Význam zrušení South Stream

Reakce na zrušení projektu South Stream byla zajímavá a je třeba ji vysvětlit velmi pečlivě.

Abychom pochopili, co se stalo, je nejdříve nutné se vrátit ke způsobu, jakým se vyvíjely rusko-evropské vztahy v 90. letech.

Krátce, v tomto období se předpokládalo, že Rusko se stane velkým dodavatelem energií a surovin do Evropy. Bylo to období, kdy Evropa vedla „hon za plynem“, neboť se Evropané těšili na neomezené a nekonečné ruské dodávky. Byl to nárůst role ruského plynu v evropském energetickém koktejlu, co umožnilo Evropě utlumit svůj uhelný průmysl a srazit své uhlíkové emise a strkat a poučovat všechny ostatní, aby učinili totéž.

Nicméně Evropané nepředjímali, že Rusko je bude energiemi jen zásobovat. Spíše vždy předpokládali, že tyto energie budou pro ně v Rusku těžit západní energetické společnosti. To je nakonec mustr aplikovaný ve většině rozvojového světa. EU to nazývá „energetická bezpečnost“ – což je eufemismus pro dobývání energetických zdrojů v jiných zemích, vlastními společnostmi pod vlastní kontrolou.

Nikdy k tomu však nedošlo. Ačkoliv ruský ropný průmysl byl zprivatizován, zůstal z velké části v ruských rukách. Poté, co se k moci v r. 2000 dostal Putin, byl trend privatizování ropného průmyslu zvrácen. Jedním z hlavních důvodů vzteku Západu kvůli zatčení Chodorkovského a uzavření Jukosu a převodu jeho aktiv na státní ropnou společnost Rosněft bylo právě to, že to zvrátilo tento trend privatizace v ropném průmyslu.

V plynařském průmyslu proces privatizace nikdy prakticky nezačal. Vývoz plynu byl nadále kontrolován Gazpromem, který si udržoval svoji pozici státního monopolu na vývoz plynu. Od okamžiku, kdy se k moci dostal Putin, byla pozice Gazpromu coby státního ruského monopolu plně zajištěna.

Velkou část vzteku Západu na Putina lze vysvětlit zlostí Evropy a Západu kvůli jeho odmítnutí a odmítnutí ruské vlády rozbít ruské energetické monopoly a „otevřít“ (jak se tomu eufemisticky říká) ruský energetický průmysl ve prospěch západních společností. Mnohá obvinění z korupce, která jsou běžně vznášena vůči Putinovi osobně, mají vybudit dojem, že je proti „otevření“ ruského energetického průmyslu a rozbití a privatizaci Gazpromu a Rosněftu proto, že v nich má osobní podíl (v případě Gazpromu že je ve skutečnosti vlastníkem). Když člověk konkrétní obvinění z korupce vznesená proti Putinovi prozkoumá podrobně (jak jsem učinil já), stává se to rychle zjevným.

Agenda Západu donutit Rusko zprivatizovat a rozbít své energetické monopoly nikdy neskončila. To je důvod, proč Gazprom, navzdory svým klíčovým a spolehlivým službám, které poskytuje svým evropským zákazníkům, je předmětem tak velké kritiky. Když si Evropané stěžují na energetickou závislost Evropy na Rusku, vyjadřují svoji nelibost nad tím, že musí nakupovat od jediné ruské státní společnosti (Gazprom), místo od svých vlastních společností působících v Rusku.

Tato nelibost existuje zároveň s přesvědčením, v Evropě velmi zakořeněným, že Rusko je nějak závislé na Evropě coby zákazníkovi pro svůj plyn a coby dodavateli finančních zdrojů a technologií.

Tato kombinace nelibosti a nadměrné sebedůvěry je to, co stojí za opakovanými evropskými pokusy uzákonit v Evropě energetické záležitosti tak, aby to donutilo Rusko „otevřít“ svůj energetický průmysl.

Prvním pokusem byla tak zvaná Energetická charta, kterou Rusko podepsalo, ale nakonec odmítlo ratifikovat. Posledním pokusem EU je tak zvaný Třetí energetický balíček.

Ten je předkládán jako prokonkurenční a protimonopolní zákon EU. Ve skutečnosti, jak všichni vědí, je cílený na Gazprom, který je monopolem, ačkoliv evidentně ne evropským.

To je pozadí konfliktu kvůli South Stream. Úřady EU trvaly na tom, že South Stream se musí podvolit Třetímu energetickému balíčku, dokonce i přesto, že Třetí energetický balíček vznikl až po uzavření rámcových dohod o South Stream.

Podvolení se Třetímu energetickému balíčku by znamenalo, že ačkoliv by Gazprom dodával plyn, nemohl by vlastnit nebo kontrolovat plynovody, kterými plyn dodává.

