„Němečtí politici jsou americké loutky“

„Nyní Američané zvažují dokonce i vyhození jaderné elektrárny na Ukrajině do vzduchu a pak trvání na tom, že pachateli jsou buď separatisté, nebo Rusové,“ tvrdí německý novinář Udo Ulfkotte, bývalý korespondent Frankfurter Allgemeine Zeitung, jedněch z největších německých novin. Vydal knihu Gekaufte Journalisten („Koupení novináři“), ve které popisuje, jak američtí a němečtí politici kormidlují německá média, takže jejich novináři překrucují světové události požadovaným způsobem. Ulfkotte tvrdí, že reportéři jsou vyzývání, aby psali podjaté texty primárně ve prospěch amerického postoje a proti Rusku. Udo Ulfkotte mluvil o tom, jak přesně se to děje, a o cestě, jakou se jeho život dnes ubírá, poté, co byla tato odhalení zveřejněna.

Ot.: Pane Ulfkotte, řekl jste, že jste dostal spoustu peněz, abyste psal pro-americké články. Jak ziskové je být pro-americký novinář v Německu?

Udo Ulfkotte: Nedostal jsem peníze – dostal jsem dárky. Věci jako zlaté hodinky, potápěčské vybavení a výlety s ubytováním v pětihvězdičkových hotelech. Znám mnoho německých novinářů, kteří byli v jistou dobu schopni toho využít, aby si koupili rekreační dům v zahraničí. Ale mnohem důležitější, než peníze a dary, je fakt, že je vám nabídnuta podpora, když píšete články, které jsou pro-americké nebo pro-natovské. Pokud to neděláte, vaše kariéra se konat nebude – budete sedět v kanceláři a třídit dopisy pro šéfredaktora.

Ot.: Podle toho, co jste řekl, jsou novináři korumpováni tajně, tím, že jsou zváni na výlety do USA s placenými veškerými výlohami. Ale opravdu se seriózní profesionálové prodávají za tak málo?

UU: Když létáte opakovaně do USA a nikdy tam nemusíte platit za nic, a jste zváni na rozhovory americkými politiky, posunujete se stále blíže mocenskému kruhu. A chcete v tomto kruhu elity zůstat, takže píšete tak, abyste je potěšili. Všichni chtějí být novinářskou celebritou, které se dostává exkluzivního přístupu ke slavným politikům. Ale jedna špatná věta a vaše kariéra coby novinářské celebrity končí. Všichni to vědí. A všichni se v tom vyznají.

Ot.: Proč jste rozhodl své názory na německý žurnalismus zveřejnit až nyní?

UU: Měl jsem tři infarkty, již nemám děti, které bych musel živit, každý den jsem sledoval Američany ve zprávách, opětovně se chystající na svoji další válku. Tentokrát je to na Ukrajině proti Rusku. Ale je to vždy stejná hra. Dokonce ani úplný idiot by si nemohl nevšimnout jednostranné americké proti-ruské propagandy po zřícení letu MH17. Nyní Američané dokonce zvažují vyhození jaderné elektrárny na Ukrajině do vzduchu a pak trvání na tom, že pachateli byli buď separatisté, nebo Rusové. Slýchám to neustále. Je to příliš!

Ot.: Tvrdíte, že Německo je „banánovou republikou“. Není to příliš tvrdé hodnocení? Nakonec, Německo má opoziční hnutí, včetně radikálních, a média jsou vůči vládě kritická. Například nedávné vysílání televizního pořadu Die Anstalt celkem rozvířilo vody svoji ostrou kritikou silně podjatých německých médií.

UU: Po jeho odvysílání, kdy novináři použili satiru, aby vyjádřili kritiku německých médií – a především ohledně jejich čistě pro-amerického informování o událostech – byly podány žaloby a skončilo to u soudu. To je dokonalý důkaz faktu, že Německo je banánovou republikou: nemůžete dokonce ani použít satiru, abyste kritizovali jednostranné informování. Máme pouze zdání svobodného tisku. Je to šílené.

Ot.: Co si myslíte o útocích na politiky, které německý tisk šoupl do jedné skupiny známé jako „ruští sympatizanti“ (Schröder, Gysi, Wagenknecht a další) a pro-ruských novinářích?

UU: Tito „ruští sympatizanti“ jsou velmi vzdělaní, upřímní lidé. Říkám to, ačkoliv s nimi nejsem politicky provázán. Ale respektuji jejich integritu. Fakt, že jsou cílem, je typický pro banánovou republiku, jako Německo, kde jakákoliv odchylka od oficiálního názoru je tvrdě potlačována.

