Obléhání Juliana Assange je fraškou

Obležení Knightsbridge je fraškou. Po dva roky sloužila přehnaná a nákladná přítomnost policie kolem ekvádorského velvyslanectví v Londýně jedinému účelu, a to jako demonstrace moci státu. Obléhaným je obviněný Australan bez jakéhokoliv zločinu, uprchlík před obrovskou nespravedlností, jehož jediným bezpečným útočištěm je místnost, kterou mu poskytl Ekvádor – tato malá a statečná jihoamerická země – na svém velvyslanectví. Jeho skutečným zločinem je, že zveřejňoval pravdu v éře lží, cynismu a války.

Pronásledování Juliana Asaange musí skončit. Dokonce i britská vláda evidentně věří, že musí skončit. 28. října náměstek ministra zahraničí, Hugo Swire, řekl parlamentu, že by „aktivně uvítal“ švédského státního zástupce v Londýně, a „udělali bychom absolutně vše, abychom tomu napomohli“. Tón byl netrpělivý.

Švédská státní zástupkyně, Marianne Ny, odmítla přijet do Londýna na výslech Assagne ohledně obvinění ze sexuálního obtěžování ve Stockholmu v r. 2010 – ačkoliv švédské právo to umožňuje a tato procedura je ve Švédsku a Brtánii běžnou. Listinné důkazy o ohrožení Assangova života a svobody ve Spojených státech – pokud by opustil velvyslanectví – jsou rozsáhlé. 14. května tohoto roku se soudních spisů ukázalo, že Assangovo „vyšetřování v mnoha ohledech“ je „aktivní a probíhá“.

Ny nikdy řádně nevysvětlila, proč do Londýna nepřijede, stejně jako švédské úřady nikdy nevysvětlily, proč odmítají poskytnout Assangovi záruku, že ho nevydají do USA, podle tajné dohody mezi Stockholmem a Washingtonem. V prosinci 2010 Independent odhalil, že tyto dvě vlády probírali jeho budoucí vydání do USA již před vydáním evropského zatykače.

Možným vysvětlením je, že na rozdíl od své pověsti liberální země, se Švédsko dostalo tak blízko Washingtonu, že umožnilo tajná „vydávání“ CIA – včetně ilegální deportace zatčených. Vydávání a následné mučení dvou egyptských politických uprchlíků v r. 2001 bylo odsouzeno Výborem OSN proti mučení, Amnesty International a Human Rights Watch; spoluvina a obojakost švédského státu jsou zdokumentovány v úspěšném veřejném soudním sporu a v telegramech WikiLeaks. V létě 2010 byl Assage ve Švédsku, aby tam mluvil o odhaleních WikiLeaks z války v Afghanistánu – kde mělo Švédsko své jednotky pod velením USA.

Američané stíhají Assange kvůli tomu, že WikiLeaks odhalila jejich impozantní zločiny v Afghánistánu a Iráku: hromadné vraždění desítek tisíc civilistů, které tutlali; a jejich pohrdání suverenitou a mezinárodním právem, jako bylo živě demonstrováno v jejich uniklých diplomatických telegramech.

Za svůj díl při odhalení toho, jak američtí vojáci vraždili afghánské a irácké civilisty dostal hrdinný voják Bradley (nyní Chelsea) Manning 35 let, předtím byl držen více než tisíc dní v podmínkách, které se, podle zvláštního zpravodaje OSN, rovnaly mučení.

Je jen málo pochyb o tom, že kdyby USA dostaly Assange do rukou, očekával by ho podobný osud. Vyhrožování únosem a zavražděním se stalo měnou politických extremistů v USA po absurdním obvinění vice-prezidenta Joe Bidena, že Assange je „kybernetický terorista“. Pokud někdo pochybuje o americké bezohlednosti a tvrdosti, kterou může očekávat, měl by si vzpomenout na to, jak bylo vloni donuceno přistát letadlo bolivijského prezidenta – o kterém se tvrdilo, že na palubě přepravuje Edwarda Snowdena.

