Fenomén celosvětového dluhu a další ekonomické „záhady“

Vytvořit si ucelený a reálný obraz současného ekonomického dění na planetě Zemi není opravdu jednoduché a po pravdě řečeno se o to ani nemíním pokoušet. Vybral jsem si ale několik jevů a faktů, které se mně z pohledu jejich výkladu hlavními médii zdají odporovat zdravému selskému rozumu.

Zajímavé je, že muži se většinou pyšní svoji logikou, kterou u žen tolik nepředpokládají, ale odvolávají se na zdravý ženský (selský, ne sedlácký) rozum. Odpovědi na otázky, které napadají při popisů těchto fenoménů, vyplývají někdy již přímo z popisu, ale na některé otázky se odpovědi hledají velmi těžko, pokud nepoužijeme některou z běžně užívaných frází, která však většinou není odpovědí jdoucí k podstatě věci. Přestože jsou vybrány jen určité kamínky z celkové mozaiky, tak určitý obrázek o současném stavu je možno si učinit a záleží na každém jedinci, zda si pro sebe vyvodí optimistický či pesimistický závěr. Většina informací zde uvedených je snadno dohledatelná na internetu, ale za to, zda skutečně věrohodně odpovídají realitě, se pochopitelně nemohu zaručit.

Česká národní banka (ČNB) postupuje obdobně jako FED USA. Natiskne peníze a koupí za ně dluhopisy. Ovšem, když dva dělají totéž, není to totéž. ČNB natiskne peníze a nakoupí za ně rovněž dluhopisy USA jako FED, ale evidentně to nemá pro ČR stejný účinek. Trochu mně to připomíná vtip o tom, že český a americký důchodce je na tom stejně, protože pro oba není finanční problém výlet do Prahy.

Kvantitativní uvolňování a vydávání či tisk peněz různými národními bankami a v centru naší pozornosti i Českou národní bankou jsou rovněž předmětem mnoha diskuzí a hodnocení, ale i zde v mnoha případech je dle mého názoru opomíjeno několik základních otázek. Opravdu bylo cílem opatření ČNB zabránění deflaci a ne pomoc „bratrskému“ americkému státu? Je Česká národní banka opravdu česká a národní? Kdo řídí ČNB a v čím zájmu? Myslím, že odpověď na tuto otázku je do značné míry již obsažena v předchozím textu. Situace se samozřejmě netýká pouze ČR a ČNB.

A ještě jen tak na okraj. Naše hlavní média se „radují“ z poklesu rublu jako důkazu funkčnosti sankcí vůči Rusku. Přitom ČNB intervenuje na pokles koruny a obdobné kroky (i když je nazývají kvantitativním uvolňováním) činí i Japonci, ECB a FED.

Otázka přerozdělování finančních prostředků je probírána zleva i zprava s často zcela protichůdnými názory. Když se však ponoříme trochu hlouběji do čísel, zjistíme, že k přerozdělování dochází od střední třídy k těm nejchudším, zatímco těch bohatých a nejbohatších se to týká minimálně.

V letech 1948-1973 reálný příjem průměrného zaměstnance v USA kopíroval křivku produktivity práce,“ dle zprávy Economic Policy Institute.  V letech 1979-2013 produktivita práce vzrostla o 64,9 procenta, příjmy pracujících ve výrobě a těch, co nevykonávají řídící pozice, kteří v soukromém sektoru tvoří 80 procent pracovní síly, jen o 8 procent. Produktivita práce rostla osmkrát rychleji, než příjmy zaměstnanců.“ Obdobně tomu bylo i v západní Evropě.

Rozvírají se nůžky mezi chudými a bohatými. Je všeobecně známým faktem, že nejmenší daně platí ti nejbohatší, pokud vůbec nějaké platí, což se týká jak jednotlivců, tak i firem. Například zahraniční zisk firmy Apple tvořil 36,8 miliard dolarů daňového roku ukončeného v září 2014. Firma platila pouhých 713 milionů dolarů na daních, tj. ve výši 1,9 % ze zisku.

Nehledě na krizi se zvýšil počet dolarových miliardářů ve světě ve srovnání s minulým rokem o 155 lidí – teď je jich 2325. Celkový majetek členů tohoto „klubu“ se odhaduje na 7,3 bilionů USD, z nichž 2,37 bilionů připadá na Evropu. A zároveň 2,8 miliardy lidí na zeměkouli vydělávají denně 2 až 10 USD.

