Setkání G20 v Austrálii

Dvoumilionové Brisbane se stalo místem setkání nejen mnoha loutek západních bankovních oligarchů, ale i několika skutečných státníků. Zdá se, že slunce, které bylo v době sjezdu v plném lesku, začíná opět vycházet na východě.

Z příjezdu nejvlivnějšího muže planety (dle amerického časopisu Forbes, říjen 2014) se těšila i ruská komunita  žijící v hostitelské zemi a rozhodla se spontánně a bez podpory místních nevládních organizací, tak jako tak řízených zahraniční vládou, vyjádřit svoji podporu ruskému prezidentovi. Neměli v úmyslu nijak protestovat, ale mírumilovně, s neskrývanými sympatiemi a opravdovou až dětskou radostí přivítat Vladimira Vladimiroviče, jak s úctou prezidenta své rodné země nazývají. Hlásí se ke své vlasti stejně hrdě jako většina přistěhovalců z jiných krajin ke svým vlastem.

Přípravy trvající téměř tři měsíce zahrnovaly vyjednávání s místní i federální policií, vypracování přehledné registrace účastníků pro potřeby vlastní komunity (dostupná jen hlavním organizátorům) a návrhy a výrobu reklamního a propagačního materiálu. Úzkostné a až paranoidně vyhlížející nabádání nenechat se vyprovokovat, nenechat se zmást podpásovými otázkami ukazovalo, že organizátoři jsou si vědomi nepřátelského kurzu Západu proti jejich zemi.

Jakožto součást ruské kultury byl vyhledán i harmonikář a balalajkista. Pro mnohé bylo třeba zorganizovat dopravu z hlavních měst jednotlivých států, z nichž to nejbližší má do Brisbane asi tak blízko jako je z Aše do Košic. V autech a autobusech přijížděli jen z hlavního města sousedního Nového Jižního Walesu. Ostatním nezbylo než se dopravit letecky. Řidič pronajatého autobusu přiletěl do Sydney z Melbourne, aby mohl sám odvézt lidi do Brisbane.

Cestou se pasažéři autobusu nesetkali ani za jízdy, ani na povinných zastávkách (ze zákona pro řidiče každé dvě hodiny) s jediným projevem nevraživosti, přestože na boku byla ruská vlajka s erbem a většina lidí měla připnuté trikolóry. Ty se co do výběru barev tak moc neliší od místních ani od českých.

S naprostou samozřejmostí byla dobrovolně přijata prohibice. Ani jednou nebyla porušena (pro Čechy trochu nepochopitelné). Každá zastávka byla i jakousi přehlídkou galantnosti ležérně a sportovně oblečených lidí. Například při vystupování z autobusu muži vždy ženám s naprostou samozřejmostí pomáhali, bez ohledu na to zda byly mladé nebo starší, zda to byly jejich partnerky nebo ženy cizí. Bezděčně se mi vybavil Krym a jeho "věžlivyje ljudi". K zamyšlení nad onou stále přidržovanou, nicméně neochvějně se odlupující šablonou o věčně opilých mužicích ze zemljanek a nekulturnosti hord z Východu přispělo i to, že nikdo během cesty ani jednou nezašel do hospody, přestože jsem se to jedenkrát pokusil navrhnout. Během jízdy byly rozdány texty písní, kdo chtěl mohl se připojit k harmonikáři a přitom pozorovat v dálce se pasoucí klokany.

Setkání s hostiteli proběhlo v jednom ze dvou pravoslavných chrámů v Brisbane, v němž se původně též plánovalo setkání místních zástupců pravoslavné církve s ruským prezidentem a za tím účelem přiletěl i vyslanec z moskevského patriarchátu. Avšak po konzultacích s představiteli policie se setkání nekonalo. Policie jej nedoporučila, protože chrám se nachází v místě, které by bylo obtížné plně zabezpečit.

S ubytováním nebyly žádné problémy. Například rozvedená žena žijící se dvěma dětmi a se svým starým otcem odvezla děti k bývalému muži, aby mohla přijmout manželský pár penzistů, jimž nabídla svoji ložnici, dětský pokoj jsem dostal k dispozici já. Sama spala na pohovce v obýváku. Za stůl se snídaní by se nemusela stydět ani svatba a stůl s večeří předčasně vyvolal vánoční atmosféru. Jak už to u takových setkání bývá, lidé nacházeli své známé, anebo známé svých známých a byla z toho srdečná atmosféra. Tak třeba sblížení kozáka z Tbilisi a Žida z Kišiněva bylo veliké, oba recitovali verše, vyprávěli anekdoty a doplňovali vzpomínky na historické události a místa.