Ot.: Zmínil jste, že Německo stále zakrývá fakt, že v březnu 1988 se režim Saddama Husseina – v té době spojenec Západu – dopustil genocidy v kurdském městě poblíž íránské hranice, za použití chemických zbraní vyrobených v Německu. Nemůže být pravdou, že všechny ty roky ani jedny noviny, dokonce ani opoziční noviny, o tom nenapsaly?

UU: Ne, psaly o tom, ale trvalo jim to rok! Fotografoval jsem Íránce, kteří byli otráveni německými chemickými zbraněmi pod dozorem USA, ale to nemělo být uveřejněno. V té době Iráčané, Němci a Američané oslavovali své „konečné“ vítězství nad Íránci. Považoval jsem za ďábelské, že v Bagdádu oslavovali fakt, že společně otrávili plynem lidské bytosti. Tímto plynem jsem značně utrpěl – později jsem dostal rakovinu. Udělal jsem vše, co jsem mohl, abych zaznamenal, co se tam dělo, v naději, že to povede k mezinárodním protestům. Ale nikdo to nikdy neuveřejnil.

Místo toho všichni oslavovali jejich vítězství. Dodnes se sebe ptám, proč není problém, aby německá kancléřka cestovala do Izraele a klekala si tam a žádala židy o odpuštění za jejich otravu plynem, ale pak Íránci otrávení německým plynem jsou jen druhořadými občany? Slyšeli jste někdy o tom, že by se německá kancléřka za to omluvila v Teheránu? Vidíme, že němečtí politici nejsou nic než loutky USA. Měli by poslušně dělat to, co jim Washington říká. Jsme nadále americkou kolonií, banánovou republikou, a nikoliv svobodnou zemí.

Ot.: Říkáte, že tajné služby vám poskytly informace o Libyi, které jste uveřejnil pod vlastním jménem. A tvrdíte, že jste tím byl pověřen CIA a BND. Ale pokud ty informace byly zajímavé a pravdivé, není možné, že vaše zájmy se prostě shodovaly? Nakonec, mohl jste odmítnout to uveřejnit.

UU: Ano, ano, mohl jsem říct „ne“. Víte, ADAC – největší německý automobilový klub – měl zaměstnance pracujícího pro jeho vrtulníkovou záchrannou službu, který odmítl spolupracovat tajně s BND. Byl okamžitě z ADAC vyloučen a pak šel k soudu, ale soudci rozhodli, že člověk nemůže odmítnout pracovat s BND, a že není problém, že kvůli tomu přišel o práci. Chápete? Chápete, co říkám? Nechtěl jsem být nezaměstnaný.

Ot.: Řekl jste, že tajné služby nařídily, aby ve vašem domě byla šestkrát provedena razie. Ale když jste prostě uveřejňoval to, co vám tajné služby daly, proč cítily potřebu prohledat váš dům? Nebo, na druhou stranu, pokud jste stále přicházel s vlastními informacemi, které se tajné služby pokoušely zakrýt, neznamená to pak, že jste stále jednal jako nezávislý novinář, a vůbec ne jako „neoficiální agent CIA“?

UU: To je chyba překladu – nebyly to tajné služby, kdo nařídil razie, ale tajná státní policie. To, čemu nacisté říkali Gestapo, je nyní nazýváno ministerstvem státní bezpečnosti. A přišli a provedli razii šestkrát, pod záminkou, že vyzrazuji státní tajemství. Tento typy děsící taktiky je typický pro banánové republiky.

Ot.: Říkáte, že vydání této knihy by vám mohlo způsobit problémy. Jaké, například?

UU: Frankfurter Allgemeine Zeitung mne informovaly, že na mně podají soudní žalobu za porušení trestního, občanského a pracovního práva, jakož i korporátních norem v žurnalismu. Jen toto samotné by mne mohlo zničit. Slyšel jsem, že mnoho dalších mně chce dostat do vězení, protože jsem kdysi odhalil „státní tajemství“. Možná by stálo za to, abych odletěl do Moskvy, jako Edward Snowden, a požádal tam o azyl. Počkejme si na to, jak vůdci banánové republiky Německo budou reagovat, protože byli kompromitováni, a všichni si můj bestseller o tom, jak se vyrábí zdání svobodného tisku, mohou přečíst, i to, že demokracie je pouhou iluzí.