Třetí pohled na „Jsme (my, mladší generace) obětí systému?“

Nebudu mluvit za japonské hikikomori, ani za neety ani za freety nebo nemakačenky. Budu mluvit za svoji zkušenost s tímto systémem. Za lidi, se kterými jsem měl možnost mluvit.

Rozhodně to není většina společnosti. A nemusí se tomu dát nálepka PRAVDA. Je to úhel pohledu. Je možné se tomu názoru otevřít a nechat ho prohnat mozkem a hlavně srdcem. A zahrnout ho do celkového obrazu o dnešním stavu a kam se ubíráme. Budu vám ale muset trochu odhalit ze svého života.

Narodil jsem se roku 1985, pamatuji si pár věcí z předchozího režimu. Ze školky. Moje žena se narodila v roce 1992. Z předchozího režimu neví nic, jen pozůstatky v 90tých letech. Moje sestra se narodila roku 1999. Tato informace o našem stáří je důležité, aby jste si udělali pohled na to, jaké ročníky se zhruba podílejí na formování těchto myšlenek.

Moji rodiče se rozvedli, pro mě a mého bratra to mělo katastrofální psychické důsledky, které se ale nijak zvlášť neprojevovaly, dokud jsme nedosáhli produktivního věku. Tím, že naše matka na všechno byla sama, vychovávali jsme se prakticky sami. A tak se naší filosofií stalo dělat, co má smysl. Proč ztrácet čas s tím, co nemá, jako děti jsme se nikdy ničím, co nemělo smysl, nezabývali (z našeho úhlu pohledu). Neboť matka doma téměř nebyla, nevštěpovala nám systémové zásady.

Ve druhé třídě bratr jednou náhodou řekl, že si doma dělá polívky. Vlítla na nás díky tomu sociálka. Učitelka byla velice proaktivní hlídač systému a tak je na nás zavolala. Skutečnost byla taková, že se tehdy objevily první Vitany instantní polívky a máma nás naučila, jak si je připravit. Bratr bezděky toto řekl a dodal že to dělá sám. Jen díky velkému štěstí se matka znala s lidmi z sociálky, protože jedna z jejích předchozích kariér byla práce na ekologickém oddělení na městském úřadě.

Díky rozvodu jsme také měli problémy s opačným pohlavím, vlastním sebevědomím, důvěrou v lidi, a opravdu nenávist k životu jako takovému (a po průzkumu mezi vrstevníky, co to zažili, se v těchto bodech 100procentně shodujeme). Ať vám systémový psychologové řeknou cokoli. Toto je krutá pravda o tom, jaké škody napáchá rozvod na dětech. Dlouho jsme toto překonávali. Dá se to překonat, ale není to sranda, je to velká výzva. Dodnes s tím mám problémy a nějaká pomoc od psychologa je naprosto směšná a nefungující. Mnoho lidí, co nemá rodiče (a jejich mnoho, protože rodiče prostě nejsou doma jsou v práci), mají podobný život.

Dnes, když se se ženou podíváme zpět, vidíme, jak se zejména na základní škole píšou písemky na téma "co dělá táta", "co dělá máma", "jak trávíme víkendy s rodinou", "vyprávění o babičce", "dovolená" a podobně. Dnes se ženou vidíme s hrůzou, jak je naše společnost zkoumána přes naše děti. Protože ty bezděky řeknou všechno o tom, co se doma děje.

Můj kamarád vrstevník má teď dceru. Protože je trochu "alternativní", má dost hrůzu z období, až dcera půjde do školy. Takže ji pomalu chystá na to, že existují "rodinná tajemství", která se nesmí říkat nikde jinde než doma. Podotýkám, že chlap to je skvělej. Chtěl změnit něco v obci, kde žije. Odmítal úplatky, bylo mu vyhrožováno, sledovali ho a měl velké problémy. Nakonec ustoupil a s politikou už nechce mít nic společného. Je zadluženej hypotékou na 40 let.

