Boj miliardářů, který rozdělil Ukrajinu

Před kvapnými, či jak říkají na Ukrajině „zvláštními“, volbami 26. října 2014 se prezident Petro Porošenko snažil, seč mohl, aby prezentoval Minské protokoly, dohodu o příměří, podepsanou o měsíc a půl dříve, 5. září, a následné mírové plány probírané v běloruském hlavním městě Minsku jako vítězství své vlády nad silami Novoruska Doněcké a Luganské národní republiky na východě Ukrajiny. Ve skutečnosti byla situace na Ukrajině dosti odlišná. Kyjev byl na východní Ukrajině vojensky poražen a již nemohl ve válce pokračovat.

Před kvapnými volbami do Rady prezident Porošenko, který byl zvolen o několik měsíců dříve – 25. května, se pokoušel ukázat Ukrajincům sílu. Porošenko dělal divadlo pouze pro domácí publikum, specificky pro nacionalistické vůdce a menšinu agresivních stoupenců tvrdé ruky, kteří chtěli pokračovat v bojích na východní Ukrajině. Bojovné bušení se v prsa a divadlo Petro Porošenka mělo prodat příměří s odtrženeckými oblastmi Doněcka a Luganska nacionalistickým stoupencům tvrdé ruky na Ukrajině a zakrýt porážku jeho vlády.

Porošenko zašel dokonce tak daleko, že oděl svoji vládu do militaristického a tvrdého hávu. Aby toto pro-válečné zdání udal, Porošenko záměrně vybral 12. října 2014 Stěpana Poltoraka, šéfa ukrajinské Národní gardy vedoucího výboj na východní Ukrajině a používajícího kazetové bomby, na místo Valerije Heleteje – který podvodně tvrdil, že Rusko napadlo Ukrajinu, aby zamaskoval porážku na východě – jako nového ministra obrany. Porošenkova veřejná vystoupení ve vojenské uniformě a návštěvy ukrajinských jednotek toho byly součástí také.

Militarizace a rozvíjení policejního státu

Situace v Kyjevě je napjatá a vnitřní napětí roste. Zatímco východ Ukrajiny má vlastní armádu, v ostatních částech země jsou váleční magnáti, ničím neomezení oligarchové a neovladatelné bojůvky. Protesty pokračovaly po celé Ukrajině. Problémy této východoevropské země nadále rostou a množí se. Mnohé protesty a střety nemají nic společného s boji na východě Ukrajiny, ale s ekonomickou stagnací, chybným řízením, korupcí a oligarchy země.

Dokonce i po přerušení bojů na východní Ukrajině ukrajinská vláda odmítla demobilizovat Národní gardu a poslat domů brance, kteří si odsloužili své termíny. Důvodem je, že tito branci jsou používáni pro udržování domácího pořádku a to, že se Porošenko bojí, že soukromé armády ostatních ukrajinských oligarchů mohou být použity k jeho svržení, nebo že by mohl být sesazen nespokojenými skupinami. Napětí kvůli demobilizaci se zvyšovalo natolik, že asi dva týdny před volbami, 13. října, protestovali příslušníci Národní gardy v Kyjevě a požadovali demobilizaci.

Atributy policejního státu byly dávány dohromady na Ukrajině po euromajdanu ve jménu boje s korupcí a terorismem. Souběžně s válkou na Donbasu, kterou Kyjev označuje za „protiteroristickou“ operaci, probíhaly politické šarvátky a byly schvalovány zákony, které umožňují konfiskaci domů, bankovních účtů a aktiv. Ukrajinští občané mohou být prohlášeni za nepřátele státu kvůli svým názorům a komentářům na internetu.

Dokonce i ruská ortodoxní církev na Ukrajině byla pod tlakem a napadána. Ultra nacionalisté a vláda v Kyjevě se pokouší donutit ortodoxní církev a její vůdce k tomu, aby se zřekli patriarchy Kirila I v Moskvě a vyhlásili poslušnost neuznávanému a exkomunikovanému patriarchovi Filaretovi v Kyjevě. Několik kněží loajálních patriarchovi Filaretovi bylo před volbami dokonce násilně nasazeno do několika ortodoxních kostelů.

