O prezidentech, barvách a tak...

Byl jednou jeden prezident. Ten, protože neměl mnoho pochopení pro jednoduchost a příliš se tím netajil, a protože navzdory módnímu politicko - společenskému trendu zůstával svůj, u jednoduchých a době poplatných nebyl v oblibě. A protože mezi nejvíce postižené obojím výše uvedeným patřili mnozí novináři, stalo se, co se stát muselo: schytával to od nich hned dvojnásob - v rámci plnění zadání jejich zaměstnavatelů a navrch osobně - za otevřenou kritiku, kterou je častoval. A protože i hodně podprůměrný novinář ví, jak zacházet se slůvky, aby u čtenářů, posluchačů či diváků dosáhnul žádoucího, společným úsilím mediálních slouhů se prezidentův obraz začal měnit k nepoznání podle receptu: tohle se ignoruje, tamto naopak zdůrazní, i když třeba nejde o nic, co by nedělali jiní, a máme obraz hotov.

Pozoruhodně podobná je i geneze mediálního obrazu jiného vzdorného prezidenta. Dělá se to nějak takto: coby globální hráč - hegemon, ve snaze sanovat svoji ohroženou pozici, táhnu bílými s úmyslem vyprovokovat soupeře k něčemu neuváženému, co bych vzápětí využil ve svůj prospěch. Jenže ouvej - protihráč můj úmysl prohlédne, protitah důkladně zváží a zhatí tak mé naděje na snadné vítězství. Nu což, přejdu na již vyzkoušený plán B - užiji propagandu a, i když jsem to já, kdo učinil první tah a kdo si vůbec neláme hlavu s pravidly, hodím na něj vše, co hodit lze a udělám z něj vydřiducha. A proti vydřiduchům je přece třeba se spojit a rozhodně a tvrdě zasáhnout, to jistě každý pochopí!

A tak se, mimo jiné, u nás doma na náměstí objevila červená karta. Jenže to má háček, milí zlatí demokrati - tou kartou ve skutečnosti vystavujete stop právě demokracii, neboť demokracie je, mimo jiné, i povinnost snášet volbu většiny i tehdy, když se mi velmi nelíbí. A naopak v dané geopolitické konstelaci dáváte zelenou pro nástup další fáze šíření „svobody a demokracie“ v další zemi, která se sice coby kanónenfutr proti Rusku nehodí tolik jako Ukrajina, ale k Rusku a jeho trhům nemá zas tak daleko, takže když z ní nelze víc vytřískat, alespoň ji lze roztřískat - tak či onak nelze prodělat!

Nabízí se otázka: jakpak se asi bude propagandou zpracovaným užitečným idiotům, hluchoslepým ideologickým dogmatikům či placeným kolaborantům líbit, až jim budou kolem uší hvízdat kulky a kolem nich padat k zemi jejich blízcí? Že je to nepravděpodobné? Pak je nanejvýš vhodné se poohlédnout malinko východněji - do míst, kam transatlantičtí „demokraté“ investovali pět miliard. Nebo si připomenout, jak, a to zcela nadčasově, definoval počínání mocných pošetilců Karel Kryl: „Dějiny, když tvoří se, pro hlavy na míse štkát nesmí se!“

Takže už zbývá jen poslední otázka: NEzemáci - opravdu hodláte na mísu americkým oligarchům přispět z vlastního?