Dnes, když se nato se ženou díváme, říkáme si, jak to, že naše generace se musí zadlužit na 40 let, aby jsme mohli mít rodinné sídlo, kde by jsme mohli vychovat děti. A náš děda s babičkou postavili dům, půjčku splatili za 2 roky, která navíc byla novomanželská a výhodná. A za stejné dva roky si svépomocí dům postavili? A to byl děda kotelník a babička dělala foukačku žárovek v Technoskle Držkov a zvládli to při zaměstnání a v tom staveništi dokonce bydleli. A bydlela tam i prababička a praděda. A ještě zvířena jako kozy slepice pes a kočky a dokonce kráva.

My taky chceme založit rodinu, ale nezaložíme ji do pronajatýho bytu. A nehodláme zadlužit náš rod na 40 let. Takže si na to musíme vydělat.

Ruku na srdce, mnoho mnoho lidí naší generace to vzdá. Další můj kamarád se rozhodl, že udělají kompromis a koupí si byt. Přesto se zadluží hypotékou na 30 let. Byt 2+kk.

Maká od nevidím do nevidím, zdraví nakřápnutý, jeho tělo o tom vypovídá smutný příběh. Jeho žena to samé. Byt není dům s pozemkem, kde si člověk může aspoň něco vypěstovat.

Další můj příbuzný měl letos promoci. Je to ing. Nemůže ale sehnat práci, dokonce ani v Praze. Pravda, nechce dělat telefonistu ani recepčního. Ani patolízala nějakému manažerovi. Nechce ale dělat ani manažera, protože ví, že na to nemá. Spíš jen to, co ho baví, a to co chce dělat. Bohužel, řekne si zástupce starší generace. Rozhodl se ale odložit svoje pracovní povinnosti o rok a odjede do Indie.

Tím se dostáváme k dalšímu trendu.

„Studovat dokud to jde a oddálit nástup do zaměstnání“ a tím de facto připravovat státní kasu o uniklou daň ze mzdy.

Přečetl jsem toto své ženě. Vzpomněla si, jak to bylo v její rodině. Její otec jí říkal: „Studuj dokud to jde, ať nemusíš pracovat.“ Všimněte si – její otec, ne ona.

Mně matka říkala: „Studuj, ať máš lepší peníze, studuj, jak nejdéle můžeš.“ Vysokou školu jsem nedodělal odešel, jsem tedy pouze se středoškolským vzděláním, obor informatika. Dnes jsem již 7 let programátor. Práce mám dostatek, sám sebe považuji za řemeslníka, protože to je doslova řemeslná práce díky modernímu pokroku. Jsem dělník, nic víc, nic míň. Moje žena školu nedodělala. Rozhodli jsme se, že se stane ženou v domácnosti. O tom že jme byli pod tvrdou palbou kritiky ze strany všech možných příbuzných (krom sourozenců) nemusím mluvit. A i z dalších vyprávění tak nějak máme tušení, že předchozí generaci se moc nelíbí, když je žena v domácnosti. Podotýkám, že to není žádná panička, která by chodila po kafíčkách a souložila se zahradníky (jak je dnes vykreslená panička z pornobranže). Vařit dnes už umí tak, že hravě strčí do kapsy všechny babičky a matky dohromady. Kupovaný chleba například jsem nejedl už víc jak rok. A nedělá to v těch moderních „pekárnách“, který to roboticky míchaj. Robotický chleba proti tomu, který dělá moje žena, je podrážka. A fázi, kdy se s jejím chlebem dalo pracovat v kamenolomu, je dávno za ní. Je jí téměř 23 let a dnes jsou to 2 roky, co nemá zaměstnání. Stará se o naše domácí účty, má dáti/dal, nákupy, vaření, úklid. Časem děti. Vše na plný úvazek de facto. Vyřizuje všechny povinnosti.

Tím se dostávám k dalšímu tématu.

„Jsme líní“

Ne víc než ostatní, ne víc, než předchozí generace. Ne víc, než jakýkoli jiný člověk. Dnes ale kladem důraz na to, aby to, co jsme dělali to, co by nás i bavilo, koneckonců naše dětství bylo o tom, že jsme si dělali, co chtěli. Což není špatně, je to dobře. Díky tomu člověk vidí dost často, co má a nemá smysl nejen z pohledu svého osobního prospěchu, ale i z pohledu společnosti. Dnes má velký smysl bojkotovat systém. Masově.