Nízká účast voličů

Co se týká hlasů, tak Lidová fronta, strana, kterou premiér Jacenjuk a předseda Rady Oleksandr Turčynov společně založili po euromajdanském puči, se dostala na první místo, s 3,454,358 hlasy. Získali 22,7% hlasů zúčastněných voličů. Za předběžných výsledků to znamená, že 10,57% z 36,514,491 registrovaných ukrajinských voličů podpořilo Lidovou frontu.

Jacenjukův tábor byl v těsném závěsu za vlastním politickým táborem prezidenta Porošenka, Blokem Petro Porošenka. Rozdíl mezi těmito dvěma konkurujícími si vedoucími uskupeními byl pouhých 0,36% celkových hlasů, ale díky smíšenému volebnímu systému – který přiděluje polovinu míst v Radě na základě získaných hlasů a druhou polovinu na základě proporcionálního zastoupení – to vyústilo v to, že Porošenkův blok dostal 132 křesel, zatímco Lidová fronta dostala 82 křesel v Radě. Jinými slovy, Porošenkův blok kvapné volby vyhrál.

Ačkoliv neměl tak vysoké výsledky, jak očekával, dostal Porošenkův blok 3,398,588 hlasů, tedy 21,81%. Na základě předběžných výsledků to znamená, že Porošenkův blok získal podporu 9,3% registrovaných voličů. Navzdory nízké podpoře získal Porošenko a jeho političtí spojenci kontrolu nad asi 30% poslanců Rady. To znamená, že Porošenko nedokázal zkoncentrovat moc a nebude mít silný mandát, který chce. Bude muset dělat kompromisy s premiérem Jacenjukem, předsedou parlamentu Oleksandrem Turyčnovem a s dalšími skupinami.

Samopomošč (Samostatnost) získala ve volbách třetí místo, s 1,713,489 hlasy, což znamenalo 11% podíl na celkových hlasech. Opoziční blok, který sjednocoval některé menší síly stavící se proti euromajdanu, skončil na čtvrtém místě, s 1,460,960 hlasy, či 9,37%. Násilná Radikální strana Oleha Ljaška skončila pátá, s 1,159,945 hlasy a 7,44%, následovaná Batkivščinou Julie Tymošenkové, neonacistickou Svoboda Oleha Tjagniboka a Komunistickou stranou. Tymošenková získala 885,714 hlasů a 5,68%, Svoboda 735,401 hlasů a 4,72%, a komunisté 602,341 hlasů, či 3,86%.

Vláda v Kyjevě a ukrajinská oficiální média nestoudně lhala. Podle nich byla volební účast v parlamentních volbách 2014, včetně východní Ukrajiny, 99,9%. Ve skutečnosti panovala tvrdá mediální cenzura a po euromajdanu byla různorodost médií stále více redukována. Volební účast v letošních volbách do Rady byla nejnižší v historii Ukrajiny a výrazně nižší, než průměrná volební účast 67,05% ve všech ostatních volbách do Rady.

Volební geografie rozdělení

Účast v parlamentních volbách byla nejvyšší v severozápadních oblastech Ukrajiny a rapidně klesala, čím jihozápadněji se volby konaly. To je důvod, proč Lvov, Ternopol, Volyň a Ivano-Frankivsk měly účast 70%, resp. 68,28%, 64,85%, 63,73% a nejvyšší účast voličů, zatímco Lugansk, Doněck, Oděsa a Cherson měly účast 32,87%, 32,4%, 39,52% a 41,36% a nejnižší účast voličů – 26. října. S výjimkou Chmelnického, s účastí 60,21%, byla ve všech ostatních ukrajinských oblastech a v Kyjevě volební účast mezi 40-50%, s rapidním poklesem, čím více na jihovýchod se volby konaly.