Při stále se zvyšující nezaměstnanosti je zvyšování věku pro odchod do důchodu zcela nesmyslným opatřením. To, co se „ušetří“ na důchodech se vyplatí na všech druzích dávek a příspěvků v nezaměstnanosti a sociální nouzi. Kromě toho z pohledu celospolečenských zájmů je daleko horší a nebezpečnější nezaměstnanost mladých lidí, kteří dlouhodobě po škole jsou nezaměstnaní. Nevytvoří si běžné pracovní návyky a jsou silně frustrovaní ze své společenské situace. Nepochybně jsou také daleko revolučnější vrstvou společnosti než lidé kolem šedesátky. Rovněž tak se dá přepokládat, i když to není v žádném případě zcela samozřejmé, že lidé v předdůchodovém věku mají již vybudované určité zázemí (například zařízený byt či domek), které jim umožní lépe se vyrovnat s nezaměstnaností. Kritická situace je v případě nezaměstnaných rodičů v předdůchodovém věku a dlouhodobě nezaměstnaných dětí po škole. Jen pro jistotu uvádím, že se to týká lidí, kteří skutečně pracovat chtějí.

Pokud je v ČR minimálně půl milionu nezaměstnaných a nejsou peníze na důchody, tak snaha najít řešení ve zvýšení věku pro odchod do důchodu se jeví jen z pohledu logiky jako nesmyslná. Jediná změna spočívá v tom, že vypláceným dávkám se nebude říkat důchod, ale podpora v nezaměstnanosti, pomoc v hmotné nouzi nebo příspěvek na bydlení. V žádném případě to však není systémové řešení.

Dalším dle mého názoru rovněž nesmyslným argumentem pro zvyšování věku pro odchod do důchodu je zvyšující se věk populace a tím i zvyšující se počet starobních důchodců s přímo tragickými vyhlídkami například na rok 2050. Přitom není brána v úvahu stoupající produktivita práce a prudký rozvoj nových technologií. Porovnejme si produktivitu práce v roce 1978 a dnes. Kdyby vývoj mezd očištěný o mimořádné výdělky té nejvyšší vrstvy kopíroval vzrůstající produktivitu práce, nebylo by žádným problém financovat důchody.

S předcházejícím problémem souvisí i problém nezaměstnanosti. Všichni politici se ve svých volebních programech podbízejí tím, jak vytvoří investiční pobídky a kolik vytvoří nových pracovních míst. Skutečností je, že při zachování současného systému (například délky pracovní doby), při neustále stoupající produktivitě práce a neklesajícímu počtu obyvatel, zcela zákonitě musí stoupat nezaměstnanost. A to ještě v této úvaze není kalkulováno s možnými a dle mého názoru pravděpodobnými převratnými novými technologiemi, z nichž některé již nepochybně existují, jsou utajovány a je jen otázka času, kdy budou uvolněny pro veřejnost.

Technologický rozvoj šel ve světě i u nás výrazně kupředu. Je samozřejmě otázkou, jak přesná jsou čísla, která bývají na různých místech uváděna, ale orientačně se dají použít. Dle nich dva pracovníci v zemědělství uživí sto lidí a na výrobu ostatních výrobků postačují lidé tři. Pro větší míru zjednodušení a vyloučení chyb předpokládejme, že deset lidí zvládne „uživit, ošatit a zabydlet“ včetně sebe sto lidí. Pokud odečteme nepracující (děti, mládež a důchodci) a s výhledem do budoucna předpokládejme, že jich budou u nás 4 miliony, stále zde zbývá 5 milionů obyvatel v produktivním věku, které „je nutno“ zaměstnat, když jeden milion zvládne materiálně zajistit kompletní chod společnosti. Otázka zní – kde zaměstnat těchto 5 miliónů lidí?

„Zachová-li se tendence z posledních let, je docela možné, že v budoucnu bude jedna čtvrtina obyvatel zeměkoule ve věku 25 až 54 let bez práce“, cituje Wirtschaftswoche slova amerického ekonoma Larryho Summerse.

Nezaměstnanost nelze současnými prostředky smysluplně vyřešit. Jedinou možností je podstatná změna přístupu k této problematice zakládající se na celkové změně uspořádání společnosti. Tato společnost, pokud chce přežít bez velkých a násilných dramat, by měla začít plánovitě a systémově řešit přípravu na přechod k novým principům fungování. Takovémuto zásadnímu tématu se však téměř všechny věší politické strany a hnutí úmyslně vyhýbají nebo minimálně nevěnují.