Ale zpět k práci. Mě programování víc baví než nebaví. Ale nebaví mě někdy management. Když inovují v týmu něco, co funguje, a tím to ničí. A to, co nefunguje, tak nechávají být. Když mě obviňují z prokrastinace, přitom všechny úkoly mám hotovy a stůl čistý, jsem upřímný a pravdomluvně vykazuji pracovní výkazy. Kam se na to hrabe obyčejná štípačka z dob socialismu. „Sprinty“, měsíční práce, čtvrtletky. Nezajímám se o to, kdo mi hodí práci na stůl. Ale když mi ji tam nikdo nehodí, tak nehodlám dělat, že dělám. Moderně řečeno se flákám. Ve smlouvě nemám „hledej si práci“, ve smlouvě mám !programuji“. A protože jsem docela efektivní a zkušenej, úkoly mám většinou velice svižně. Takže někdy i celý týden nemám co dělat a mám čas na Zvědavce například a – světe div se – ke čtení knížek v práci. Ale jak moc se toto nelíbí managementu. Jsem prý díky tomu v červených číslech. Toto je ukázka buzerace. A tady je jasně vidět, že je tu co měnit a kam směrovat. Že můžeme procesy zlepšit. Mnohem raději než zabíjení volného času na počítači a abych tu nezahříval svým pozadím křeslo, tak bych raději šel domu a se ženou šli do skal nebo teď na lyže nebo za známýma, nebo makal v lese nebo na zahradě (kterou bohužel nemám :-D). Pak bych se vrátil, až by práce na mém stole byla, a nabitý energií z odpočinku bych do toho dal to nejlepší, co ve mně je. S tím, že to volno bych měl placené. Tohle ale nikdo nechce slyšet. Řeknou, buď živnostník. Ale to pak musím hledat práci jak bláznivej a zase jsem ve shonu a nemám čas na rodinu. Ať manažeři dělají, co mají, ať shánějí práci. A až budu mít na stole práci na dva měsíce, ať si dají volno, ať jsou s rodinou, ať se na měsíc flákaj a čtou knihy a koukaj na filmy a uvažujou o tématech ze Zvědavce. A já jim to nebudu mít za zlé. Oni oddělali kus práce a já zas oddělám kus práce.

Můj děda chodil do práce na sedmou a doma byl většinou v jednu. Babička chodila na šestou a doma byla ve dvě. Já jdu do práce na devátou a doma jsem obvykle v sedm.

Mohu na rovinu říct, že toto je silně demotivující pro většinu lidí mé generace. Oni chtějí být s lidmi, které mají rádi, a dělat to, co chtějí. A bereme to, jako že jsme k tomu donuceni, že musíme ohnout hřbet. Není potom divu, že mnozí hřbet neohnou a na práci kašlou. Vidí, že rodiče mají hřbet ohnutý, a nechají to tak. Ruku na srdce. Předchozí generace hřbet ohnula hodně hluboko. Peníze je motivovaly a sliby je opily tak mocně, že ani kdyby jsme do nich tloukli, tak se nic nestane.

Teď se oklikou dostanu ke své sestře, ročník 99. Už dávno nejsem doma. Ale vypadá to tam tak, že máma i její manžel odejdou do práce brzo, vrátí se pozdě. Sestra je sama, nikdo se jí nevěnuje. Nemá pořádně sourozence (my jsme pryč). Jen díky Skype se s ní můžu bavit, když ona je doma po škole a já ještě v práci. Obrovský dům. Kraj vesnice. A ona je sama. Frustrovaná. Máma věčně nevrlá. Táta jakbysmet. Nikdo ji nevyslechne. Trpí frustracemi z toho, jak škola nutí děti ohejbat hřbet. Vidí to, cítí to. Bude první ročník 9 tříd základní školy, která bude skládat maturitu z matematiky. Co to sakra drát je ? Taky mají psát závěrečnou práci. Téma, které má, je „adopce ze zahraničí“. Co to sakra je ? Klepu si na čelo. Dítě. A mrzačej jeho duši. A nejhorší ? Ona to ví. Ona to cejtí. Je deprimovaná ze světa, do kterýho se řítí. Vidí moc dobře, co ji čeká. Ptám se jí: „ségra, mluvila jsi o tom s mámou?“ Ona že jo, že máma tohle vůbec nevnímá, a že se na ní maximálně oboří, že má držet hubu a krok, a ať má ve škole samí jedničky. A ona má. Neznám pilnějšího studenta než ona. Někdy mám slabou chvilku a mámě řeknu svoje zkušenosti se životem, svoje názory. Bývalo to hodně špatné. Například nechápala, proč, když jsem přišel o zaměstnání, proč hned nehledám další a místo toho jsem na podpoře. Odpověděl jsem jí, protože to je jediná šance jak ze systému něco vymlátit zpátky. Po letech to pochopila. Dneska už tolik neřve, přece jen táhne ji na 55 let. Začíná chápat, že to svým přístupem pěkně zlikvidovali.