Podle dokumentů zveřejněných Snowdenem je Assange na „listině lovců lidí“. Snaha Washingtonu se ho zmocnit, uvádí australské diplomatické telegramy, je „bezprecedentní svým rozsahem a povahou“. V Alexandrii ve Virginii strávila tajná velká porota čtyři roky tím, že se pokoušela vymyslet zločin, za který by mohl být Assange stíhán. To není jednoduché. První dodatek americké ústavy chrání vydavatele, novináře a whistleblowery. Jako prezidentský kandidát v roce 2008 Barack Obama velebil whistleblowery jako „součást zdravé demokracie (a že) musí být chráněni před represáliemi“. Za prezidenta Obamy bylo stíháno více whistleblowerů, než za všech ostatních amerických prezidentů dohromady. Dokonce ještě předtím, než byl oznámen rozsudek v procesu Manninga, prohlásil Obama tohoto whistleblowera za vinného.

„Dokumenty zveřejněné WikiLeaks od doby, kdy se Assange přesunul do Anglie,“ napsal Al Burke, vydavatel internetových Nordic News, autority u mnoha zápletek a nebezpečí, který čelí Assange, „jasně naznačují, že Švédsko se konzistentně podvolovalo tlaku Spojených států v oblastech souvisejících s občanskými právy. Existují veškeré důvody k obavám, že pokud by byl Assange vzat do vazby švédskými úřady, mohl by být vydán do Spojených států bez řádného zohlednění jeho zákonných práv.

Existují známky toho, že švédská veřejnost a právní komunita nepodporují nesmlouvavost státní zástupkyně Marianne Ny. Kdysi nesmiřitelně nepřátelský k Assangeovi uveřejnil nyní švédsky tisk titulky jako „Marianne , jeď do Londýna, proboha!“

Proč nepřijede? Či přesněji, proč neumožní švédským soudům přístup ke stovkám SMS zpráv, které policie vytáhla z telefonu jedné ze dvou žen zapletených do obvinění z obtěžování? Proč je nepředá Assangeovým švédským právníkům? Říká, že k tomu není právně povinována, dokud nebude vzneseno formální obvinění a ona ho nevyslechne. Pak tedy proč ho nevyslechne?

Tento týden švédský odvolací soud rozhodne, jestli nařídí Ny předat SMS zprávy; nebo se tato věc dostane k Nejvyššímu soudu a Evropský soudní dvůr. V rámci neskutečné frašky bylo Assangeovým právníkům umožněno pouze „nahlédnout“ do SMS zpráv, které se museli naučit nazpaměť.

Jedna z ženiných zpráv jasně ukazuje, že nechtěla, aby byla proti Assangeovi vznesena jakákoliv obvinění, „ale policie se ho briskně snažili lapit“. Byla „šokována“, když ho zatkli, protože jen „chtěla, aby podstoupil test na HIV“. „Nechtěla obvinit Assangea z ničeho“ a „byla to policie, kdo vymyslel obvinění“. (Ve svědeckém prohlášení uvedla, že byla „manipulována policií a ostatními ve svém okolí“).

Ani jedna z žen netvrdila, že byla znásilněna. Skutečně, obě popřely, že byly znásilněny, a jedna z nich pak tweetovala „nebyla jsem znásilněná“. To, že byly manipulovány policií a že jejich přání byla ignorována, je evidentní – ať nyní jejich právníci říkají cokoliv. Jistě, jsou oběťmi ságy hodné Kafky.

Pro Assangeho byl jediným soudem soud médií. 20. sprna 2010 švédská policie zahájila „vyšetřování ze znásilnění“ a okamžitě – a protiprávně – řekla stockholmským bulvárním plátkům, že na Assagne existuje zatykač za „znásilnění dvou žen“. Tyto zprávy obletěly svět.