Většina ekonomů i politiků (soudě dle médií) je přímo posedlá růstem HDP jako základním ukazatelem stoupající prosperity daného státu. Když pominu to, že dle mého pohledu je daleko důležitějším ukazatelem míra pocitu štěstí obyvatel států, tak následující pohled na růst či pokles HDP je velmi zajímavý až šokující. Běžně se pro srovnávání jednotlivých roků používá HDP očištěný o inflaci. Finský ekonom Jon Hellevig, spoluautor studie Awara Group říká, že „růstové“ křivky o reálné dynamice ekonomik neříkají nic, pokud se zároveň „neočistí“ o dluh.

Například vývoj HDP Španělska očištěný o státní dluh v letech 2009 – 2013 je otřesný. Jedná se o pokles o 56,8 %. U celé EU – o 27,2 % (a o 16,6 % dokonce i v případě Německa). Další údaje ukazují vývoj HDP za období 2005-2013. U Spojených států jde o pokles o plných 58 %, u eurozóny o téměř 30 % (a například samotné Británie o téměř 50 %). Zřejmě nebude zájem zveřejnit tyto údaje pro ČR, protože by to rovněž nebyly radostné informace. Takže až budete příště číst radostné údaje o stoupající HDP (pokud k tomu dojde), tak opatrně s optimistickým hodnocením, pokud státní dluh nebude nulový, což nám zřejmě v blízké budoucnosti nehrozí.

Zajímavý je pohled na stejně měřenou dynamiku ruského HDP. Ta za období 2005-2013 vykazuje přírůstek na 147 %.

Jak je možné, že vznikají hospodářské krize a že dojde k významnému poklesu životní úrovně? Výrobních kapacit je přebytek, zemědělské půdy nevyužité pro výrobu potravin zrovna tak a k tomu existuje početná armáda nezaměstnaných. Přitom současná produktivita práce je takového druhu, že jeden produktivní pracovník je schopen uživit (vytvořit svojí prací nadhodnotu) relativně hodně lidí neproduktivních, jak je to detailněji uvedeno výše.

Hospodářská krize slouží k redukci vlastníků finančních a výrobních prostředků. Ovládání majetku se tak koncentruje do rukou výrazně menšího počtu lidí. Hospodářské krize jsou cílenou manipulací a ne jakýmsi náhodným procesem.

Příkladem je současná krize. Dle mého názoru (zdaleka ne ojedinělého) se jedná o pečlivě připravovaný systémový krok, který má své specifické cíle. Co se však zdá zcela evidentní je fakt, že se jedná o ještě větší koncentraci kapitálu a tím i moci do rukou stále užšího okruhu lidí.

Finanční krizi lze zjednodušeně popsat jako nedostatek finančních prostředků a pojem finančních prostředků převést na základnější pojem - finanční energii. Když použijeme základní fyzikální zákony pro energii, které říkají, že energii nelze ani vyrobit ani zničit, ale pouze přeměnit jednu její formu na druhou, je zřejmé že energie nemohla zmizet. Zůstala stále stejná, jen na rozdíl od dob nekrizových finanční energie v době krize pouze proudí jinak a jinam a zejména se v nedostatečné míře dostává do reálného hospodářství.

Když si uvědomíme význam tvrzení, že finanční energie v oběhu je nyní méně než dříve (jak je nám neustále zdůrazňováno), tak nám z toho plyne, že buď finanční energie se mimořádně a téměř nepozorovaně transformovala na jinou energii, nebo nikdy v předchozí uváděné výši neexistovala, případně je někde uměle zadržována, což však nic nemění na faktu, že se jedná o plánované operace a manipulace.

Užitná hodnota peněz (finanční energie) spočívala a stále spočívá v tom, že je snadno transformovatelná na jinou formu energie. Proto je finanční energie velmi výhodná pro zprostředkování vzájemné směny jiných druhů energií. Přímá směna energií například elektrické nebo tepelné za potravinovou je v dnešní době v tak zvaně civilizovaných společnostech v podstatě již ve větším měřítku nemožná.