Pokud by s tím Gazprom souhlasil, uznal by pravomoc EU nad svými operacemi. V tomto případě by bezpochyby čelil řadě dalších požadavků na další změny ve svých provozních metodách. Nakonec by to vedlo k požadavku na změnu struktury energetického průmyslu v samotném Rusku.

To, co se právě stalo, není nic jiného, než že Rusové řekli ne. Místo aby pokračovali v projektu za podvolení se evropským požadavkům, což Evropané očekávali, Rusové, k údivu všech, místo toho celý projekt zrušili.

Toto rozhodnutí bylo zcela neočekávané. Ve chvíli, kdy toto píšu, je éter plný vzteklých stížností z jihovýchodní Evropy, že se s nimi nikdo neporadil, nebo že nebyli o tomto rozhodnutí informováni předem. Několik politiků na jihovýchodě Evropy (obzvláště v Bulharsku) se zoufale drží ideje, že ruské oznámení je bluf (není) a že projekt lze stále ještě zachránit. Protože Evropané tíhnou k víře, že Rusové k nim coby zákazníkům nemají alternativu, nebyli schopni toto rozhodnutí předjímat a nyní ho nemohou vysvětlit.

Zde je důležité vysvětlit, proč je South Stream pro země jihovýchodní Evropy a evropskou ekonomiku jako celek důležitý.

Ekonomiky celého jihovýchodu Evropy jsou ve špatném stavu. Pro tyto země byl South Stream životně důležitou investicí a infrastrukturním projektem, zajišťujícím jejich energetickou budoucnost. Navíc tranzitní poplatky, které sliboval, by byly velkým zdrojem cizí měny.

Pro EU je klíčovým to, že závisí na ruském plynu. O hledání alternativních dodávek se toho v Evropě hodně namluvilo. Pokrok v tomto směru byl, řečeno decentně, malý. Zkrátka a dobře alternativní dodávky, které by množstevně mohly nahradit plyn, který Evropa dostává z Ruska, neexistují.

Vedly se jisté odvážné řeči o dodávkách amerického zkapalněného zemního plynu, který by nahradil plyn dodávaný plynovody z Ruska. Nejen, že je takový americký plyn ze své podstaty dražší, než ruský plyn z plynovodů, čímž by to mělo silný dopad na evropské spotřebitele a poškodilo by to evropskou konkurenceschopnost. Ale je nepravděpodobné, že bude k dispozici cokoliv v potřebném množství. Mimo tlumící efekt současného propadu ceny ropy na americký břidlicový průmysl, budou, na základě historických údajů, USA coby nenasytný spotřebitel energií spotřebovávat většinu, či veškerou energii z břidlic, kterou produkují. Je nepravděpodobné, že budou schopny toho do Evropy mnoho vyvézt. Potřebná zařízení stejně neexistují a jistou dobu existovat nebudou, pokud vůbec kdy.

Další možné zdroje plynu jsou problematické, při nejmenším. Produkce plynu v Severním moři padá. Dovozy plynu ze severní Afriky a Perského zálivu nebudou pravděpodobně dostupné, a rozhodně ne v potřebném množství. Plyn z Íránu není dostupný z politických důvodů. Zatímco toto by se mohlo případně změnit, je otázkou, kdy se Íránci (stejně jako Rusové) rozhodnou přesměrovat své energetické toky na východ, do Indie a Číny, místo do Evropy.

Ze zjevných geografických důvodů je Rusko logickým a nejlevnějším zdrojem plynu pro Evropu. Všechny alternativy znamenají ekonomické a politické náklady, které je činí neatraktivními.

Problémy EU s nacházením alternativních zdrojů plynu byly drsně odhaleny debaklem tak zvaného dalšího projektu plynovodu Nabucco, který měl přivést do Evropy plyn z Kavkazu a střední Asie. Ačkoliv se o tom mluvilo roky, nakonec se ani nerozjel, protože nikdy nedával ekonomický smysl.

Mezitím, zatímco Evropa mluví o diverzifikaci svých dodávek, je to Rusko, kdo ve skutečnosti uzavírá smlouvy.

Rusko uzavřelo klíčovou smlouvu s Íránem, v rámci které půjde íránská ropa výměnou za ruské průmyslové zboží. Rusko se také dohodlo na velkých investicích do íránského jaderného průmyslu. Pokud a kdy budou evropské sankce vůči Íránu zrušeny, není známo, ale pokud, tak Rusové tam už budou. Rusko právě uzavřelo obrovskou smlouvu na dodávky plynu Turecku (více o tom níže). Tyto dohody zastiňují dvě obří dohody, které Rusko uzavřelo letos na dodávky plynu Číně.