Ve Washingtonu řekl usmívající se americký ministr obrany Robert Gates reportérům, že zatčení „je pro něj dobrá zpráva“. Twitterové účty napojené na Pentagon popisovaly Assange jako „násilníka“ a „uprchlíka“.

O méně než 24 hodin později hlavní stockholmská státní zástupkyně, Eva Finne, vyšetřování převzala. Nemrhala časem a okamžitě zatykač zrušila a řekla: „Nevěřím, že existuje nějaký důvod k podezření, že se dopustil znásilnění.“ O čtyři dny později zamítla vyšetřování ze znásilnění zcela a řekla: „Neexistuje naprosto žádné podezření z jakéhokoliv zločinu“. Případ byl uzavřen.

Enter Claes Borgstrom, profláknutý politik sociálních demokratů, byl tehdy kandidátem v blížících se švédských všeobecných volbách. Během několika dní po odložení případu hlavní státní zástupkyní Borgstrom, právník, oznámil médiím, že ony dvě ženy zastupuje, a požádal o jiného státního zástupce ve městě Gothenberg. Byla to Marianne Ny, kterou Borgstrom dobře znal. I ona byla zapletena se sociální demokracií.

30. srpna Assange navštívil policejní stanici ve Stockholmu dobrovolně a odpověděl na všechny kladené otázky. Pochopil, že je to konec této záležitosti. O dva dny později Ny oznámila, že případ znovu otvírá. Borgstrom byl švédským reportérem dotázán, proč tento případ pokračuje, když již byl odložen, a citoval jednu z žen, která řekla, že nebyla znásilněna. Ten odpověděl: „Ach, ale ona není právník.“ Assangeův australský advokát, James Catlin, odpověděl: „Je to k smíchu… jako by si to vymýšleli za pochodu.“

V den, kdy Marianne Ny případ reaktivovala, šéf švédské vojenské rozvědky (MUST) veřejně odsoudil WikiLeaks v článku s názvem „WikiLeaks, hrozba pro naše vojáky“. Assange byl varován, že švédské tajné službě, SAP, bylo jejími americkými protějšky řečeno, že americko-švédské dohody o výměně výzvědných informací budou zastaveny, pokud mu Švédsko poskytne útočiště.

Po pět týdnů Assange čekal ve Švédsku, než nové vyšetřování bude zahájeno. Guardian byl tehdy na pokraji uveřejnění iráckých „Válečných deníků“ založených na odhalení WikiLeaks, na které měl Assange dohlížet. Jeho právník ve Stockholmu se Ny dotázal, jestli má nějaké námitky proti tomu, aby opustil zemi. Ta řekla, že může klidně odjet.

Nevysvětlitelně, jakmile opustil Švédsko – na vrcholu mediálního a veřejného zájmu o odhalení WikiLeaks – vydala Ny evropský zatykač a Interpol vyhlásil „červený poplach“, normálně používaný u teroristů a nebezpečných zločinců. Ten byl vydán v pěti jazycích a rozeslán do světa, což zajistilo mediální šílenství.

Assange navštívil policejní stanici v Londýně, byl zatčen a strávil deset dní ve věznici Wandsworth, na samotce. Po propuštění na kauci 340,000 liber dostal elektronický náramek, musel se hlásit denně na policii a byl dán prakticky do domácího vězení, zatímco jeho případ začal svoji dlouhou cestu k Nejvyššímu soudu. Stále nebyl z ničeho obviněn. Jeho právníci opakovali jeho nabídku nechat se vyslechnout Ny v Londýně a poukazovali na to, že mu udělila svolení opustit Švédsko. Navrhli zvláštní zařízení Scotland Yardu, používané pro tyto účely. Odmítla.