Se ženou jsme zvědaví, co s mojí nejmladší sestrou udělá střední. Pro ženu byla střední doba, kdy svoji frustraci (měla ji v 9. třídě stejnou jako moje sestra teď) přetloukla alkoholem a hýřivým životem. Pak ji naštěstí zaujaly „duchovní nauky“, které ji zklidnily. Dnes je v pohodě. Se svým bratrem se snažíme svoji sestru ukočírovat, jak jen to jde. Není to vůbec lehké. Suplujeme rodiče, kteří nemají čas.

Ještě mám jednu sestru. Ta ukončila školu. Kvůli nemoci zubů si odložila studium. Během studia na VŠ makala jak šroub. Firma si ji nechala a dala ji plnej pracovní poměr. Ale že by se ji změnil nějak významně plat? Jen díky známým měla nájem v Praze na Smíchově 2500 měsíčně. Teď před půl rokem okusila drsnou realitu. Sestěhovali se s přítelem dohromady. Ze dvou platů žijou z ruky do huby a bydlej v garzonce a to je sestra fakt chytrá. A dělá zodpovědný věci, tunely metra a podobně, kde bude hodně lidí a bude-li tam chyba, bude další průser. Takže vidíte kdo maká na tom, jak budou vypadat nové stanice (není sama je to velký tým), podílí se na tom, je frustrovaná ze života protože nefunguje, jak by měl. Je to naprosto evidentní. A teď má podávat 100 procentní výkon a koncentraci každý den 5 dní v týdnu. Myslíte si, že chce rodinu ? Ani omylem. Nemá na to, nemá podmínky. Říká, že nemá na to čas, musí makat.

Kdo z vás, čtenáři, nemá čas na svoje děti ? Tak tady máte odpověď, co se děje v jejich duších.

Pak začnou děti rezistovat, vztekat se, doslova se vzpouzet. A máme na to krásny pojem. Hyperaktivita. Všechno si okecáme. Je to přímý důsledek nedostatku lásky, doslova.

No to je právě ono. S bratrem víme, že máme nedostatek rodinného zázemí, nedostatek rodinné lásky. Proto jsem psal, jaké jme ročníky, a že se naši rodiče rozvedli. Rozvod je dnes v módě, ale důsledek pro další generaci je destruktivní. Spousta skrytých nevyřešených komplexů vyvstávajících z nedostatku jednoho nebo druhého rodiče. To by jsme byli raději, kdyby nám otec zemřel, než když odešel. A je to právě předchozí generace, která přinesla plno fakt nesmyslných životních zlozvyků. Jako třeba makat od nevidím do nevidím za zrnko rýže. Vycinkaná svoboda. My se tomu smějeme, jak pošetilé to bylo. Protože je naprosto evidentní, že si s předchozí generací někdo ošklivě pohrál.

To mi připomíná, je tu jeden alarm. Naše generace taky dostává záhul. Je to virtuální socializace. A pak strašení Ruskem. Tohle musím říct, že jestli se nevychytá, tak moje generace zažije velkej masakr. Protože nás naženou do války. A budeme tomu masově věřit. Protože jedno má moje generace společné: Strach z budoucna. A necháme se strachem snadno ovládat. My tu celkově jsme moc sami. Jsme moc single. Aby jsme nevypadali, jako že to je pro nás velký průser, tak děláme, jak je to moderní a jak nás to baví. A mnozí tomu věří, ale v srdci znají pravdu. Mnohokrát jsem se o tom přesvědčil při rozhovorech.