Ruské energetické zdroje jsou obrovské, ale nejsou nekonečné. Druhá smlouva uzavřená s Čínou a smlouva právě uzavřená s Tureckem přesměrovávají do těchto dvou zemí plyn, který byl předtím vyčleněn pro Evropu. Objem plynu ve smlouvě s Tureckem téměř přesně odpovídá objemu plynu, který byl předtím zamýšlen pro South Stream. Kontrakt s Tureckem nahrazuje South Stream.

Tyto smlouvu ukazují, že Rusko učinilo letos strategické rozhodnutí přesměrovat své energetické toky mimo Evropu. Ačkoliv bude nějakou dobu trvat, než se plný efekt projeví, důsledky jsou pro Evropu pochmurné. Evropu čeká závažný nedostatek energie, který bude schopna kompenzovat jen tehdy, když nakoupí energie za vyšší ceny.

Tyto ruské dohody s Čínou a Tureckem byly kritizovány, či dokonce zesměšňovány kvůli tomu, že pro Rusko znamenají nižší cenu za plyn, než kterou platí Evropa.

Skutečný rozdíl v ceně není tak velký, jak někteří tvrdí. Takováto kritika stejně přehlíží fakt, že cena je jen jednou částí obchodních vztahů.

Přesměrováním plynu do Číny Rusko upevňuje ekonomické vazby se zemí, kterou nyní považuje za svého klíčového strategického partnera a která má (či brzy mít bude) největší a nejrychleji rostoucí ekonomiku na světě. Přesměrováním plynu do Turecka Rusko konsoliduje své vzkvétající vztahy s Tureckem, jehož je nyní největším obchodním partnerem.

Turecko je klíčovým potenciálním spojencem Ruska, kdy konsoliduje pozici Ruska na Kavkaze a v Černém moři. Je to také země s 76 miliony obyvatel a rychle rostoucí ekonomikou o velikosti 1,5 bilionu dolarů, která se za posledních dvacet let neustále EU a Západu odcizovala a vzdalovala.

Přesměrováním plynu pryč z Evropy po sobě Rusko oproti tomu zanechává trh pro svůj plyn, který je ekonomicky stagnující a který (jak letošní události ukázaly) je nenapravitelně nepřátelský. Nikdo by neměl být překvapen, že Rusko ze zřeklo vztahů, ve kterých dostává od svého bývalého partnera nekonečný proud hrozeb a nadávek, doplňovaných o moralizující ponaučování, politické vměšování, a nyní sankce. Žádné vztahy, obchodní či jiné, takto fungovat nemohou a vztahy mezi Ruskem a Evropou nejsou výjimkou.

Neřekl jsem nic o Ukrajině, protože můj názor má na tuto záležitost jen malý vliv.

South Stream byl poprvé zplozen kvůli neustálému zneužívání své pozice tranzitního státu Ukrajinou – což bude pravděpodobně pokračovat. Je důležité říct, že tento fakt byl uznán v Evropě, stejně jako v Rusku. A proto, že Ukrajina setrvale zneužívá své pozice tranzitního státu, měl projekt South Stream chabou formální podporu EU. V podstatě EU potřebuje obejít Ukrajinu, aby si zajistila své energetické dodávky stejně tak, jako Rusko chtělo trasu kolem Ukrajiny, aby se ji vyhnulo.

Přátelé Ukrajiny ve Washingtonu a Bruseli z toho nikdy neměli radost a neustále lobbovali proti South Stream.

Vtip je v tom, že to bylo Rusko, kdo u South Stream vypálil rybník, když mělo možnost v něm pokračovat po přijetí podmínek Evropanů. Jinými slovy, Rusové považují problémy představované Ukrajinou coby tranzitní zemí za menší zlo, než podmínky, které EU přifařila k South Stream.

Výstavba South Stream by trvala roky a jeho zrušení nemá proto na současnou krizi na Ukrajině žádný vliv. Rusové se rozhodli, že si mohou dovolit ho rušit proto, že se rozhodli, že budoucnost Ruska je v prodeji jeho energií Číně a Turecku a dalším státům v Asii (další plynové dohody jsou na spadnutí s Koreou a Japonskem, a možná i s Pákistánem a Indií), místo Evropě. Vzhledem k tomu, že tomu tak je, ztratil South Stream pro Rusko půvab. To je důvod, proč místo aby přijali evropské podmínky, tak Rusové svým typicky přímým způsobem projekt zarazili.

Tím vzali Rusové Evropany za slovo. Nejen, že Rusko není závislé na Evropě coby svém energetickém zákazníkovi, ale je to Evropa, která si znepřátelila, pravděpodobně nenapravitelně, svého klíčového ekonomického partnera a dodavatele energií.