Lidová fronta si vedla nejlépe v oblastech Čerkasy, Černivci, Ivano-Frankivsk nebo Prykarpatija (dříve Stanislav), Kyjev (vyjma hlavního města Kyjeva), Kirovograd, Chmelnitsky, Lvov, Rivne, Ternopol, Volyň a Žitomir v centrální a západní části Ukrajiny. Zde jsou předběžné údaje o volebním podílu Lidové fronty z míst, kde získala nejvíce hlasů: 26,71% v Čerkasy; 32,33% v Černivci; 37,53% v Ivano-Frankivsk; 28,32% v Rivne; 36,49% v Ternopolu; 33,26% ve Volyni; a 26,4% v Žitomiru. Žádné hlasy nedostala v Lugansku a pouze 6,09% v Doněcku, od 32,4% registrovaných voličů, kteří se těchto kvapných voleb zúčastnili.

Porošenkův blok měl nejlepší volební výsledky v následujících regionech: v autonomním městě Kyjev a oblastech Černigov, Poltava, Sumy a Vinnycja na severovýchodě a v centrální části Ukrajiny; oblasti Cherson, Mykolajv a Oděsa na jihozápadě; a oblast Zakarpatí, na hranicích s Polskem, Slovenskem, Maďarskem a Rumunskem v nejzápadnější části Ukrajiny. Stejně jako Jacenjukova Lidová fronta i Porošenkův blok si vedl špatně v Doněcku, Lugansku a Charkově. Největší procento hlasů dostal ve Vinnycji, na hranici s Moldávií, kde získal 37,48% hlasů od 58,08% registrovaných voličů, kteří se zúčastnili.

Opoziční blok získal všechna křesla od Charkova a Lugansku. V Záporoží zvítězil v osmi z devíti volebních obvodů. Byl také druhým nejúspěšnějším v jihozápadní oblasti Ukrajiny.

Z těchto statistik lze činit některé vývody. Zaprvé, že v zemi existuje rozdělení západ-východ. Nejzápadnější části Ukrajiny silně kvapné volby podporovaly, zatímco nejvýchodnější části země byly proti nim.

Druhou věcí je, že Opoziční blok a ukrajinská Komunistická strana dokázaly přilákat registrované voliče ve východních a jižních částech země. V případě Doněcka, Charkova a Luganska by byly údaje o účasti podstatně nižší, pokud by tam nekandidoval Opoziční blok a komunisté.

Nejdůležitějším závěrem, při ignorování zastrašování a dalších negativních faktorů během volební kampaně a samotných voleb, je, že volby do Rady 2014 neodráží politické názory ukrajinské populace, kvůli nízké účasti a systému polo-proporcionálního zastoupení.

Neobjektivní volební prostředí

Volby byly konány v atmosféře strachu a nátlaku. Kandidáti byli napadáni a docházelo k pokusům o atentáty. Mimo situace na východě Ukrajiny je to jedním z důvodů, proč byla volební účast nízká. Spolu se zastrašováním a násilnostmi narůstající post-euromajdanovská kontrola médií a cenzura také zamezovaly svobodnému vyjadřování různorodých názorů.

Komunistická strana byla před volbami doslova zdecimována. Byla prakticky z parlamentu vyhozena, zatímco byly proti ní vedeny soudní procesy s cílem ji nakonec zakázat. Kanceláře Komunistické strany Ukrajiny a její členové byli neustále napadáni také.

Navzdory absurdním okolnostem, ve kterých se kvapné volby konaly, Spojené státy, Kanada a Evropská unie tento proces a výsledky podpořily. A tyto země pak vyzývají k zaražení paralelních voleb na východě Ukrajiny, konaných 2. listopadu. 29. října Evropská unie zveřejnila prohlášení odsuzující plány ruské vlády uznat volební výsledky v Novorusku a samotné volby 2. listopadu na východní Ukrajině. Kancelář generálního tajemníka OSN Ban Ki-moona, nezaměňovat za samotnou OSN, také držela basu a odsoudila volby z 2. listopadu.

Vybuchne Ukrajina?