Vemte si jednoduchá frustrace. Se ženou se chceme vzít. Koho pozvat na svatbu ? Matku a nevlastního otce? Otce a nevlastní matku? Matku a Otce ? Všechny ? Nikoho ? Dovedete si představit, kolik konfliktů tam je ? Kolik lidského ega a hrdosti tam je, ne mezi námi, ale mezi našima rodičema? Z jedné strany jsem už vyděděnej. Pro svoje názory a to že stojím na straně druhého. A z druhé strany za chvíli budu nejspíš vyděděn též. Přitom oba dva rodiče a dokonce i ty nevlastní mám opravdu od srdce rád, a nejsem spolčen s jedním proti druhému. Říkám oboum drsnou pravdu tak, jak je. Jediný, kdo mi z rodiny zůstává, je bratr a sestry z obou následujících manželství rodičů.

Než se tedy rozvedete lidičkové, zamyslete se, jestli to chcete svým potomkům udělat.

A je tu plno věcí. Začalo to předchozí generací, která opustila vše a vrhla se do víru kapitalistického dobrodružství a idei demokracie. Dnes po 25 letech vidíme, kam to došlo. Další generace nechce tohle. My chceme ten čas, ty vztahy, to dobrodružství ze zkoumání světa místo ze sezení v kancelářích a vykonáváním další nesmyslné práce, jen kvůli tomu, že musíme platit daně, socku zdrávku a stočný a všechny ty předražený elektřiny a benzíny a tak dále.

Ale vezměte si, plno našich rodičů nás hnalo na vysoké školy, ať máme tituly z práv, ekonomie nebo peďáku, hnojárny a podobně. A tak tu je plno titulových lidí s nulovými znalostmi, protože mezitím se školy transformovaly na byznys s lidskými zdroji. Čím víc studentů, tím víc peněz.

Je to jedno s druhým.

Ano, je tu odpověď

My nejsme obětí systému jako takového. My jsme důsledek obětí systému našich rodičů. Tedy předchozí generace. Snažíme se taky protlouct, mnohdy se stanem otroky jako předchozí generace. Mnohdy se ale staneme vzpurnými a děláme něco, co je systémově nepřijatelné. Ale jsou to už chybná rozhodnutí našich rodičů, kteří ve vidině zlatého telete a slibované svobody se hnali na jateční špalek. My ale nechceme strkat hlavu na špalek jen tak pro nic za nic. Ale systém nás šikovně označí za „hyperaktivní“, „prokrastinativní“, „líný“, „mamahotelníky“. Tenhle systém je systém nálepek nebo nehodící se škrtněte. Ale odpověď bude vždy za všech situací.

A tak je nutné pracovat na nových reformách, přizpůsobit životní podmínky „moderním“ technologiím i bez ohledu na to, co elity chtějí.

Co brání zaměstnavateli říct zaměstnanci, v pátek buď doma s rodinou. Budem ti to počítat jako by jsi tu byl.

Co brání státu odkoupit, ano za peníze daňových poplatníků, byty a dát je novomanželům s podmínkou, že v něm počnou dítě do pěti let. A dát jim to za mírnější nájemný.

Takový člověk má motivaci budovat rodinu, má motivaci potom i bojovat za stát, když je třeba, a má národní hrdost a je ochoten platit daně a chovat se slušně (po pár letech).

Novomanželům se hodí každá koruna. Když pak nesplní podmínky mohou se vrátit k rodičům.

Úplně vidím to množství podvodů, které se s tím vyrojí. Víte proč ? Protože si to děláme sami. Nastavujeme si takové podmínky že je výhodnější jeden druhého podvádět, šidit a okrádat.

Taky máme vzdělávací systém v troskách. Sociální pracovníci řáděj jak čertova pravá ruka, když dítěti dáte přes zadek. Exekutoři jsou postaveni mimo systém. Proto jsou tak ďábelsky efektivní, protože i ti exekutoři živý rodiny.

My se dnes nemáme na koho zlobit. Politici mají dočasný mandát. Naše zloba se tedy pořád přesouvá z někoho na někoho nového. Je to geniální když si to vezmete. Předtím to byl jeden král jedna šlechta. Po dvaceti letech už toho lidi měli fakt dost a šli je vykostit. Teď nám utahujou a povolujou oprátku velice šikovně a zdařile.

Náš systém zkrátka zničil rodinu.

Rád bych dal dva příklady. Dva moji známí vrstevníci. Jeden se mnou studoval střední. Druhý je o dva roky mladší jak já.

