Ani na voze, ani pěšky

V pondělí vyhlásil Nejvyšší soud Spojených států své rozhodnutí ve věci Jennifer Gratzová versus Michiganská univerzita. O případu jsem referoval 2. 4. v článku Nejvyšší soud rozhodne o ústavnosti pozitivní diskriminace. Jennifer žalovala Michiganskou univerzitu, která ji nepřijala na studium z důvodu barvy její kůže - je běloškou.

Michiganská univerzita uplatňuje při přijímání studentů bodovací systém, ve kterém je k přijetí zapotřebí minimálně 100 bodů. Dvacet bodů připisuje univerzita všem barevným. Tzn. že např. běloch, který dosáhne díky svému prospěchu 105 bodů, má méně šancí, než černoch, který za prospěch dostal pouze 90 bodů. Černochovi se totiž připočte dvacet bodů za to, že je černý, - a rázem má 110 bodů, tedy v tomto případě o pět více, než běloch.

Škola vede navíc v evidenci o každém studentu kolonku "rasa", která - je-li vyplněná "správným" kódem - zajistí, že student zůstane v databázi žadatelů o studium, i když v přijímacím řízení neuspěl. V případě přijetí mu otevírá dveře k myriádě podpůrných programů a finančních grantů. Tato kolonka je ovšem běžně vedena na většině univerzit.

Na rozhodnutí Nejvyššího soudu se čekalo s napětím. Pokud by soud uznal, že takové počínání je protiústavní (což bezesporu je), znamenalo by to dalekosáhlé změny ve struktuře společnosti a ztrátu stovek tisíc velmi lukrativních pracovních míst různých komisařů a sociálních inženýrů. Jejich pracovní náplní není totiž nic jiného, než dohlížet na neustálé zvýhodňování barevných na úkor bílých, a okamžitě zakročit objeví-li se podezření, že nějaký běloch nepodporuje affirmative action dostatečně entuziasticky. Rovněž by přišly o kšeft tisíce právníků, kteří si mnohdy vybudovali existenci na zastupování barevných proti bílým.

Soud pozitivní diskriminaci ani nezrušil, ani nepotvrdil. Vynesl (podle mého názoru) zmateční rozhodnutí, ve kterém se praví, že ústava nezakazuje úzce vyměřené užití rasy při rozhodovacím procesu v dosažení výhod plynoucích z rasově rozmanitých tříd. "Vláda má zájem na rasové pestrosti ve školách i v kancelářích," praví se ve zprávě soudkyně O'Connorové z Nejvyššího soudu, "ale bodovací systém, jak je používán Michiganskou univerzitou a řadou dalších škol, není nejlepší způsob, jak jí dosáhnout. "

Pro zajímavost: 14. dodatek americké Ústavy praví, že stát je povinen zajistit každému občanu stejné zacházení před zákonem.

Jinými slovy - soud sice zrušil nespravedlivý, ale průhledný bodovací systém, který šlo napadnout, a ponechal nejasná pravidla, kdy nikdo nebude vědět, jak velkou úlohu při rozhodování hraje barva kůže. A pokud se to někomu nebude líbit, tak má smůlu, protože podle soudu je v pořádku započítat rasu jako kritérium pro přijetí - pouze se to nemá dělat tak okatě.

Právník Terry Pell, zastupující žalobkyni, to chápe jako výhru: "Je pravdou, že školy mohou pokračovat v preferování rasy při přijetí, ale většina škol to zřejmě přestane dělat z důvodu možných soudních pří, jejichž výsledek nemusí být jednoznačný - a to je drahá věc."

Bylo to v roce 1978, kdy Nejvyšší soud rozhodoval případ Bakke, a tehdy soudcové NS potvrdili ústavnost pozitivní diskriminace. "Abychom rasismus překonali," napsal tehdy soudce Harry Blackmun ve svém rozhodnutí, "musíme k rase přihlížet. Jinak to nejde. A abychom některým lidem zajistili stejné zacházení, musíme s nimi zacházet rozdílně." V originále: "In order to get beyond racism, we must first take account of race. There is no other way. And in order to treat some persons equally, we must treat them differently." Tomu říkám soudní rozhodnutí! A tenhle otevřeně rasistický nesmysl vydržel 25 let - a bohužel dodržuje se stále .

Soud v pondělním rozhodnutí vzal v úvahu čas, který od zavedení pozitivní diskriminace uplynul. Podle autobiografie soudce Paul Stevense (byl jedním z devíti soudců NS, když se případ Bakke v roce 1978 projednával), soudcové NS přistoupili na pozitivní diskriminaci za podmínky, že půjde o dočasné řešení. Jednání probíhalo za zavřenými dveřmi. Soudce Stevens prý vyjádřil názor, že černí nebudou potřebovat toto zvýhodnění příliš dlouho. Ale tehdy přítomný černý soudce Thurgood Marshall nesouhlasil. Podle něj bude tento preferenční systém nutno udržovat dalších sto let. Poznámka prý tenkrát vyrazila ostatním soudcům dech.

Škoda že soudci NS neznali jednotku dočasnosti, jak ji svého času objevili Češi a Slováci, jinak by možná případ Bakke dopadl jinak: jeden furt.