Současná společnost je již zcela závislá na plynulém a pravidelném toku finanční energie. Bez pravidelného plynutí této energie všemi směry se v současném uspořádání společnosti zastavují téměř všechny procesy umožňující její běžný chod. To dává do rukou několika málo lidem (na přesném počtu tolik nezáleží), kteří ovládají velkou většinu toků této energie, neuvěřitelnou a v podstatě nikým (ani jednotlivými státy) nekontrolovatelnou moc víceméně nad celou naší planetou. Ovšem za předpokladu, že jednají ve shodě. Zdůrazňuji, že se nemusí jednat o vlastnění finanční energie, ale o ovládání jejích toků.

Pro většinu lidí zajímající se o věci veřejné může být pozoruhodná informace o tom, že miliardářům v USA se za poslední tři roky zvýšil majetek o 0,5 bilionů USD. Rozevírání nůžek mezi nízkými a vysokými příjmy se stále zrychluje a na bohatnutí těch skutečné bohatých má krize zcela evidentně jen pozitivní vliv.

Přes všechna tvrzení (h)různých politiků a ekonomů o tom, že základním problémem jsou chybějící peníze, či dokonce, že lidi si „to“ prožrali či prolenošili, z logiky výše uvedených věcí plyne, že absolutní nedostatek peněz tím skutečným důvodem být nemůže. Finančních prostředků ve všech jejich formách je dost (vždy bylo a mnozí investoři obtížně hledali a stále hledají, kam je vložit), ale jsou používány (nebo i velmi často nepoužívány – staženy z oběhu) pouze ve prospěch velmi úzké skupiny lidí.

Komu všichni dlužíme a jak je možné, když všichni dluží, jak mohou dluhy v celkové výši vlastně vzniknout. Celková výše dluhů a pohledávek by se logicky měla rovnat. Kdo je vlastníkem pohledávek? Peníze těch bohatých by mimo jiné měly být v bankách, jak to, že tam nejsou a banky potřebují podporu?

Dluhy všech druhů a forem, ale zejména dluhy států jsou ústředním tématem mnoha ekonomických debat a článků a snad i vědeckých studií. Pro mě samotného je s podivem, jak relativně málo autorů zejména z řad oficiálních institucí či médií se zabývá jedním z mého pohledu zcela neoddiskutovatelným faktem, kterým je naprosto evidentní nemožnost většiny států dluhy splatit. Pokud by vláda měla v plánu splatit aspoň závazky, na nichž už sedí, těch asi 139 miliónů lidí, co v USA berou mzdu, by „muselo pracovat nonstop 45 let" - a „úplně zadarmo". Také myšlenkou co tedy vlastně bude při nemožnosti dluhy kdykoliv v historicky přijatelné době dluh splatit se zabývají víceméně jen weby alternativní. A i ty kromě totálního krachu většinou žádnou možnost nevidí. Celková zadluženost zahrnující všechny dluhy kromě dluhů států dosahuje astronomických výšek.

Dalším téměř fascinujícím faktem je to, že dluhopisy některých států, jejichž dluh dosahuje astronomické výše a je zcela evidentně nesplatitelný (například USA a Japonsko), jsou považovány za kvalitní s jistotou návratnosti.

Kde jsou všechny peníze? Kromě hotovosti, která však tvoří výrazně menší část, jsou logicky všechny na účtech v bankách. Jak je tedy možné, že banky nemají dostatek peněz? Kdo je ten světový věřitel? Je to záhada, protože i ten, kdo je věřitel i ten, kdo je dlužník tohoto dlužníka mají peníze v bance. Rozdělování celkových příjmů jde výrazně ve prospěch nejbohatších, ale i ti mají peníze uloženy v bankách. Tak jak je možné, že banky nemají dost peněz a musejí být zachraňovány z peněz daňových poplatníků?

Základní otázka zůstává – kdo jsou ti tajemní věřitelé všech dluhů všech druhů a forem? Pokud by se jednalo o provázaný systém, kde všichni dluží všem, a jedná se o provázaný systém, ve kterém jsou všichni zároveň věřitelé a dlužníci, neměl by být zásadní problém prostě a jednoduše všechny dluh anulovat. Pokud existují jacísi světoví věřitelé, kteří akumulují zásadní pohledávky celého světa, je tu opět cesta. Pokud se závazky vůči těmto světovým věřitelům zruší, systém bude fungovat i nadále bez zvláštních problémů, i když nelze předpokládat, že by k této akci světoví věřitelé přistoupili dobrovolně.