Ten spolužák nedostudoval ani střední. Jeho otec měl firmu na vývoj software. Předal svoje umění synovi. Dneska je ten jeho syn majitelem té firmy. Jeho otec odešel zaslouženě do důchodu. Nedodělal školu kvůli literatuře, občanské nauce a ekonomii. Dnes si vydělává nejvíc z nás všech. Má rodinu a rodinej podnik. A bude mít co předat. I kdyby krachnul, tak znalosti a zkušenosti má.

Druhý známý. Má gymnázium. Na VŠ nešel, místo toho šel dělat s otcem do rodinné firmy. Dnes je spolumajitelem a jejich podniku se vede. Zaměstnávají celý rod plus i pár vzdálených příbuzných. Expandují do Evropy.

Co je spojuje ? Rodina. Předávání zkušeností dalším potomkům. A mají mnohem větší radost ze života, než anonymní zaměstnanec s rozloženou rodinou a frustrovanou manželkou vedle sebe. A dcerou, u který si ani nevšiml, že už jí rostou prsa.

Co předá manažer v anonymní firmě svému synovi, co studuje na peďáku?

Co předá prodavačka v supermarketu své dceři?

Co předá úředník na úřadu pro sociální zabezpečení svým dětem?

Ti, kdo mohou, myslete na to, co přijde po vás. Což je chyba, které se dopustila v opojení předchozí generace. Zapomněli, že život tu má přetrvávat a dál se vyvíjet. Vše obětovali na oltář konzumu. Základem je rodina a děti. A jim předávat zkušenosti, aby se stali mistři v oboru a přinesli společnosti užitek.

Zkuste nebrat na hůl mladší generaci a dejte si s nimi seriózní rozhovor. Bez výtek, bez předsudků, bez osobních omezeních.

Osobně se snažím svoji rodinu dokopat k tomu, aby jsme založili něco rodinýho. Ale jedinej, kdo jsou tomu opravdu otevřeni, jsou naši sourozenci. Naši rodiče – to je jako když hrách na stěnu hází. Hluchý slepý. Ale systém obhajují fanaticky agresivně a slepě. S každými volbami uplouvají na nějakých nadějích stejně jako před 25 lety.

A tak předchozí generace, užijte si co jste zaseli. Je to tak. My taky sklidíme, co zasejeme. Osobně nemám za zlé nic z toho, co předchozí generace napáchala. Ale mám jim za zlé jejich slepotu a hluchotu a až fanatickou krátkozrakost, když mají slyšet, že po nich tady dál bude život. A buď nám planetu předají v uživatelsky přijatelném stavu nebo zničeném. Naše generace už se často rozhoduje, že ani nezplodí potomka, kterýmu by bylo co předat. Naše potraviny, voda a vzduch přidávají na neplodnosti. Stres na témž a dalších zdravotních problémech. Může se stát, že za chvíli budou žít zase jen křováci v Africe a my vymřeme sami. Dobrovolně si doslova ucpeme žábry pod vodou. Dobrovolně přestaneme reprodukovat sami sebe. A tím spácháme velký Boží hřích. Protože není snad otci líto, když jeho dítě páchá sebevraždu? Nechci, aby to tak bylo, ale nedivím se té rychle rostoucí skupině lidí, kteří se tak zařizují.

Po celodenním psaní na závěr bych chtěl říct, že naše generace a předchozí generace je frustrovaná z toho, jak to funguje, úplně stejně. Obyčejní lidé to sdílejí. Kdo nám vládne, ten ne. A tam je jedno jestli je těm dotyčným 100 nebo 10 let. Měli by jsme se nějak spojit. A přestat házet hnůj z jedné strany na druhou. Vyvolává to uražené emoce a místo konstrukce je destrukce. Dejcháme stejný vzduch, pijeme stejnou vodu a jíme stejné sajrajtozní jídlo z krámů. Případný mezigenerační boj je přesně to, co by se teď někomu hodilo do krámu. Kdo ví zda to je konspirace nebo ne.

Poznámka editora

Ve většině textu jsem ponechal stylistické formulace autora, i když nejsou přesně podle pravidel. Opravil jsem pouze místa, kde to „nejvíce křičelo“ a čárky mezi větami.