Katrin Axelsson a Lisa Longstaff z Ženy proti znásilnění napsaly: „Obvinění proti Assangovi jsou kouřovou clonou, za kterou se řada vlád pokouší zarazit WikiLeaks za to, že se opovážila veřejnosti odhalit jejich tajné plánování válek a okupací, se znásilňováním, vražděním a destrukcí… Úřady se tak málo zajímají o násilí na ženách, že manipulují obviněními ze znásilnění dle libovůle. Assanga dal jasně najevo, že je připraven na výslech švédskými úřady, v Británii nebo přes Skype. Proč odmítají tento klíčový krok v jejich vyšetřování? Čeho se bojí?“

Tato otázka zůstala nezodpovězena, ačkoliv Ny vypsala evropský zatykač, drakonický produkt „války proti terorismu“, údajně určený k chytání teroristů a organizovaných zločinců. Evropský zatykač zrušil povinnost požádat stát, aby poskytl důkazy o zločinu. Každý měsíc je vydáno více než tisíc evropských zatykačů; jen pár jich má co dělat s obviněními z potencionálního „terorismu“. Většina jich je vydávána pro triviální přestupky, jako včas nezaplacené bankovní poplatky a pokuty. Mnozí vydaní čelí mnoha měsícům ve vězení bez obvinění. Došlo k mnoha šokujícím justičním omylům, které britští soudci silně kritizovali.

Assangeův případ se konečně dostal k britskému Nejvyššímu soudu v květnu 2012. V rozsudku, který potvrdil evropský zatykač – jehož rigidní požadavky nenechaly soudům téměř žádný prostor k manévrování – soudci rozhodli, že evropští státní zástupci mohou vydávat žádosti o vydání v Británii bez zákonného dohledu, dokonce i když parlament byl jiného mínění. Dali jasně najevo, že parlament byl „oklamán“ Blairovou vládou. Soud nebyl jednotný, 5-2, a následně rozhodl proti Assangovi.

Nicméně hlavní soudce, lord Phillips, udělal jednu chybu. Uplatnil Vídeňskou konvenci interpretace smlouvy, což umožnilo státní praxi stanout nad literou zákona. Assangeova obhájkyně, Dinah Rose QC, poukázala na to, že to neplatí u evropského zatykače.

Nejvyšší soud tento klíčový omyl uznal teprve tehdy, když se zabýval dalším odvoláním proti evropskému zatykači vloni v listopadu. Rozhodnutí Assange bylo chybné, ale bylo příliš pozdě se vrátit.

Assange měl na vybranou: vydání do země, která odmítla sdělit, jestli ho pošle do USA nebo ne, nebo usilovat o to, co vypadalo jako jeho poslední příležitost útočiště a bezpečí. Podpořena většinou latinské Ameriky mu odvážná ekvádorská vláda udělila statut uprchlíka, na základě listinných důkazů a právních konzultací, že čelí krutému a neobvyklému trestu v USA; že jsou ohrožena jeho základní lidská práva; a že jeho vlastní vláda v Austrálii se ho zřekla a spolčila se s Washingtonem. Labouristická vláda premiérky Julie Gillard dokonce vyhrožovala, že mu odebere pas.

Gareth Peirce, proslulá advokátka pro lidská práva, která zastupuje Assange v Londýně, napsala tehdejšímu australskému ministru zahraničí Kevinu Ruddovi: „Vzhledem k rozsahu veřejné diskuse, často na základě zcela falešných předpokladů… je velmi těžké se pokoušet zachovat pro něj presumpci neviny. Nad panem Assangem nyní nevisá jeden, ale dva Damoklovy meče, potenciální vydání do dvou různých jurisdikcí za dva různé údajné zločiny, z nichž ani jeden nebyl spáchán v jeho domovské zemi, a že jeho osobní bezpečnost je ohrožena za okolností, které mají silný politický náboj.“

Teprve až kontaktovala Australskou vysokou komisi v Londýně dostalo se Peirce reakce, která odpověděla na jednu z palčivých věcí, které uvedla. Na setkání, kterého jsem se s ní zúčastnil, australský generální konzul, Ken Pacoe, přišel s udivujícím tvrzením, že o podrobnostech případu ví „jen to, co si přečetl v novinách“.