Za občasných důležitě pronášených přípitků ruskou vodkou u prohýbajícího se stolu se Gruzínec, Kišiněvan, Čech, Žid, Kozák, Slovan podivnou hříčkou osudu stali jedním ryzím člověkem, prostě úplná ruská novoroční noc. Při rozlučce jsme byli podarováni živými sazenicemi květin. Vzpomínky na tak neuvěřitelně milé lidi budou doslova stále živé. Oslavné akce k přivítání a podpoře ruské delegace se účastnilo 110 lidí. Ze Sydney dorazilo více než z Brisbane. Přiletěli z Adelaide i z Perthu, od kterého je Brisbane vzdálené asi jako Moskva od Madridu. K lidem nejen z Ruska, ale snad ze všech částí bývalého Sovětského svazu se připojila i malá skupinka Srbů s ruskými vlajkami, australský domorodec přizvukující ruským lidovkám na didgerydoo, Palestinec obdivující Putina, Polák a Čech. 

Ve městě bylo na 6 tisíc policistů, v autech, na koních, na kolech, na silničních i terénních motocyklech, ve člunech, v helikoptérách. Velké části centra byly zcela uzavřené pro provoz a operativně se ještě uzavíraly v závislosti na průběhu jednání. Uzávěry trvaly 15 minut až 2 hodiny a předem se neoznamovaly. Na místo vymezené pro naši skupinu byla přidělena policie k dozoru, byla naprosto přátelská a po akci dokonce policisté přiznali, že nebyli potřební ani tak pro dohled nad námi, ale pro naši ochranu a že aniž bychom to zaznamenali, zabránili dvěma skupinám provokatérů vmísit se mezi nás.

Jako první z medií dorazila australská státní televize a rozhlas ABC. Jejich budova byla od shromáždění coby kamenem dohodil. Dále přišla komerční australská sedmička, ruská státní Rossija a další ruské kanály jako Zvězda a 5. kanál a dokonce indická televize. Z řady rozhovorů pro místní media nebyl zatím ve zprávách uveden žádný. Kdybych neznal místo konání, měl bych podle TV dojem, že vše probíhá ve Spojených státech, hostitelem je Barack Obama a nikoliv Tony Abbott.

Ranní zprávy z ruské HTB byly daleko informativnější, nepodávaly zprávy o prázdných gestech a slovech, o falešných slibech a úsměvech a o pochybných nadějích západních ekonomik. Naopak zdůrazňovaly, že státy uskupení BRICS nesouhlasí se sankcemi proti Rusku a že jejich uvalení zcela odporuje mezinárodnímu právu.

Už nedělní australský tisk se hned po ránu obouval do Putina a snažil se jej doslova zesměšnit a ponížit, že prý se pod nátlakem skrývá a nemá zde jediného přítele a podobně. Člověk se musí ujistit, že nemá v rukou nějaký kyjevský plátek.

Ukrajinci zorganizovali protest, který měli povoleno vykonat v centru, kam Rusům vstup nepovolili, mohli mít vlajky na tyčích i megafony. To vše bylo ruské komunitě zakázáno, ale oni si na poslední chvíli udělali k vlajkám tyče z plastu. Ukrajinců či jejich sympatizantů bylo zhruba tolik co Rusů, ale media jich uvedla přes 200 a pouhé 2 (!) Rusy. Až v neděli večer byl asi sedmivteřinový záběr na ruskou akci a zhruba dvojnásobně dlouhý záběr na ukrajinskou. Ukrajinci leželi na zemi potažení vlajkami států, jejichž občané údajně zemřeli v Boeingu sestřeleném na Ukrajině a někteří tam na ramenou nosili černě natřené podlouhlé krabice, představující rakve. Na globus nalepili portrét Putina a hráli s ním kopanou. Rusové zpívali lidovky, tancovali, hostili chlebem a solí. I oni měli globus, ale nikoliv s hlavou Porošenka, ani nehráli kopanou. Držela jej mladá dívka a byly v něm zapíchnuty australská a ruská vlajka a přilepeny dvě bílé holubice.

Bylo mi až stydno vidět jak Rusové nás Čechy vnímají kladně a přátelsky a skutečně jako své bratry. Pořád se vyptávali co lidi u nás a co Slováci. Nechápou Evropskou unii a opovrhují sankcemi. Všem shodně smýšlejícím lidem v České republice posílají nekonečná poděkování a pozdravení.