Od dohodnutí příměří v Minsku se doufalo, že konflikt na východě Ukrajiny se stane dalším zamrzlým konfliktem v post-sovětském prostoru. Ačkoliv ani za příměří nepřátelské útoky nikdy zcela nepřestaly, intenzita bojů poklesla a konflikt na východě země začal být přirovnáván k post-sovětským konfliktům, které má Tbilisi s Jižní Osetií a Abcházií, konfliktu Arménie a Ázerbájdžánu kvůli Náhornímu Karabachu a konfliktu mezi Moldávií a odtrženeckou Podněstrovskou moldavskou republikou.

Po kvapných parlamentních volbách, 29. října, aniž by podaly jakékoliv vysvětlení, se kyjevské úřady stáhly z dohody o vymezení prostoru z 11. října, kterou Porošenko uzavřel s Doněckem o demarkační linii, aby se vytvořila demilitarizovaná hranice podle dohody o příměří. To může být známkou, že Kyjev od příměří ustupuje. Podle Aleksandra Zacharčenka, premiéra Doněcké lidové republiky, v parlamentních volbách 2014 zvítězila „strana války“.

Ukrajinská armáda se reorganizovala od příměří a může čekat na teplejší počasí na jaře 2015, aby mohla začít nový útok na východní Ukrajině. Od uzavření příměří dostával Kyjev vojenskou pomoc a výcvik od USA, Polska a NATO. Média v severní Americe a Evropské unii se dívala jinam, když polští žoldáci a zbraně směřovali na východ na Ukrajinu, zatímco neustále obviňovala Ruskou federaci ze zasahování na východní Ukrajině.

Situace je dokonce ještě komplikovanější, protože v Kyjevě neexistuje jednota. Na Ukrajině je spousta vnitřních rivalit mezi konkurujícími si frakcemi a oligarchy. Ukrajinská armáda, a specifičtěji ukrajinská Národní garda, nejsou pod naprostou kontrolou Kyjeva. Existují soukromé armády a formace bojůvek, řízené místními oligarchy. To je jeden z důvodů, proč ukrajinská vláda militarizuje a odmítá demobilizovat odvedence Národní gardy.

Den po protestech ukrajinské Národní gardy, 14. října, došlo k násilným střetům a protestům v Kyjevě, protože většina poslanců Věrchovnej rady nepodpořila poskytnutí statutu válečných veteránů druhé světové války a penzí ukrajinským občanům, kteří kolaborovali s Němci za nacistické invaze do sovětské Ukrajiny v r. 1941. Prakticky nepadlo ani slovo o střetech z 14. října v médiích v severní Americe a ve většině Evropské unie. Místo toho média uváděla zprávy, že Doněcká lidová republika a Luganská lidová republika brání lidem východní Ukrajiny hlasovat v parlamentních volbách 26. října. Times, jeden z předních britských deníků, dokonce přišel s obrázkem vojáka v Kašmíru a tvrdil, že jde o separatistického vojáka Novoruska na východní Ukrajině bránícího místní populaci zúčastnit se ve volbách do Rady.

Z ukrajinské Národní gardy se stala přítěž. Jde o řadu politických formací svázaných s ultra nacionalistickými bojůvkami, jako Pravý sektor, které jsou řízeny ukrajinským ministerstvem vnitra. V tomto ohledu lze Národní gardu přirovnat k Schutzstaffel (SS) nacistického Německa. Také narůstají spory mezi ukrajinskou armádou a Národní gardou a kyjevskými úřady.

Volby na Ukrajině zpečetily osud této východoevropské země a rozdělily ji vedví. Všechny pukliny na Ukrajině byly rozdrásány do bodu zlomu. Mimo to, že je Washingtonem a Evropskou unií používána jako figurka na geopolitické šachovnici proti Moskvě, čelí Ukrajina politické krizi, zintenzivňující se řevnivosti, úsporným opatřením a ekonomickému kolapsu. Za těchto okolností musí dojít na Ukrajině k explozi. Bohužel pro Ukrajince, to nejhorší teprve přijde.