Existují mimo těchto zdánlivě fantastických návrhů na řešení jiné návrhy na vyřešení celosvětové krize samozřejmě v rámci současného systému a mimo rámce zbankrotování celé planety?

Hlavním cílem krize je změna vlastnictví reálného majetku. Ti, kteří mají ekonomickou a politickou moc, jej získávají různými formami, z nichž základní je úvěrová tvorba peněz bankami. Při těchto přesunech majetku se však celkový objem peněz nesnižuje, ale vzhledem k masivnímu kvantitativnímu uvolňování alespoň nominálně zvětšuje. Velká většina finančních prostředků není v papírové podobě, takže logicky musí nutně být na účtech bank, ať už před započetím transakce, jejímž předmětem je převod majetku nebo po jejím skončení. Jak je tedy možné, že banky, kterým je umožněno současným systémem vytvářet peníze, musejí být zachraňovány daňovými poplatníky?

Pokusím se předchozí informace redukovat na tři základní otázky.

1. Kdo jsou to ti světoví věřitelé, proč systémově směřují k vytváření stále nových dluhů a k čemu hodlají využít všech svých pohledávek?
2. Proč musejí být zachraňovány banky „too big to fall“ z peněz daňových poplatníků, když si peníze samy vytvářejí a všechny peníze s výjimkou papírových jsou na jejich účtech?
3. Do jaké černé díry mizí finanční prostředky a výrobky, jestliže se jich nedostává minimálně dvou třetinám lidí na planetě, přestože jich je v podstatě přebytek?

Myslím, že odpověď na první dvě otázky víceméně vyplývá již z uvedených informací a snad jen lze dodat, že všezahrnujícím cílem je zavedení NWO ori celou planetu, což pro většinu lidí zabývajících se touto tématikou nebude nijak překvapivý závěr.

U třetí otázku si dovolím upozornit na určitou možnost, kterou je možno označit za konspirační teorii na rozdíl od plánu na zavedení NWO. Tento plán už se mezi konspirační (utajené) teorie ani zařadit nedá, protože se k této myšlence hrdě hlásí přední světoví politici dneška a minulosti, takže se nedá mluvit o utajení.

Tou černou dírou by mohly být tak zvané černé projekty, což jsou všechny projekty, které jsou utajovány před veřejností. Jako příklad bych uvedl ohromné podzemní základny a nové technologie zejména vojenského charakteru, pod čímž si nelze představovat pouze zbraně všeho druhu a všech forem. I v ČR minimálně za dob reálného socialismu byly takovéto černé projekty. O tom, že tyto projekty skutečně existují snad ani nikdo nepochybuje a rozhodně je nelze omezit pouze na USA, i když USA do těchto projektů investují zřejmě nejvíce prostředků. Otázkou zůstává pouze jejich rozsah vyjádřený v celkovém objemu vynaložených prostředků nebo v poměru k HDP.

K této hypotéze uvádím několik dokreslujících informací. Na mnoha různých webech lze k tomuto tématu dohledat mnoho dalších zajímavých informací.

Dne 10. září 2001 tehdejší americký ministr obrany Donald Rumsfeld nebyl schopen dohledat položku ve výši 2,3 bilionů USD. Respektive toto je částka, která byla proinvestována na tajné operace a projekty. Potíž ovšem spočívá v tom, že nemá prakticky žádné krytí. Čili jinými slovy řečeno, tyto peníze existovaly, ale nebyly součástí oficiálního rozpočtu amerického ministerstva obrany.

Každý rok se v USA a Británii utají tisíce vynálezů a to s použitím zákona o utajování patentů, které by mohly ohrozit nejen národní bezpečnost, ale i ekonomiku státu. Některé z patentů byly utajeny již v roce 1920 a jejich utajení dodnes platí, prý z důvodu možného ohrožení ekonomiky státu či národní bezpečnosti. Můžeme se jen ptát, jaké vynálezy, které měly spatřit světlo světa před více než 90 lety, mohou v současnosti přestavovat skutečné nebezpečí pro USA. Nařízení také pamatovalo i na regulaci nových zdrojů energie.

V současnosti je prakticky každý rok v USA utajeno přes 5000 patentů a ve Velké Británii, alespoň podle periodika New Scientist je ročně „zamlčeno“ dokonce snad až třikrát více patentů, než je tomu v USA. I samotný seznam toho, co bylo utajeno, je tajný.