání domů se zemí. Označil to za nerozumné. Vzácná vyjímka., potvrzující pravidlo.

Podpořil petici matky, jejíž syn byl usvědčeným vrahem. Soudci označili demolici jejího domu za neproporcionální trest. Nerozumný.

V březnu 1993 HaMoked podala stížnost u izraelského Nejvyššího soudu, jménem dvou rodin, které čelily demolici domu.

Jednou z nich byla rodina sebevražedného atentátníka. Druhou byla rodina muže, který údajně plánoval útok.

HaMoked tvrdila, že nevinní jedinci by neměli být trestáni. Odstrašování není účinné. Nefunguje. Důkazy to potvrzují.

Soudci Nejvyššího soudu nesouhlasili. Rozhodli jinak. Menšinový názor soudkyně Dalii Dorner uváděl, že příkazy k demolici by neměly být vydávány na domy, kde žili útočníci. Jen proti pachatelům.

V březnu 1996 soudci Nejvyššího soudu rozhodli, že příkazy k demolici se týkají domů v Izraeli, za předpokladu, že jsou Obranné (nouzové) regulace interpretovány v duchu izraelského základního zákona.

Během druhé intifády (září 2000 – únor 2005) Izrael kárně srovnal se zemí 664 palestinských domů.

Aby se odstrašily „teroristické“ útoky, navzdory tomu, že neexistují důkazy, že to funguje. Spousta jich ukazuje na něco jiného.

V červenci 2002, v reakci na stížnost HaMoked, izraelský Nejvyšší soud vydal dočasný příkaz.

Zrušil demolici dvou domů rodin podezřelých „teroristů“. V březnu 2006 Izrael od svých příkazů k demolici upustil, domy rodin byly zachráněny.

V červenci 2002 izraelská bezpečnostní rada svoji kárnou demoliční politiku obnovila.

V srpnu 2002 HaMoked podala stížnost u izraelského Nejvyššího soudu, jménem 35 rodin podezřelých „teroristů“.

Aby zachránila jejich domy před demolicí. Tři z 35 domů již byly zničeny. HaMoked vyzvala soudce, aby dali rodinám čas na odvolání se a záchranu svého majetku.

Soudci rozhodli, že slyšení může být upřeno, pokud existují obavy ohledně ohrožení životů izraelských vojáků.

Jejich rozhodnutí nechává na vojácích izraelské armády, aby rozhodli, jestli slyšení udělit nebo odmítnou, během válečných operací v trestných operacích proti civilistům.

V srpnu 2002 HaMoked podala dalších devět stížností, v případech za vyjímečných okolností, včetně zdraví jednoho obyvatele.

Stížnosti byly zamítnuty. Soudci rozhodli, že rodiny měly dost času, aby se odvolaly písemně.

V říjnu 2003 izraelský Nejvyšší soud rozhodl, že izraelská armáda musí předložit písemný příkaz, objasňující zdroj pravomoci a důvody pro rozhodnutí upřít slyšení v případě demolice.

V únoru 2005 izraelský ministr obrany zrušil kárné demolice domů. Toto rozhodnutí vydrželo asi tři roky.

V srpnu 2008 Izrael oznámil svůj záměr srovnat se zemí dům rodiny údajného útočníka ve východním Jeruzalému.

Izraelský Nejvyšší soud vydal dočasný příkaz proti. Úřady státu zapečetily místo toho dvě patra.

HaMoked podala proti tomu stížnost. Bez úspěchu.

V březnu 2009 izraelský Nejvyšší soud Regulaci 119 britských Obraných (nouzových) regulací legitimizoval.

Povolil demolici obytného komplexu ve východním Jeruzalému, patřícího otci údajného útočníka.

V květnu 2009 soudci Nejvyššího soudu rozhodli proti HaMoked a odmítli její občanskou stížnost ve jménu rodiny údajného sebevražedného atentátníka. Odmítli kompenzaci za zničený majetek.

V úoru 2011, osm let po demolici rodinného domu v Hebronu, Izrael souhlasil s kompenzací sousedovi, za majetek zničený nekontrolovaným použitím výbušnin.

V červnu 2014, v reakci na únosy tří mladých Izraelců, Izrael srovnal se zemí různé palestinské domy jako kárné opatření.

Koncem června byl zdemolován dům ve vesnici Idna v okrese Hebron, patřící rodině údajného útočníka.

Zhruba ve stejné době HaMoked podala u izraelského Nejvyššího soudu stížnost ohledně kárných demolic domů.

Uvedla, že izraelská armáda souhlasila s neúčinností této politiky zastrašování. Bez úspěchu. Soudci stížnost zamítli. Rodinný dům v Idna byl srovnán se zemí.

V červenci, po zprávách o přípravách desítek demolic, podala HaMoked stížnost izraelskému ministru obrany požadujíc, aby tato ilegální politika nebyla obnovována. Neúspěšně.

V srpnu izraelský Nejvyšší soud stížnost HaMoked týkající se kárného srovnání se zemí tří domů v Hebronu zamítl.

Koncem srpna izraelský vrchní státní zástupce řekl, že demolování domů teroristů bude nařízeno v „extrémních případech“.

V polovině listopadu Izrael nařídil kárné demolice ve východním Jeruzalému u čtyř obyvatel města, údajných útočníků.

Námitky lze podat do 48 hodin. Prakticky vždy bezúspěšně, vzácné vyjímky toto pravidlo potvrzují.

http://rinf.com/alt-news/editorials/punitive-israeli-house-demolitions/