Mezitím vyhlídky na bizarní zneužití spravedlnosti byly přehlušeny sprostou kampaní proti zakladateli WikiLeaks. Hluboce osobní, banální, zuřivé a nelidské útoky byly mířeny na člověka, který nebyl obviněn ze žádného zločinu, avšak byl vystaven zacházení, kterého se nedostává ani obžalovaným čelícím vydání kvůli obvinění ze zavraždění manželky. To, že americká vyhrožování Assangovi bylo vyhrožováním všem novinářům, ohrožením svobody projevu, se ztratilo ve špinavostech a ctižádosti.

Byly vydány knihy, podepisovány filmové kontrakty a zahajovány bleskové mediální kariéry na podkladě WikiLeaks a předpokladu, že útočení na Assange je snadné a že je příliš chudý, aby mohl podávat žaloby. Lidé vydělávali peníze, často velké peníze, zatímco WikiLeaks zápasila o přežití. Vydavatel Guardian, Alan Rusbridger, označil odhalení WikiLeaks, která jeho noviny uveřejnily, za „jeden z největších novinářských úlovků posledních 30 let“. stala se součástí jeho marketingového plánu pro zvýšení režijních nákladů novin.

Bez toho, aby byť jen haléř šel Assangovi nebo Wikileaks, vedla medializovaná kniha Guardina k lukrativnímu hollywoodskému filmu. Autoři knihy, Luke Harding a David Leigh, bezdůvodně popsali Assange jako „vadnou osobnost“ a „necitu“. Zveřejnil také tajné heslo, které dal s důvěrou novinám, které mělo chránit digitální soubor obsahující telegramy amerického velvyslanectví. Když byl nyní Assange uvězněn na ekvádorském velvyslanectví, Harding, stojící mezi policisty venku, škodolibě na svém blogu napsal, že „Scotland Yard se bude smát naposledy“.

Nespravedlnost vůči Assangovi je jedním z důvodů, proč parlament nakonec hlasoval o opraveném evropském zatykači. Jeho drakonické nahánění nyní nemohlo být provedeno; musela být vznesena obvinění a „výslech“ nebyl postačujícím podkladem pro vydání. „Jeho případ byl vyhrán na celé čáře,“ řekla mi Gareth Peirce, „tyto změny v zákoně znamenají, že Británie nyní uznává jako korektní vše, co bylo v jeho případě namítáno. Ale nemá z toho užitek. A upřímnost poskytnutí útočiště Ekvádorem není Británií nebo Švédskem zpochybňována“.

18. března 2008 byla válka proti WikiLeaks a Julianu Assangovi předpovězena v tajném dokumentu Pentagonu, připraveném „sekcí kybernetické kontrarozvědky“. Popisoval podrobný plán na zničení „důvěryhodnosti“, která je „centrem přitažlivosti“ WikiLeaks. Mělo toho být dosaženo výhrůžkami „blamáží a trestním stíháním“. Umlčení a kriminalizování tohoto ojedinělého zdroje nezávislého žurnalismu bylo cílem špinění metodou. Není nic horšího, než opovrhovaná mocnost.

Více důležitých informací v následujících odkazech:

• http://justice4assange.com/extraditing-assange.html
• http://www.independent.co.uk/news/uk/crime/assange-could-face-espionage-trial-in-us-2154107.html
• https://www.youtube.com/watch?v=1ImXe_EQhUI
• http://pdfserver.amlaw.com/nlj/wikileaks_doj_05192014.pdf
• https://wikileaks.org/59-International-Organizations.html
• https://s3.amazonaws.com/s3.documentcloud.org/documents/1202703/doj-letter-re-wikileaks-6-19-14.pdf