Než to uzavřu, chtěl bych nicméně nejdříve říct něco o těch, kteří na tuto záležitost doplatili nejvíc. A to zkorumpovaní a nekompetentní političtí trpajzlíci, kteří předstírají, že jsou vládou Bulharska. Pokud by tito lidé měli aspoň špetku důstojnosti a sebeúcty, řekli by Evropské komisi, když jim předložila Třetí energetický balíček, aby s tím táhla. Pokud by Bulharsko dalo najevo svůj záměr protlačit projekt South Stream, není pochyb, že by byl vybudován. Samozřejmě, že by v EU byly obrovské hádky, že Bulharsko otevřeně odvrhlo Třetí energetický balíček, ale Bulharsko by jednalo ve svém národním zájmu a nemělo by v EU nedostatek přátel. Nakonec by to probojovalo.

Místo toho, pod tlakem individuí, jako senátor John McCain, se bulharské vedení zachovalo jako provinční politici, kterými jsou, a pokoušelo se běžet zároveň se zajícem EU a ruskými honicími psy. Výsledkem této imbecilní politiky je uražení Ruska, historického spojence Bulharska, zatímco to vedlo k zajištění toho, že ruský plyn, který mohl proudit do Bulharska a zemi přeměnit, bude místo toho proudit do Turecka, historickému nepříteli Bulharska.

Bulhaři nejsou jedinými, kdo jednal tímto zbabělým způsobem. Všechny země EU, dokonce i ty s historickými vazbami na Rusko, podpořily různé sankční balíčky EU vůči Rusku, navzdory pochybám, které vyjádřily ohledně této politiky. Vloni Řecko, další země se silnými vazbami na Rusko, zrušilo dohodu o prodeji své plynárenské společnosti Gazpromu, protože EU ji neschvalovala, ačkoliv to byl Gazprom, kdo nabídl nejlepší cenu.

To ukazuje na širší poučení. Kdykoliv Rusové jednají způsobem, jako právě teď, Evropané reagují zmatením a vztekem, kterého je všude vůkol nyní spousta. Politici EU, kteří činí rozhodnutí vyvolávající tyto ruské kroky, chovají, zdá se, víru, že zatímco je pro EU dobré sankcionovat Rusko dle libosti, Rusko nikdy neučiní totéž vůči EU. Když to Rusko učiní, nastane úžas, vždy doprovázený záplavou prolhaných komentářů o tom, jak se Rusko chová „agresivně“, nebo „v rozporu se svými zájmy“, či že „utrpělo porážku“. Nic z toho není pravda, jak zuřivost a vzájemné obviňování se lomozící nyní v kuloárech EU (o čemž jsem dobře informován) dokládá.

V červenci se EU snažila ochromit ropný průmysl Ruska tím, že uvalila sankce na vývoz vrtných technologií do Ruska. Tento pokus zcela jistě selže, neboť Rusko a země, se kterými obchoduje (včetně Číny a Jižní Koreje) jsou zcela jistě schopné vyrábět tyto technologie sami.

Naopak, prostřednictvím dohod, které letos uzavřelo s Čínou, Tureckem a Íránem, to bylo Rusko, kdo uštědřil zničující ránu energetické budoucnosti EU. Za pár let začnou Evropané zjišťovat, že moralizování a zastrašování má svoji cenu. Bez ohledu na to, tím, že zrušilo South Stream, uvalilo Rusko na Evropu ty nejúčinnější sankce, které jsme letos viděli…

Poznámka editora

Rád bych jen doplnil, že stejná metoda drancování zdrojů nadnárodními koncerny, o jakou se pokoušeli v Rusku, byla použitá velmi úspěšně v Kanadě. Kanada má dostatek vlastní ropy (většinou ve formě břidlicových písků). De facto má přebytek, pro vlastní potřebu by jí stačilo 50 % vytěžené ropy, druhou polovinu by mohla vyvážet a prodávat. A skutečnost? Kanadskou ropu těží americké koncerny, surovou ji dopravují do USA, kde ji rafinují a prodávají ji pak Kanadě zpátky za světové ceny. I například známá firma Petro Canada je ve skutečnosti vlastněna Američany, ačkoliv název zní pro kanaďany patrioticky. Americké koncerny platí kanadské vládě licenční poplatky a to je asi tak všechno. Kanada je tak zřejmě jednou z mála energeticky soběstačných zemí (Venezuela, Kuvajt, Saúdská Arábie apod.), kde její občané platí za vlastní naftu světové ceny. Proto je Kanada pevným článkem G7 a všech pro-západních struktur a žádný majdan tam nikdy nehrozí.